Vladimír Holub zapomenutý v zahradě koček, soch a osamění

Redakce 7. 4. 2013

Jindřichův Hradec - Posledního dadaistu v Čechách, všestranného výtvarník a génia, který žil v Jindřichově Hradci, připomíná kniha a výstava.

Žil kdysi, ne docela dávno, jeden holub, který se koček vůbec nebál. Přebýval s nimi  v zahradě, potkával je i v železe. Ukrýval se před úplně jinými šelmami: lhostejností, maloměšťáctvím a hloupostí. Na setkání s ním zve Muzeum Jindřichohradecka, jež otevřelo novou stálou expozici Holub ludens. Ta připomíná, ba zpřítomňuje rozsáhlou, žánrově pestrou tvorbu a život skoro zapomenutého hradeckého rodáka Vladimíra Holuba (1912 – 1995). Stoletému výročí narození výjimečného umělce  a originálního myslitele vzdává poctu i drobná kniha s bohatým obrazovým doprovodem Dodatečné rozpomínky na Vladimíra Holuba. Oba vydařené počiny lze chápat jako velmi potěšující splátku dluhu Jindřichova Hradce muži, který kdysi obýval Domeček  v podhradí. Zahrada v blízkosti Nežárky žila jako galerie jeho soch a objektů, 'Holubník', který přitahoval pozornost evropských umělců a intelektuálů.

Kdo vlastně byl Vladimír Holub? Už samotná otázka napovídá, že něco bylo špatně. Nebyl ochočený holub zobající nabízené drobky. Ani teď jej nelze okroužkovat, zavřít do voliéry a rozebrat na peříčka. Jednou z možných odpovědí je zkusit se ptát jako on. Nabízí se hra s písmeny a slovy, jež byla jeho myšlení vlastní. Při čtení deníkových úryvků, personifikovaných kamenů, ready-mades, koláží a objektů ze starého železa lze třeba říci, že H=hravost, holub, O=oběť, osamění, L=lov železa, láska, U=umění, B=blbost, bolest, Břevnov, basa.

Vladimíra Holuba, posledního dadaistu v Čechách a zapomenutého génia, který žil v Jindřichově Hradci, připomíná kniha a výstava. Kniha rozpomínek se pokusila zachytit těkavého Holuba co nejuceleněji. Představila jej jako syna usedlého úředníka, snílka, osamělého básníka, tvůrce aforismů, všestranného výtvarníka, lovce starého železa, zbožného ateistu, surrealistu, posledního dadaistu v Čechách, společenského outsidera, nočního hlídače, obyvatele Domečku  v podhradí s prázdnou kapsou a bleskovými nápady k závidění. K zasvěcenému pohledu na dosud málo známou osobnost přispěla i skutečnost, že někteří z autorů publikace Holuba osobně znali či se jeho odkazem dlouhodobě zabývali.

Dotek s neobyčejným talentem, genialitou a nepochybnou tragičností jednoho lidského života je možné pocítit na vlastní kůži v expozici Holub ludens. Vstupní místnost pojatá jako volně rekonstruovaný interiér Holubovy pracovny vítá řadou drobných autentických předmětů, třeba stojanem s kravatami. Následující prostor je zasvěcen především Holubovi sochaři-básníkovi. Své objekty – Kocoura, Nafoukaného ptáka či třeba Rytíře na koni vytvářel hlavně z odpadových materiálů. Přesněji řečeno ve starém železe svá zvířata a postavy potkával. Respektoval jejich původní podobu. Jednotlivé kusy dával 'pouze' svařit a zviditelňoval tak již existující bytosti pro běžné smrtelné diváky. Vystupující tváře lidí a zvířecích tvorů  k němu promlouvaly i ze dřeva  a kamenů.

Vladimíra Holuba, posledního dadaistu v Čechách a zapomenutého génia, který žil v Jindřichově Hradci, připomíná kniha a výstava. Na snímku dílo Protahující se kocour. Holub byl rovněž básníkem slova, jak připomínají verše na stěnách. Poezie k němu přicházela obyčejně, třeba když pracoval jako noční hlídač:  V noci zbývá z člověka jen hlas… Měsíc pospíchá, jen když je oblačno…Noc proměňuje ulice na pasáže… Neméně inspirativní jsou koláže či pestrobarevné tapiserie, které podle jeho návrhů tkala životní družka Olga Teinitzerová, neteř zakladatelky jindřichohradeckých textilních dílen.

Holub podivín, zaměstnanec vepřína, cizinec bez akademického vzdělání, možnosti věnovat se naplno tvůrčí práci, pro kterou byl od dětství považován za flinka, a zaslouženého ocenění, žil v zahradě s kočkami, sochami, zajímavými návštěvami, osaměním a nakonec zapomněním. Setkání s ním vyvolává fascinaci, neklid, radost, okouzlení, úsměv. Stejně silně provokuje k rozpomínání na s ním nevědomky spřízněné duše: blázna ve své vsi Bohuslava Reynka, fotografa v zahradě jednorukého Josefa Sudka i autora Krvavého románu Josefa Váchala.

Vladimíra Holuba, posledního dadaistu v Čechách a zapomenutého génia, který žil v Jindřichově Hradci, připomíná kniha a výstava. Na snímku pomalované kameny s názvem Hlavy. Jindřichův Hradec splatil svému H (h)olubovi k nedožitým stým narozeninám dávný dluh. Jeho prokletý básník se už nemusí bát o svou pozůstalost, „nepřijde-li nakonec do stoupy…" Setkání s Vladimírem Holubem, jeho Kocourem, kamennými tvářemi, kresbami, literárními črtami i Domečkem utopeným u Nežárky pod hradem je nutné zažít na vlastní kůži, na dotek. Potom už navždy bude platit Hradec=Holub.