Co se děje v jižních Čechách se sochami ve veřejném prostoru? Jsou jiné než před rokem 1989? Téměř ne. Zatímco ty předrevoluční zobrazovaly ideály socialismu nebo tehdejší výrazné abstraktní umění, ty dnešní jsou podobně zatížené. Ideologií bezpečné minulosti. Oslavují velikány z dějin anebo historii uměle vytvářejí 
a zapomínají na současnost nebo reálnou minulost. Jako by politici chtěli zakrýt fakt, že nemají vlastní vize a nacházeli hodnoty v černobílých pohádkových mýtech z historie. Proto ve Strakonicích vznikl kult Švandy dudáka 
a v Českých Budějovicích se dohadují o Přemyslu Otakarovi II. V Táboře zašli dál a socha na náměstí velebí samotný Čas.

Mazání dějin Strakonic Švandou dudákem
Strakonice vsadily v posledních letech na folklor, 
a konkrétně na dudy. Autorem obřích dud na jednom 
z kruhových objezdů je místostarosta Pavel Pavel, objezd na náměstí zdobí socha dudáka, jejímž autorem je tentokrát malíř a samozřejmě bez soutěže. Když se uctívala před dvěma lety poslední postava ze seriálu Švanda – jeho literární družka Dorotka, projely městem alegorické vozy tažené koňmi, tančilo se, zpívalo se…

Teď je na řadě otec nového mýtu o Švandovi, významný etnograf a zakladatel tradice dudáckého festivalu Josef Režný. Jemu chce město vzdát hold v parčíku nedaleko hradu. To má zdánlivě logiku, neboť jsme v kraji dudáků. Díky jejich expanzi  se ale nedostává na jiná historická nebo současná témata.  Strakonice byly víc jak posledních sto let průmyslové. V centru stojí opuštěné textilky, částečně 
v majetku města, a další architektonicky výraznou funkcionalistickou přádelnu u řeky marně nabízí majitel radnici k prodeji. Švandou město přemalovává svou průmyslovou historii, se kterou se neumí vyrovnat ani ji oživit.

close Sochař Albert Králiček (na snímku v modrém) instaloval spolu s uměleckými slévači, bratry Horákovými, na Křižíkovo náměstí v Táboře bronzovou plastiku s názvem Brána času a Cesta. Jsou na ní otisky nohou a rukou obyvatel, v noci bude svítit. zoom_in Dějiny, nebo každodennost?
V Českých Budějovicích přijali darem Přemysla Otakara II. od sochaře Františka Postla. Postup radnice 
i umělce kritizovali odborníci v čele s kurátorem umění Jiřím Ptáčkem. Darem se umělec vyhnul regulérní soutěži, která ani nebyla v plánu. Autor návrhu mi řekl, že na výsledky soutěží nevěří. Věří 
v hodnotu starých hodnot, které musí prosadit, a dává tak všanc svou pověst i osobní rozpočet, neboť pokud nezíská peníze od sponzorů, chystá si na sochu půjčit.

Problém se zdá být v první řadě procesní. Měli by politici přijímat darem sochy a teprve pak uvažovat, proč a kam je umístit? Socha má stát na Piaristickém náměstí, v historickém srdci města, kde by měla každá změna být diskutována  a podrobena soutěži. Proč jsme tak citliví na veřejný prostor ve správě politiků, když nám jej v běžném provozu ukradla (opět ve správě politiků) reklama? Fasády domů zastiňují tisíce metrů čtverečných billboardů, které určují naše každodenní konzumní chování. Je to proto, že věříme, že dějiny v kameni nejsou na prodej a naše současnost k prodeji je?

Brána času a wifi
V Táboře stojí Brána času. Ta ukazuje, jak se vyhnout odpovědnosti za každodenní realitu veřejného prostoru. Čas přece nikoho neurazí. Tomu odpovídá i provedení. Dynamický útvar s dírou uprostřed. Neznalost současného umění dokládají slova starosty Tábora, který považuje sochu za progresivní dílo. Formálně socha ale odpovídá abstraktnímu umění, které vznikalo před  sto lety. Paradoxní je, když se město chlubí, že v prostoru kolem náměstí dalo jako bonus k soše bezplatně připojení k wifi. To samo by mohlo být neviditelnou sochou dnešního pojetí času, neboť není jiná technologie, která by nám jeho vnímání změnila tolik jako internet.

Jak na sochu, která se nebrání současnosti? Jihlava a Varšava
Dobrým příkladem je návrh vzniklý při soutěži. Popisuje jej v rozhovoru pro časopis Semtam jeho autor, rektor AVU v Praze Tomáš Vaněk:  „Byl jsem vyzván městem Jihlava a jako 'nesochař' jsem se ocitl ve společnosti klasických sochařů. Navrhl jsem jednoduchou věc – zvukovou sochu. Na střechu radnice na náměstí měl být umístěn směrový mikrofon, který by z určitého zvýrazněného a označeného místa na ploše náměstí snímal zvuk. Ten pak měl být přenášen na hradební parkány a  posílán směrovými reproduktory jako paprsek do lesů. Vysílaný zvuk by bylo 
v jistých okamžicích možné slyšet během procházky. Zvukovou sochou jsem chtěl ulehčit v celku přeplněnému jihlavskému náměstí, nic nepřidávat, ale ubírat. Soutěž však byla nakonec z finančních důvodů zrušena.“

close Opilec jako symbol. V jedné z nejchudších čtvrtí polské Varšavy mají sochu opilce, pana Žvýkačky, předlohu vybraly děti. Socha tak mluví o sociální realitě upíjející se čtvrti. zoom_in Jinak se k soše postavila jedna z nejchudších čtvrtí ve Varšavě, Praga. Místo reprezentativní figury z dějin si zvolila za model opilce. Ve spolupráci s místním komunitním centrem a významným evropským umělcem 
Pawlem Althamerem vznikla socha pana Žvýkačky. Předlohu vybraly samy děti. Pan Žvýkačka byl pověstný svou gumovostí, při žádném ze svých pádů se nikdy nezranil. Stojí zabořený do chodníku před místním obchodem s alkoholem, před kterým se kymácel dlouhé roky. Socha není příkladem k následování, ale mluví o sociální realitě chudé, upíjející se čtvrti. Model pro sochu zemřel ve svých třiceti letech, ještě než byla dokončena.

Uvedené jihočeské příklady spojuje (kromě Tábora) nechuť politiků k soutěžím. Hlubším problémem je nedostatek vizí a respektu k současnosti a současnému umění, které dokáže víc, než reprezentovat zavedené hodnoty. Je nezbytné přijmout fakt, že vlivem technologií a radikálně odlišného životního stylu přestal veřejný prostor dávno být tím, čím býval.

JAN FREIBERG
Autor je kurátorem Galerie Na shledanou ve Volyni