Osudem Dagmar Hilarové i hrdinů její knihy Nemám žádné jméno se zabývala Vendula Burešová, studentka Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.

„V rámci absolventské práce o životě a díle Dagmar Hilarové jsem dělala rozhovor s Jiřím Pavlem, její láskou z koncentračního tábora v Terezíně,“ prozrazuje Vendula Burešová. Mluvili spolu loni v květnu, měsíc před smrtí Jiřího Pavla († 14. 6. 2011).

Jiří Pavel, původním jménem Jiří Popper, byl bratrem českého spisovatele Oty Pavla. S Dagmar Hilarovou, tehdy Berzettiovou, se seznámil v roce 1944 v terezínském táboře. Ke konci války byl transportován posledním vlakem do Mauthausenu. Po válce se s Dagmar i dále stýkali, jejich vztah však brzy skončil.

„Celá léta jsem nevěděl, že rukopis existuje,“ přiznal v rozhovoru Jiří Pavel. „Seznámil mě s ním až syn paní Hilarové, což je vlastně ten syn, kterého jsem si vždycky přál, ale nakonec ho měla paní Hilarová s někým jiným.“

Dagmar Hilarová se jmenovala za svobodna Berzettiová. „Její maminka byla židovka a tatínek křesťan, árijec,“ vzpomínal Jiří Pavel. „Čili Dáša jela podle Norimberských zákonů do Terezína, stejně jako já s Hugem. My jsme žili také v rodině míšenců, jenže žid byl táta a máma árijka. Odjeli jsme s bratrem transportem 6. března 1943 do Terezína. Tam jsem se seznámil s paní Hilarovou, s její rodinou jsem se setkal až po válce. Byli jsme na svatbě mého bratra Huga a chodili jsme spolu čtyři měsíce. Pak se se mnou rozešla a pár měsíců na to si vzala Hilara. Ještě jsme se pak několikrát v životě potkali,“ vzpomínal na svou velkou lásku ve stínu každodenní smrti Jiří Pavel v rozhovoru s Vendulou Burešovou.

Povedeného tatínka potkala Dagmar v Terezíně u zubaře

… Příjmení, které jsem vepisovala hůlkovým písmem na zelený lístek, mne zarazilo. Souhlasilo i jméno křestní a věk. Přede mnou stál statný muž s prošedivělými vlasy, orlím nosem a širokou bradou s náznakem dolíčku. Snad jsem si ho prohlížela příliš nápadně, protože srazil paty a vypjal prsa, jako u odvodu.

 „Na abrahámoviny ještě nevypadám, viďte, sestři,“ vyložil si zájem po svém. „Ale těchhle už je málo,“ řekl bodře a vycenil zuby. Cítila jsem, jak se červenám, ale chtěla jsem mít jistotu. „Znáte Kladno?“ vystřelila jsem proto naslepo. „A nemáte tři syny?“

 Bouch se do stehen a zabouřil překvapeně: „Znám a mám! Jak to všechno víte?“

 Tak přece je to on. Jirkův tatínek. Silák a rebel. Přesně tak jsem si ho představovala. Podala jsem mu ruku a pravila: „Jsem kamarádka vašeho Jirky. A vy jste Modrovous!“

 Ta přezdívka mi vyjela z úst sama. Objal mne, až mi zapraskalo v kostech. „Vidím, že si budeme mít o čem povídat. Ale nejdřív vyřídíme tuhle formalitu.“ A hnal se ke křeslu, aby to měl za sebou. A já šla připravit kleště. Tak jsem se dozvěděla, že Jirka je v Mauthausenu, že žije. Když jsem byla v nemocnici, prošel Terezínem i jeho starší bratr Hugo, kterého nasadili do pracovního komanda pro Zossen. Zprávy byly čerstvé a věrohodné. Nejmladší Otík zůstal doma s matkou, ten jediný nebyl zapsán v matrice. kdyby nás tak Jirka viděl a slyšel. Probrali jsme postupně celý jeho rodinný klan, a tatínkovi jsem už říkala Leo…

(Dagmar Hilarová, Nemám žádné jméno, Fragment 2012)