Jejím švagrem mohl být český spisovatel Ota Pavel. Jako patnáctiletá se Dagmar Hilarová za války dostala do Terezína, kde se zamilovala do Jiřího Poppera, staršího bratra Oty Poppera (po válce si rodina změnila jméno na Pavlovi). Později se oba rozešli, ale na velkou lásku vzpomínala spisovatelka v knize Nemám žádné jméno, kterou nedávno  vydalo nakladatelství Fragment.

Prakticky totožný text přitom vydala už v roce 1980 holandská autorka Miep Diekmannová, která tvrdila, že ji sepsala ona na základě vzpomínek terezínské vězeňkyně Dagmar Hilarové. Obě ženy se v 60. letech setkaly a Hilarová jí rukopis zapůjčila.  Úryvky z deníku Dagmar Hilarové vyšly v Mladém světě již v roce 1976. Diekmannová se ale pasovala do role autorky knihy. Její verzi však Dagmar Hilarová, která zemřela v roce 1996, vždycky  odmítala.

„První kapitola knížky Nemám žádné jméno vznikla už v roce 1962, kdy jsem se psaním začala profesionálně zabývat, ale materii k tomuto tématu jsem nosila v hlavě už od konce druhé světová války,“ vzpomínala Dagmar Hilarová. „Přeji si, aby kniha vyšla v mé zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Taková je pravda,“ napsala před smrtí synovi ve své poslední vůli.

Deníková posedlost
A syn Evžen Hilar jí poslední přání splnil.
„Kniha je zpracovaný maminčin deník, a to nejenom z Terezína,“ představil knihu Evžen Hilar po slavnostním křtu  minulý měsíc v pražském knihkupectví Neo Luxor.  
„Psaní deníků byla mámina posedlost. Její deník pak postupně přecházel v můj deníček, který mi psala. Máma byla spisovatelka a básnířka a vydala také Deník našeho děťátka. Je to prázdný deník, do kterého si mohli rodiče psát pro své  děti.“

Evžen Hilar s nelibostí nese, že o knize jeho maminky holandská spisovatelka  tvrdí, že je to  pouze její autorské dílo.  
„Snažil jsem se zveřejňovat na internetu fakta poté, co jsem zjistil, že v České republice právo moc nefunguje,“ říká Evžen Hilar.

„Snažili jsme se s holandskou autorkou domluvit, ale když opakovala stále totéž, tak jsem podal trestní oznámení. Nicméně plagiátorství tady patrně není trestným činem. Takže v Národní knihovně jsou teď dvě knihy Nemám žádné jméno. Jsou stejné obsahem až na šest stránek, které Diekmannová přidala. Jedna kniha je holandská, jedna česká. Jedna má autorství Miep Diekmannové, jedna mé matky.“
Evžen Hilar se narodil po válce v roce 1948 a maminčiny  smutné terezínské zkušenosti zná  jen zprostředkovaně.
„U nás doma se o válečných událostech nemluvilo a ani v druhých rodinách se tohle téma moc neprobíralo,“ říká Evžen Hilar. „Mám potvrzené, že i jinde  se vzpomínkám z Terezína  doma  vyhýbali.“
O to, jak to opravdu bylo s maminčiným deníkem, který  vyšel  v holandštině i němčině pod jménem autorky Miep Diekmannové, se dlouho nezajímal.

„Ani jsem se maminky neptal. Dostal jsem se k tomu, až když jsem se začal zabývat její poslední vůlí. Vím, že si máma mockrát stěžovala, jak byla povedena. Ale v té době jsem měl děti, starosti, a tak jsem její problém s autorstvím ani nevnímal. Teď už jsem ale  důchodce, tak jsem si našel čas a začal situaci řešit. Netušil jsem,  co to bude obnášet a jak je všechno složité. Někteří lidé, a to nejen Miep Diekmannová, si pravdu vyloženě nepřejí. Pořád jsem narážel do zdi. Potkal jsem ale i několik lidí, kteří si řekli: Co když má pravdu? A i proto vyšla takhle knížka a já  těm lidem děkuji.“

Osudové svědectví
V knize se čtenáři dozvědí, jak se Dagmar, která v Terezíně pracovala jako asistentka zubaře, seznámila s Jiřím Pavlem, bratrem Oty Pavla,  i s jejich otcem Leo Popperem.
„O knize, respektive deníku, kterou  Dagmar psala v Terezíně,  jsem věděl, a když byl dokončen, tak jsem se s ním po návratu z koncentračního táborů seznámil,“ vzpomínal Jiří Pavel, který loni zemřel.
„Stejně se s ním seznámil i můj bratr Ota, který zemřel v roce 1973, a paní Dagmar doporučil, aby knihu-deník u nás vydala. Protože jsem jednou z hlavních postav této knížky a byl jsem osudově spjat s pravou autorkou této knížky, cítím povinnost a nutnost vypovídat třeba i před oprávněným soudem o pravém autorství,“ byl ochoten Jiří Pavel hájit čest své terezínské lásky.

Dagmar Hilarová:
Česká spisovatelka a básnířka Dagmar Berzettiová – Hilarová se narodila  26. 3.  1928 v Praze. V letech 1943 – 1945 byla  internována v koncentračním táboře Terezín, kde vznikl základ knihy Nemám žádné jméno.  Později psala hlavně pro děti. Publikovala přes 60 knih a přispívala do desítek  časopisů. Její verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Psala verše, povídky, aforismy, epigramy, knížky pro děti,  účastnila se literárních pořadů a besed.  Spolupracovala  s Československým s. rozhlasem. Zemřela 1. 7. 1996 v Praze.  Více o autorce a knize na  www.dagmar-hilarova.hilarius.cz