Štolbí madony prožijí Vánoce u Neuchâtelského jezera

Málem je nepoznala. Až po chvíli si vzpomněla, že ti švýcarští manželé si od ní před dvaceti lety koupili dva obrazy a slíbili, že se nevidí naposledy. Splnili to: vrátili se a nabídli jí prostor románského kostela na břehu Neuchâtelského jezera. Malířka Renata Štolbová, jejíž díla vlastní sběratelé v Evropě, USA i Japonsku, tak má nyní profilovou výstavu ve švýcarském městě Grandson.

„Je pro mě dost výjimečné a zajímavé hlavně prostředím, které mi nabídli, což je rarita,“ vypráví 56letá malířka. „Románský kostel, který jednou za rok během adventu zpřístupní širší veřejnosti a dovolí jednomu evropskému výtvarníkovi udělat výstavu. Kostel je přenádherný, malované románské hlavice sloupů, fresky. Je protestantský, a proto střídmý, žádné hromady andělíčků a oltáříčků, čistý, ideálně volný prostor pro obrazy,“ říká malířka.

Ačkoli vystavovat ve Švýcarsku je komplikované – vše se musí proclít – nabídka byla pro rodačku z Českých Budějovic tak mimořádná, že nešlo odmítnout. Veze s sebou tedy na 60 obrazů, přičemž polovina pochází z posledních tří let a třetina z letoška. Kolekci dali Švýcaři název Vyprávěj mi příběh. „Ideální je, když z obrazu, ačkoli nemá výrazný křesťanský akcent, působí duchovno,“ říká malířka.

close zoom_in K jejím stěžejním námětům patří madony, andělé, k nim přidala několik obrazů betlému. Tohle téma ji nepřestává bavit, nachází v něm mnoho vrstev a možností. „Těším se na advent, protože ten příběh je pro mě věčný, láká mě jeho mystika a tajemství té noci,“ říká Renata Štolbová.

Betlémy většinou vsazuje do letní krajiny, zasněžené bere jako lidovější záležitost. Raději má izraelskou variantu s pastevci, kteří jdou bosi, v pozadí maluje palmy.

Do Grandsonu veze i pár letošních obrazů. Namalovala například svůj dvorek, Noční výstup na Kleť, Kočičí hry, Útěk do Egypta nebo lásku mezi kapkami deště pod názvem Pláštěnka pro dva. Má novou chalupu v Holubově, vrátila se tak do krajiny svého dětství, do míst pod Kletí. Začala tam malovat a zjistila, že v podkroví, v malé komůrce, jí to jde báječně.

„Trošku se mi tam dostala pošumavská tematika, navíc jsem dělala ilustrace ke knížce jednoho bavorského Šumaváka o zašlé Šumavě, proto šumavští muzikanti, kterým se říkalo šumaři. Kamarád Sváťa Mlčoch chystá publikaci o malířích, kteří se zabývali krajinou pod Kletí. Nejsem ale krajinář, nebudu stát v plenéru a malovat kopec, beru to po mém štolbím způsobu,“ ukazuje ve svém ateliéru na Dobré Vodě u Českých Budějovic.

Pod štětce se jí za poslední roky dostala ještě Bretaň. Země menhirů i čarodějky Morgany se jí vpila do více obrazů; na jednom z hlavních jsou poutnice u bretaňské studánky. „To je fenomén. Studánek je tam hodně, víc než u nás, a jsou zpravidla ještě opatřené kaplí, která je hodně zdobná. A voda je v hranatých bazéncích,“ líčí malířka.

close zoom_in

Vedle prestiže, která je s výstavou ve Švýcarsku spjata, se nabízí otázka obchodní: kolik obrazů se může prodat. Pro malířku je to velký otazník, byť již několik kupců z této země má. Mnohem víc jejích prací ale vlastní Japonci, Američané, Kanaďané, Angličané, Němci, Rakušané či Italové. Díky tomu, že si cizinci kupují obrazy v galeriích v Praze, je má rozeseté po celém světě.

„Hodně v Japonsku. Svého času, než padla Dvojčata, jezdívali Japonci do Českého Krumlova, individuálně, třeba starší manželé a rodiny se ubytovali na tři čtyři dny, šmejdili po městě a kupovali. Jak jsme s Tomášem (její bývalý manžel –  pozn. red.) dělali loutky, tak tuny jich máme v Japonsku. Dnes se ale Japonci městem jen proženou,“ srovnává malířka.

Ráda vzpomíná na jednu kanadskou sběratelku a její kolekci umění Eskymáků. Té se zdálo, že Renata Štolbová má s nimi něco společného. „Já mám k Eskymákům silný vztah, vždy jsem toužila podívat se do Beringova průlivu, do Grónska,“ usmívá se. „Jinak jsem ale vždy sázela na Čechy a vyplatilo se to: v českých zemích mám nejvíc obrazů, lidé se vracejí, dokonce jejich děti a vnuci, a to mě těší nejvíc.“