Máme hlad, je nám zima. Deník legionáře oslovil historika Dalibora Váchu, který napsal román Červenobílá o československých legiích bojujících za první světové války v Rusku. Teď za něj získal Literární cenu Knižního klubu a prémii 100 000 korun. Zvítězil v konkurenci 116 rukopisů. Je třetím Jihočechem, který ocenění dostal: cenu má z roku 2009 českobudějovický spisovatel Jan Cempírek za knihu Bílej kůň, žlutej drak, kterou napsal pod pseudonymem Lan Pham Thi, v roce 2008 ji získal rodák z Vimperka Martin Sichinger za knihu Cukrový klaun.

V knize Červenobílá, pojmenované podle lentoček, stužek, které nosili dobrovolci na čepicích, líčí příběhy mnoha 'bratrů', jak si legionáři říkali, včetně generála Rudolfa Medka či Stanislava Čečka, zakladatele letiště v Plané u Českých Budějovic. K próze ho inspiroval mj. nedávno zesnulý historik Robert Sak. „Kvůli mému stylu psaní odborných prací mě v žertu tlačil k tomu, ať napíšu román. Má to pro mě hořkou příchuť, protože Robert nevěděl, že knihu píšu, a když jsem ho začal shánět, dovolal jsem se už jen jeho dceři. Tak mu to posílám tam, kde je,“ říká 34letý Dalibor Vácha, který ročně přečte na 200 knih.

Kreslil jste si jako kluk vojáčky?
Kreslil. Já jsem měl dokonce moc rád vojáky, kteří vycházeli v ábíčku a dali se vystřihávat. A celé dětství jsem si kreslil lodě.

Tam je tedy možná kořen vašeho zájmu o legionáře.
Trošku asi ano. Jako dítě jsem četl knížku o Jaroslavu Haškovi. Moc jsem jí nerozuměl, ale ruské zajetí a legie tam byli. A moje první téma, které jsem jako historik zpracovával, byl odjezd legionářů z Ruska.

Jihočeský historik Dalibor Vácha (34) napsal román Červenobílá o československých legionářích, bojujících za Velké války v Rusku. Získal za něj cenu Knižního klubu.Jedním z impulsů, proč jste Červenobílou začal psát, byla vaše návštěva prachatického archivu, kde jste narazil na deník legionáře. Čím vás oslovil?
Nejvíc mě oslovila část, kdy řešil, že má hlad, že jim je zima a že nemají oblečení. V tom deníku jsem skoro nenašel popisy bojů. To mě natolik překvapilo, že jsem se rozhodl zjistit, jestli je to standardní, anebo ne. A zjistil jsem, že je.

Čtenáře nešetříte: hned na straně 14 líčíte, jak za sebou voják táhne střeva, jinde zase legionář říká, že měl „pár konzerv, které musel jako divé zvíře sežrat v blátivém okopu.“ Našel jste v archivech něco, co vás opravdu zasáhlo?
Nečekal jsem popis posledních chvil kamaráda jednoho legionáře. To bylo napsáno asi ve třech větách, a to mě opravdu zasáhlo. Ty věty jsem četl možná stokrát.

Pamatujete si je?
Byly tak strašné, že nepamatuju. Existuje mýtus, jak umírající legionáři volali maminku, a tady to bylo. Ale nevyznělo to jako klišé, kdy je voják ve válečném filmu zasažen do hrudníku a volá maminku. Dnes bychom se tomu skoro smáli, ale v deníku to bylo napsané tak civilně, že mě to šokovalo.

Na straně 198 píšete, že je to parta zablácených, páchnoucích šílenců. Nepřeháníte?
To je realita. Během operací rozhodně neupadala jen hygiena, ale i duševní zdraví. Ta první válka měla na veterány ze všech válek největší vliv. Někteří z nich bojovali šest let, poslední transport přijel do Evropy 11. 11. 1920, dva roky potom, co skončila první světová válka.

