Pokud se podíváte do programu činohry Jihočeského divadla, najdete v něm v únoru nabídku dvou posledních představení hry Adély Balzerové a Jana Jirků Vajgl. Hra nesplnila očekávání, příběh o krutých vězeňských dozorcích a na smrt či doživotí odsouzených „bývalých lidech“ nikoho příliš neláká. A tak se necelý rok od premiéry (1. dubna 2010) dočkáme 26.února derniéry.

Snaha jihočeských činoherců uvádět na prkna i témata s nádechem kontroverze, která povedou alespoň k svrbivému ponětí o tom, že existuje něco jako svědomí, jako by narazila na seriálový postkomunistický re-sentiment. Kdepak filozofovat nad vlastní minulostí! Nejen jihočeský divák se raději baví, směje a pronáší domů přes divadelní šatnu vědra katarze a džbery úlevy. To se žádá, ne temné, provokující ptaní, kolik té zdánlivě neživotné totalitní veteše nám tu dál přežívá.

A přitom se tvůrci vydali ve Vajglu divákovi vstříc – začátek i konec představení hraničí s masopustní taškařicí, která však, a to bude zřejmě kámen úrazu, má v celku hry funkci zrcadla nastaveného směrem k divákům. Vajgl se ale nezaobírá, jako například televizní seriál Vyprávěj České televize, tím, co kdo měl na sobě, jak vypadala taková normální rodinka. Hra tandemu Jirků – Balzerová chtěla zatřást sebejistotou retra, rozedřít jizvu, která, aniž si to chceme připustit, hnisá. Silná normalizační generace zde opět dostala příležitost nahlédnout do svědomí dvou generací před ní. Ale „Husákovy děti“ mají jiné starosti. Živí „Husákovy vnuky“, chodí nejméně do jedné práce a chtějí, alespoň jak to lze pozorovat, zajistit svým dětem budoucnost – zejména materiálně. A chtějí se bavit!

Nejde jen o Vajgl. Na tom, že jeho desetiměsíční existence skončí den po třiašedesátém výročí neblahého „Vítězného února“, leží břímě symboliky. Jednadvacet let poté, co jsme odvrhli systém, který si na materialismu, konzumu a rostoucí spotřebě zakládal, nebyli jsme schopni jej nahradit ničím jiným než tímtéž v globálně demokratickém, volnotržním hávu. Na Vajgl zkrátka nemáme ještě dostatečně vyvinuté plíce.

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik