Oblíbené známé písničky jako Děti z Pirea, Zhasněte lampióny nebo Plují lodi do Triany jsou desítky let spojeny s hlasem známé zpěvačky Yvetty Simonové. Před několika dny zpívala s Milanem Drobným v Českých Budějovicích a divadelní sál Metropolu zaplnily stovky nadšených posluchačů. Před koncertem jsme se sešli k rozhovoru v divadelní kavárně, jejíž návštěvníci přítomnost oblíbené zpěvačky uvítali s nadšením.

Kdo vám zpíval písničky jako malé holce?
Zpívala mi maminka, která měla krásný hlas a zpívala moc hezky. Dědeček byl muzikant, jinak to byl mistr štukatér, který dělal ve Vídni. A v zimě hrál se svou kapelou. Měl šest dětí, kluci na něco hráli a děvčata zpívala. Maminka znala nepřeberné množství národních písniček, ale i árií z opery. Zpívání jsem tak měla odmalička.
V devíti letech jsem šla do hudební školy učit se na klavír. Dostala jsem ho totiž k vánocům a byl to můj nejkrásnější vánoční dárek. Chtěla jsem být tehdy učitelkou klavíru. Bydleli jsme v Praze – Podolí v lékařském domě. K jedné dívce chodila profesorka a hrála jí norského skladatele Edvarda Griega. Strašně se mi ty skladby líbily a chtěla jsem je také umět. Z vážných skladatelů jsem tak jako prvního poznala Edvarda Griega a dodneška ho ctím. Norsko je pro mě od té doby všecko, ale ještě jsem tam nebyla. Doufám, že to stihnu a že se tam ještě podívám.

A co v athénském přístavu Pireus, které jste proslavila ve známé písni, tam jste byla?
V Pireu jsem také ještě nikdy nebyla a už se tam bohužel asi nedostanu. Písnička Děti z Pirea se mi moc líbí, tenkrát to byl obrovský šlágr. Přinesl ho Karel Vlach a říkal: Hele, tohle byste možná mohli zkusit, možná, že by vám to s Milanem (Chladilem) sedělo. Dostali jsme noty, píseň dal otextovat Zdeňku Borovcovi a písničku jsme přivedli na svět.

Cítili jste hned, že půjde o šlágr?
Asi ano, muzika byla taková do ucha. Moc jsme se ji nemuseli učit a už jsme ji měli v uchu. Tak jsme si říkali, že bude známější, i když jsme dopředu nikdy nevěděli, jestli něco bude šlágr, nebo ne.
Točili jsme tenkrát hodně písniček, protože si to Karel Vlach přál. Hodně jsme nahrávali a koncertovali, protože divadelní gáže byla malá a hudebníci honili svůj měsíční příjem. My jsme s nimi pořád jezdili a zpívali všechno, co se dalo. Svým způsobem jste byl svázaný, ale když jste v kapele, máte zase výhodu zázemí. Objevili někde písničku a za týden udělali Borovec, Dvořák, Fischer nebo Fikejzová nádherný český text. Jejich texty byly opravdu výborné. Věděli, co potřebujeme. Zdeněk Borovec se vždy ptal: Kdy to chcete? A uslyšel: Už to mělo být včera, ale stačí, když to přinesete za týden.

Možná vám kariéru umělkyně předurčily rodiče, když vám daly jméno Yvetta, ne?
Maminčina sestra bydlela v obci, kde je zámek. A zámecká paní byla na svatební cestě v Paříži, kde zpívala šansoniérka a kabaretiérka Yvette Guilbert. Strašně se jí líbila. Své holčičce dali jméno Yvettka. Teta měla koloniál, kam Yvettka chodila s chůvou a kde si kupovaly bonbony. Mamince se Yvettka strašně líbila. Měla jsem se původně jmenovat Barbora, Baruška, jenže z Báry proto sešlo.

Zpívat jste se učila za okupace. Jak jste jako mladá dívka prožívala konec války?
Bylo to těžké, protože mi zrovna zemřel otec. Tehdy jsme bydleli v Praze. V roce 1945 byl nálet na nemocnici na Karlově náměstí u kostela sv. Ignáce. Bomby spadly zrovna vedle vojenské nemocnice, kde tatínek pracoval. Tak jsme zůstaly s maminkou samy a byly to těžké časy. Tenkrát jsem chodila učit se zpívat k opernímu pěvci Hilbertu Vávrovi. Hodina zpěvu trvala 35 až 40 minut a stála padesát korun, což byl pro maminku velký obnos. Když to teď řeknu před pravnučkou, diví se, co mě mohl za tak málo peněz naučit. Ale to byl tenkrát velký peníz.

