Věk bere s nadhledem. „Je to hezká, kulatá sumička. A ženy kolem padesátky jsou úžasné: mají úroveň, jsou silné, úspěšné a zároveň vnitřně pokorné,“ říká herečka, která ráda odpočívá na chalupě v Novohradských horách a o níž jeden divák nedávno napsal, že je zárukou toho, že každé představení bude skvělé.
Bilancujete?
Určitě. Zjistila jsem, že jsem smrtelná. Asi do třiceti jsem si myslela, že smrt se mě nedotkne a že ani nezestárnu. A roky letí, člověk se podívá na dceru, psi odcházejí, noví přicházejí a najednou je tady ta hezká, kulatá sumička, to pěkné číslo a člověk si říká, kam došel, kam směřoval. Abych se pochválila, tak jsem docela spokojená.
Říkáte hezká kulatá, z padesátky tedy zjevně žádné deprese nemáte.
Ne, naopak. Zjistila jsem, že asi tak do čtyřiceti, když jsem šla po městě, hodně jsem koukala po chlapech. Líbili se mi mužský, líbí se mi pořád, ale čím jsem starší, tím víc okukuju ženské, protože mám pocit, že jsou prostě v tomhle věku úžasné. Dobře vypadají, mají za sebou spoustu věcí, se kterými se dokázaly dobře poprat, udělaly toho spoustu pro rodinu, většinou jsou dobré i v zaměstnání. Ženy kolem padesátky mají úroveň, jsou silné, úspěšné a zároveň vnitřně pokorné. Teď se prostě koukám po ženských.
close
zoom_in
Hra Perfect Days, v níž máte hlavní roli Barbs, se od prosince 2009 hraje dodnes. Diváci píší: lepší než film a že byste si zasloužila Cenu Thálie…
…jojojo, souhlasím!
Sama jste rodila v 33 letech. Asi jste věděla, jaké to je, když biologické hodiny tikají.
Ano. Taky když jsme s režisérkou Janou Kališovou zkoušely, cpala jsem do toho hodně své zážitky, bylo to vlastně dost smutné a Jana mi říkala, že nemůžu hrát tragédii, že je to komedie, že musím ty věci vylehčovat, a pro mě bylo těžké najít mustr, protože ten příběh mi připadá smutný. Myslím si, že občas se nám tam daří, že se všichni smějí a pak v jednom okamžiku zvážní. Je to trochu srdceryvné, jako v životě, který je tragikomický. Jak říkávala moje babička, která měla možná tři třídy, ale byla strašně moudrá: „Máš v životě jenom dvě možnosti: buď se něčemu zasměješ, nebo budeš plakat.“ Já se snažím životem prosmát, protože je to snadnější.
První Jihočeskou Thálii jste dostala za Paulínu z Polyeukta (2000). Ta vám asi hodně sedla.
Ta byla úžasná. Dokonce si ten strašně těžký text, alexandrin, francouzský dvanáctistopý blankvers, ještě trochu pamatuju: Ať pohlédnu, kam chci, valí se k mému zraku vír černých starostí a rozbouřených mraků (recituje 20 vteřin – pozn.red). To byla obrovská role s obrovským množstvím těžkého textu. Krásná role, hodně blízké potkání se s Martinem Glaserem, tam začala naše veliká a dlouhodobá spolupráce. Vzniklo něco mimořádného, nikdy jsem to s žádným režisérem nezažila, abych si s ním tak rozuměla, tak se s ním hádala a zároveň s ním byla tak propojená.
close
zoom_in
Krátce nato Kostelnička v Její pastorkyni, rovnou dvě Jihočeské Thálie – divácká a odborná – plus širší nominace na Cenu Thálie. Byl to pro vás zlom?
To byla bomba, standing ovation na premiéře… Možná to byl osobní zlom. Pochopila jsem, že se nemá všechno vyhrávat, jako se to dělávalo před revolucí. Režisér Zdeněk Černín mě tam naučil, že moderní divadlo se hraje tak, že emoce se hraje v pauze. To znamená, že udělám pauzu, a ta zahraje, co se ve mně děje. Tam jsem, doufejme, pochopila princip moderního divadla, že nemusím prožívat, jak trpím, jen pak po pauze rovně řeknu: odcházím od tebe.
Jiná velká role, Irena v Odcházení, vám přinesla setkání s autorem hry Václavem Havlem. Jak na něho vzpomínáte?
To byl dárek, protože panu Havlovi jsem se líbila a okamžitě si mě oblíbil. V klubu mě po premiéře chytil za ruku a povídal si se mnou až do rána. Hodně se mi věnoval, povídali jsme si o všem možném, o bohu, o životě. Velcí lidé se poznají podle toho, že jsou skromní, milí, laskaví a jde z nich vstřícná energie, dobrota, intelekt a rozum. To bylo velké vyznamenání.
Ke 40. narozeninám jste dostala seskok padákem. Co bude k padesátinám?
Mám nádherný dárek, který jsem si vybrala. Miluju Itálii. Projedeme Apeninský poloostrov v bus hotelu, což je autobus, kam se vejde 18 lidí, vaří se tam, máme kajutu, plná penze. Přes Benátky, přes Řím, přes Assisi. Dobré jídlo, dobré pití, krásná příroda, krásní Italové, krásné Italky.
