Říká, že on divadlo nepotřebuje, tak proč má na něj přispívat, ať si divadlo na sebe vydělá samo, proč si pár příznivců má lebedit na představeních za pár korun…

Bůh Spotřeby

Za prvé: Přes 600 představení Jihočeského divadla navštívilo minulý rok 137 500 diváků!!! Je to pár diváků?

Za druhé: Vstupenky stojí od 35 Kč pro předškolní děti až po téměř 900 Kč na operní představení na otáčivém hledišti. Je to pár korun? A jak je vidět, argument o vstupence do multikina neobstojí.

Za třetí: Soběstačnost Jihočeského divadla je asi 30 procent, nejvyšší mezi vícesouborovými divadly v ČR. Jiná divadla mají soběstačnost mezi 8 až 15 procenty. Stejně jako pan Janda by si přálo vedení ostatních sedmi vícesouborových divadel „něco udělat“.

Ponechám stranou nabídnutou protiargumentaci, proč tedy financovat z našich daní například vysoké školství, které jistě většina obyvatel republiky přímo nevyužívá.

Právem by mi mohlo být odpovězeno, že ale všichni, ať vzdělaní, či nikoli, potřebujeme co nejlepší odborníky ve všech možných oblastech, aby země prospívala, byla konkurenceschopná, abychom dostávali za své peníze co nejlepší služby, produkty, abychom se mohli dovolat co nejlépe svých práv, aby země měla co nejlepší budoucnost. Nechám tuto lákavou odpověď stranou.

Nebo bych se mohl zeptat, proč financovat ze všech kapes daňových poplatníků zdravotnictví, když ho potřebujeme tak rozdílně a někdo téměř vůbec, neboť se chová ke svému zdraví odpovědně – nepije, nekouří, neriskuje, cvičí, otužuje se, dbá na svou životosprávu. Opět bych riskoval oprávněný protiargument, že u zdraví člověk nikdy neví, když nepotřebuji péči já, tak někdo z mých blízkých určitě – co nehoda, náhoda, osud?

Vždyť úroveň společnosti se pozná velmi dobře podle toho, jak se stará o své slabé a nemocné. Bez rozdílu sociálního, náboženského, rasového a nevím jakého. Tento laciný argument tedy také nezvolím. Ale jak odpovědět na názor – proč platím divadlo, když tam nechodím, ať si na sebe vydělá samo, ať ho platí ti, co potřebují tuto zábavu!…

Když mne nezajímají hvězdy – nemá se financovat astronomie? Nezajímají mne nějaké střepy z naší minulosti – nemá se financovat archeologie? Nečtu – nemají se financovat knihovny? Stovky věcí nepotřebuji, ale potřebují je přece ostatní lidé. A naopak.

A tak je to i s uměním. Respektovat zájmy a potřeby druhých je projevem solidarity. Ekonomické, sociální, duchovní…

Je bolestné, kam nás tvrdý kapitalismus zavedl. Stávají se z nás spotřební bytosti, které ovládá reklama, manipulace boha Růstu a Spotřeby. Diskutujeme nad výdaji na vzdělání, vědu a umění a platíme nehorázné částky, které jsou vrženy do reklam, do průzkumů, jak s námi manipulovat, abychom spotřebovávali nejrůznější hovadiny, abychom měli pořád „málo“, aby se živilo tolik nepotřebných mezičlánků v řečišti zboží a služeb, vytvořených mafiánskými dohodami…

Cesta úpadku

Je obtížné pár řádky nahradit ten čas, který měla po léta ve své moci škola i rodina, aby otázky na potřebu umění zněly jinak. Třeba – proč mám přispívat na špatné, nekvalitní umění. Na lajdáckou a neprofesionální práci? Potom by ale existovala i vnitřní potřeba poznávat a vnímat umění.

Existovala by potřeba, která by se proměnila v různá setkání s divadlem, zaplnila prostor tohoto tak neuvěřitelně rozšířeného „kulturního ateismu“ poznáním a pochopením. Teprve tehdy je možno vést smysluplný a tolik potřebný dialog.

Vždyť umění, stejně jako vzdělání, musí být v bytostném zájmu samotné společnosti, aby vůbec měla budoucnost. To je imperativ civilizace. Divadlo nemá poslání v jarmareční zábavě quasi televizních seriálů či v tlachání rychlokvašených „celebrit“. Na tuto produkci věru nemá cenu dávat cent jakékoli dotace. Divadlo přece není a nesmí být bavičským supermarketem.

Toto vnímání „macdonaldizace“ živého umění, je cestou úpadku. A obraz neblahé skutečnosti. A touto cestou přece Jihočeské divadlo ani okrajem své stopy nechce jít! A nejde! Protože to není jedno divadlo, ale čtyři. Protože hraje pro všechny věkové kategorie, pro různé sociální a intelektuální vrstvy, protože reprezentuje nejen České Budějovice, ale celý Jihočeský kraj. Protože je součástí nejen zábavy, ale především poznávání i vzdělávání, protože pěstuje emocionální i estetické vnímání, rozvíjí tvořivost….

Za rozumný peníz

Divadlo vytváří jeden z mála tvořivých prostorů v současné době. Prostor, kde se setkávají živí lidé s živými lidmi, aby spolu vedli dialog, kde jsou vyslovovány nejdůležitější otázky o smyslu lidské existence a kvality života.

Kde se odehrávají příběhy o důsledcích porušení „božích zákonů“, o hrdinství nenápadných a selhání mocných.

Protože všichni ti, kteří se na těchto vyprávěních podílejí, obohacují životní prostor svou přítomností a mnozí z nich pedagogickou činností, takže mladí lidé mají alternativu pro svůj volný čas, rozvíjení svého talentu a tvořivosti, mají možnost se stát bohatšími (ne materiálně). A to vše za velmi rozumné peníze.

Odpověď je v návštěvě řady představení jednotlivých souborů Jihočeského divadla.

Vážený pane Jando, zvu vás do Jihočeského divadla. Rád vás přivítám a po zhlédnutí některého představení si rád budu s vámi povídat o naší práci, o divadle i o jeho financování. Věřím, že nás to obohatí oba.