Podmínky, ve kterých legionáři v Rusku žili, si dokážeme těžko představit. Jedním z mála útočišť pro ně byly asi těplušky, vagony, v nichž měli základny.
Rozhodně tam neměli luxus. Ale nastoupili do nich v roce 1918, když odjížděli z Ukrajiny, někteří v nich byli skoro až dva roky a těpluška se docela měnila. Někde se ten vagon – dobytčák proměnil tak, že jim říkali vilky. Legionáři se v Rusku ženili a na konci roku 1919 to v některých plucích fungovalo tak, že těplušku dostaly na půl dvě rodiny. Ostatní legionáři si dělali legraci: „Z katalogů si objednávají nábytek“. To byl eufemismus, znamenal, že něco ukradli. Ale když se člověk podívá do pramenů, je občas překvapen, co vše tam měli.

Například?
Samovar. Z našeho pohledu to těžký život byl, v průměru bylo v těpluškách 16 chlapů, ale oni to brali jako rodinu. Poté, co se vraceli z Kazaně, kde byli poraženi, se rozbíhali k těpluškám a byli nadšeni, že se vrací 'domů'.

Jihočeský historik Dalibor Vácha (34) napsal román Červenobílá o československých legionářích, bojujících za Velké války v Rusku. Získal za něj cenu Knižního klubu.

Když mluvíte o svatbách, znamená to, že románový motiv lásky Ireny a Michala má reálný základ? Láska válce navzdory?
Určitě. Existuje mýtus, že legionáři si sem přiváželi Rusky jako manželky. Ty chtěly mnohdy uniknout z toho pekla, ale mnohdy to byl normální cit, některá manželství vydržela až do smrti.

Nicméně román může působit dojmem, že druhou základnou legionářů byly nevěstince.
V autobiografických románech, které napsali legionáři, se mohli přiznat skrze postavy. A přiznávali se. Docela často se tvrdí, že když
v roce 1920 přijela delegace z vlasti, byla spousta legionářů pohlavně nakažených. Pohlavní nemoci měli, ale nebyla to zas taková tragédie a vzhledem k původnímu obyvatelstvu už vůbec ne.

Velké téma, které v románu rozebíráte, je hrdinství. V čem byli hrdinové pro vás?
V tom, že byli obyčejní lidé. To je pro mě základní věc. Legie byly poskládané z obyčejných chlapů. Když se člověk podívá, odkud pocházeli, tak neexistuje společný jmenovatel: učitel, pekař… O hrdinství moc nemluvili, chtěli třeba 'jen' zachránit kamaráda. Pro nás je nepředstavitelné, že bychom skočili na granát a nechali se zabít, ale pro ně to byla věc zlomku okamžiku. Vlastenectví pro ně byl čin, ne slovo.

Jihočeský historik Dalibor Vácha (34) napsal román Červenobílá o československých legionářích, bojujících za Velké války v Rusku. Získal za něj cenu Knižního klubu.V románu řešíte tehdejší český spasitelský komplex, další klíčovou otázku pokládá legionář Krátoška, když se ptá, jestli se jejich velitelé chtějí proslavit. Jak jste si ji zodpověděl vy?
Že ano, protože zejména postava, která se mi románem mihne, Radola Gajda, byl vyloženě dobrodruh, který se proslavit chtěl. Nelze odmítnout teorii, že nechtěli odjet do Francie, protože tam by byli obyčejní velitelé praporů, kdežto v Rusku, v čele hrstek pěšáků, ovládali území, které překračovalo velikost tehdejších Čech.

Legionářům se nelíbilo pojmenování legionář. Proč?
V roce 1918 rozšířili čeští bolševici zprávu, že legionáři pojedou do Afriky, budou nahnaní do cizinecké legie a budou potlačovat Senegalce. Oslovení legionář jim vadilo, pravděpodobně za ním viděli hrdlořezy, které znali z četby.

Paradoxem je, že řadě lidí dnes jako první asociace se slovem legionář naskočí právě legie cizinecká. Čím to, že naši legionáři se ztratili z povědomí?
Začali se vymazávat už v roce 1938 po příchodu Němců. A pak 40 let komunistického režimu. Je to obtížně uchopitelné téma, protože není černobílé.

