Většina recenzí vytýká snímku nepříliš propracovaný scénář, nedostatečně silnou jednotnou dějovou linku a otevřený konec.
Možná jsme si totiž příliš zvykli na šablonovitá menu více akčních než válečných filmů s vrcholnými scénami, kdy se hlavní hrdina či vzorek vojáků dostane do bezvýchodné „šlamastyky“, a začíná boj dobra se zlem. Většinou se pak na obzoru válečného pekla objeví spásný záchranný tým, nebo v horším případě se skupinka bojovníků začne pomalu – leč programově - ztenčovat. Samozřejmě, že ten předposlední dostane spoustu prostoru, aby pod zuřivou palbou převyprávěl svůj životní příběh a učinil pokání. V Tobruku tato klišé nehledejte, protože je nenajdete.
Je poskládán z několika epizodek, které zachycují atmosféru a pocity mladých vojáků v jednotce před a později při vlastní obraně Němci a Italy obleženého Tobruku v dost nevlídné libyjské poušti.
Nesnaží se ale nijak hlouběji prokreslovat charaktery hrdinů, ani nepopisuje jejich rodinné zázemí či „život před vojnou“, takže nemá potřebu zdůvodňovat v konkrétních situacích jejich pohnutky a chování. Boj a všudypřítomná smrt jsou ukázány velmi jasně, přitom chladně, jednoznačně a definitivně.
Mnohem větší „niterné“ drama vnímá divák jinde. Ve tvářích vojáků, a to bez patetických gest a zbytečných dialogů. Je zbabělé utéct před bojem nebo nenasadit vlastní život pro záchranu nenáviděného desátníka? A jakou podobu vlastně má odvaha?
Fakt, že režisér Václav Marhoul nechtěl zřejmě vytvořit celistvý hutný monumentální velkopříběh o udatných hrdinech v Tobruku, ale jen chvíli doprovázet české a slovenské kluky jednoho československého praporu ve válce, potvrzuje jakoby náhle ustřižený konec filmu. Někomu dříve, jinému později totiž dojde, že spousta věcí se udála i potom, ale také předtím…
Neokoukané herecké obsazení (kromě Roberta Nebřeského a Kryštofa Hádka), bezchybná zvuková a vizuální podoba snímku a výborná propracovanost scén s detailními záběry dává naději, že film bezpochyby obstojí v globální konkurenci kvalitních „válečných“? filmů.
