Šafrán bude hrát do roztrhání těla, říká jeho kapelník

Strakonice – Psal se rok 1978, když se na folkové muzikantské scéně ve Strakonicích 
a posléze pak v republice objevil Šafrán. Se vzácnou bylinou má už 35 let jedno společné – voní čistým folkem 
a zkrášluje svět kolem nás. 
I když se ve skupině, která začíná být velmi brzo po svém vzniku známá jako zdroj kvalitní muziky i textů, vystřídalo hodně lidí, jeden z nich je duší kapely.  Zakladatel, kapelník, textař a muzikantský pedant Jaromír Binnhack. „Šafrán je můj život,“ říká 
s láskou a citem.

Jak se cítíš jako pětatřicátník?
Jako pětatřicátník jsem se cítil mnohem líp. Mladší, krásnější a vitálnější. Jenže už je to tak dávno, že si na to snad ani nepamatuju. Já vím, jde o kapelu. Myslím, že jsem za ta léta málokdy ubral. Hrát mě baví a co je důležité – hlavně chci… A hlavně to co mě baví, 
a to je v první řadě Šafrán. Takové moje dítě. Byla to dlouhá cesta, ale na druhé straně to uteklo tak strašně rychle, že si vybavuji náš první koncert v Českých Velenicích na podzim roku 1978. Hrála se první liga. Minnesengři, Bobři, českobudějovičtí Roháči, Panenky, Trnky, bratři Luňáčkové, Nezmaři, místní Kasteláni a já už nevím kdo. Byla to obrovská zkušenost. Nepropadli jsme, a tak se nastartovala naše budoucnost. Horší je to 
s ostatními, ti nezávisle zestárli společně se mnou. 
V dobrém slova smyslu. Třeba Alena Kotrchová s námi zpívá od roku 1986 a o Frantovi Klečkovi jako zvukaři raději ani nemluvím.

Když trochu přejdeme k muzice Šafránu, tak byl se dalo říct, že hrajete mazlivý až naivní folk. Neuvažovali jste někdy nad tím přitvrdit svoji muziku?
Víš, Petře, přitvrdit umí kdekdo. Nemyslím si, že to je smysl naší muziky a repertoáru. Ideální je hlavně muzika čitelná a přehledná. Posluchač nesmí zkoumat o čem to je, a když je pěkná melodie, je to ideální spojení. Je radost oslovit lidi od snad už deseti do osmdesáti a potěší, když řeknou, že to bylo fajn. Co víc, když si s námi zazpívají.

Šafrán je dokladem rčení, že doma není nikdo prorokem. Neboli venku na festivalech máte návštěvnost, a když hrajete doma, jsou tu jen lidé z pozvaných kapel a vaši partneři. Čím to je? Je nějaká šance to změnit?
Je pravda, že doma, myslím ve Strakonicích, moc nehrajeme. Maximálně dvakrát, třikrát za rok. Má to ale výhodu, že na případný koncert lidé přijdou. Asi se jim po nás stýská. A já vždycky rád vidím ty rozzářené tváře, když dáme nějakou, která je jim nejblíž. To zahřeje. Zvlášť proto, že je to náš koníček, kterým si děláme radost, 
a když radost přeneseš na posluchače, je to dokonalé, fantastické. Pak vlastně přijdeš na to, že to neděláš zbytečně. Nic měnit nebudeme. Jsme rádi, že nás zvou na velké festivaly, kde jsme vlastně živoucí legendou a s legendami se scházíme na jednom pódiu.

Vydali jste desku O lásce a tak… Ptát se o čem je, by bylo nošením dříví do lesa. Ale jak vznikala?
Jak jsem říkal. Něco bylo 
v zásuvce, ale valná většina vznikla v ústavech, kde jsem měl klid, a to bylo super. Sedl jsem si s kytarou do kouta 
a plodil. A ono to šlo. Pacienti v plzeňském špitálu nebo 
v lázních docela vyzvídali, hodnotili, schvalovali a tak. Když jsem jim předvedl dílo ještě v plenkách, nevěřili, že se dá i v takových podmínkách vytvořit deska.

Co plánujete do budoucna 
a konkrétně ty osobně?
Co? Já myslím, že budeme hrát do roztrhání těla. Obrazně řečeno. Dokud nás to bude bavit a hlavně naše posluchače, není co řešit. Myslím, že to máme v sobě tak silně zakořeněné, že se nedá uhnout. Důležité je, že to fakt děláme pro radost. A já? Rád bych tu ještě nějaký čas pobyl a něco hezkého napsal. Po každém člověku by mělo něco zůstat. A muzika je podle mě věčná.

CELÝ rozhovor najdete v pátečním Deníku