To v románu odráží i postava Jaroslava Haška: nejdřív zrádce, po válce se s ním Rudolf Medek opije. Jak Haška vnímáte?
Považuji ho za génia. A že vstoupil mezi české bolševiky, mu nemůžu vyčítat. Jedním
z důvodů, proč odešel z legií, bylo, že odmítal, aby jely do Francie a opustily Rusko.

Hrdina Michal v románu říká: necháváme v Rusku sny, pár let života a ideály. Asi se jim neodjíždělo snadno.
Kvůli tomu jsem s legiemi začínal – moment jejich odjezdu je ve všech pamětech denících skoro nejsilnější. To si lze představovat ztichlé lodě, zaoceánské parníky, na kterých legionáři stojí a dívají se, jak Rusko mizí v dáli. Silný moment je v Medkově románu, kde jeden z jeho hrdinů skáče v šílenství do moře, plave k Rusku a utone. To je samozřejmě fiktivní, ale symbol toho, že část z nich tam zůstala a část se do Ruska vracela. Jejich rusofilii vidím i v tom, že po letech se spousta z nich stala komunisty. Existovala i skupina dobrodruhů, desítky důstojníků, kteří odjeli na Dálný východ, pracovali pro bělogvardějské generály, kteří chtěli zničit bolševika.

Jihočeský historik Dalibor Vácha (34) napsal román Červenobílá o československých legionářích, bojujících za Velké války v Rusku. Získal za něj cenu Knižního klubu.Knihu začínáte bitvou o Samaru. Ve městě, které legionáře vítalo, se dnes demonstruje proti tomu, aby tam měli pomník. Nehraje v tom roli carský poklad a jeho nejasný osud? Legionáři přivezli domů 32 milionů dolarů ve zlatě, Rusové asi věří, že Češi poklad rozkradli. K čemu se kloníte vy?
Poté, co legionáři odvezli poklad z Kazaně, předali ho Rusům a do rukou se jim opět dostal až za mnoho měsíců. Mezitím ho měl admirál Kolčak, který z něho platil vlastní armádu a úplatky. Kdyby někdo tvrdil, že legionáři něco rozkradli, nebyl bych schopen se s ním hádat do krve. Ale ruský zlatý poklad si rozhodně rozebrali Rusové a to, že v Bajkale leží vlak plný zlata, který tam Čechoslováci shodili, je báje. Ta relativní spousta zlata, kterou přivezli, byla spíš výsledkem tvrdého obchodování. Legionáři měli doly, málo se ví, že měli několik jezdeckých jednotek, a ty koně prodali.

Láká vás jízda těpluškou při projektu Legie 100, který bude československé legionáře do roku 2018 připomínat?
Jsem trošku solitér. Chtěl bych vyrazit na transsibiřskou magistrálu, láká mě Vladivostok, ale nemám moc rád velké akce, protože se v nich ztrácí to, co je pro mě na legiích podstatné: ti obyčejní chlapi.

Dalibor Vácha (34)Narodil se 31. srpna 1980 v Prachaticích. Absolvoval gymnázium ve Vimperku a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, obor angličtina – dějepis, doktorát získal na FF JU. Zkoumá dějiny každodennosti československých legií v Rusku a meziválečné dějiny Československa. Je autorem knihy Bratrstvo, v rukopise má životopis generála Rudolfa Medka, dokončil i román z druhé světové války. Román Červenobílá je jeho prozaický debut, dostal za něj letos Literární cenu Knižního klubu, spojenou s částkou 100 000 korun. Píše vestoje – když sedí, bolí ho záda – občas při psaní i chodí.

Učí angličtinu na střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích. Baví ho sci-fi, píše hororové povídky a připravuje katastrofický román. Rád hraje florbal a je velkým fanouškem hokejového Motoru. Je ženatý, má roční dceru.