Jako zpěvačka jste slavná pod jménem Simonová, ale to není vaše pravé jméno, že?
Když jsem začala zpívat, byla jsem vdaná a jmenovala se Spurná. Manžel František Spurný tenkrát dělal manažera Janu Werichovi, když přijel po válce z exilu do Prahy. Jezdil zatím s Vlachem než bude připravené divadlo. A Werich říkal: Františku, ta tvoje žena se nemůže jmenovat Yvetta Spurná. Na plakátě to vypadá hrozně tvrdě. Tohle jméno by mě jako posluchače nepřitahovalo.
Tak mi napsal na lísteček různá jména. Jelikož přijel z Ameriky, byla tam jména jako Simon a další. Můj manžel chtěl, abych měla stejný monogram YS, poněvadž tenkrát byly monogramy i na bačkoře. Tak jsme vybrali jméno Simonová. Byla jsem Janu Werichovi za jeho nápad vděčná. Ten lísteček s navrhovanými jmény pro mě jsem měla dlouho schovaný, ale už jsem to ztratila. Moc mě to mrzelo.

Jak vzpomínáte na Jana Wericha?
Chodívali jsme k němu domů na návštěvy, dokonce jsme byli s Karlem Vlachem u něj ve Velharticích, kde bylo nádherně a kde chytával ryby. Jan Werich strašně rád jedl, a když jsme měli přijet, ptal se paní Zdeničky: Tak co tomu Karlovi připravíš? Měl rád nadívané husí nebo krůtí krky nebo šoulet, Zdenička to dělala vynikajícně. Tak jsme si to ve Velharticích dali.

Na vánoce k nim domů na Kampu vždycky chodili herci. Byly připravené obrovské mísy čínského salátu, na to nikdy nezapomenu, jak to bylo báječné.
Když jsme někde byli i s Werichovými, něco se jedlo a řekli: Mistře, nabídněte si, tak paní Zdenička povídá: Ne, manžel děkuje, manžel nebude. Nezapomenu, a to bylo moc krásné, že jakmile se otočila, hned si Werich něco vzal, třeba suchou bramboru. Kdepak, jídlo Werich nepřekonal.
Ale byl to obrovský člověk. Nedávno mělo Divadlo ABC šedesáté výročí otevření. V sobotu byl den otevřených dveřích, takže se lidé mohli podívat do zákulisí a do ředitelny, kde seděli Werich, Vlach a Horníček. Šla jsem se tam z piety podívat, i když to tam dávno znám. Stojí tam nádherný těžký stůl, který nikdo neuzvedne, komody a dvě křesla. Jedno měl Werich u stolu a na jednom odpočíval.
S Divadlem ABC je spojeno i moje zpívání. V roce 1958 jsem dostala nabídku od Karla Vlacha, abych s ním spolupracovala při živých nahrávkách v rozhlase. Zkoušeli jsme ve zkušebně Divadla ABC a také jsme v něm vystupovali. Miroslav Horníček napsal hru, která se jmenovala Žena ve středu, a zpívali jsme tam s Milanem duet.

Poznala jste spoustu zajímavých osobností, zpívala jste dlouho s Milanem Chladilem, Karlem Hálou, znala jste se důvěrně s Karlem Vlachem. Čím vás tihle muži obohatili?
Milan byl vynikající zpěvák. Zpívala jsem s ním pětadvacet let, s Karlem Hálou ještě o deset let nebo o patnáct let víc. Za tu dobu z nich člověk něco načerpá.

Karel Hála byl obrovský swingař, měl nádherný hlas, takový zpěvák tady není. Ptala jsem se ho: Ty to při zpěvu tak rozdělíš, že ani nevím jak. Nauč mě to. On říká: To se naučit nedá, to už musíš mít v sobě, s tím se musíš narodit. Měl sestru, která taky takhle krásně zpívala. Měl v sobě swing a rytmus. Myslím, že všechno ale nezúročil. Mohl zpívat německy a anglicky a vydělal by velké peníze. Hlavně by ale opravdu něco dalším lidem přinesl, poněvadž měl obrovský hlas a jeho zpívání bylo kouzelné.

Milan samozřejmě uměl zpívat také. Byl to bodrý Moravák, který znal každý kámen všude po republice. Jezdili jsme hodně i po Slovensku a kapela si ho vážila a obdivovala ho. Milan s Karlem vždycky vzali v autobuse nebo v šatně dva tóny, zařvali: Je to tam! a skutečně to tam bylo. A večer zpívali.

A jaký byl Karel Vlach?
Předně dal mé práci nějaký řád a směr. Začínala jsem se Zdeňkem Bartákem, který měl vynikající kapelu. Vlach si vybíral muzikanty, kteří byli dobří, a ti zase rádi šli k Vlachovi. Vladimíru Dvořákovi a Karlu Vlachovi se líbilo na živých rozhlasových nahrávkách, že jsme sem tam začali zpívat nějaký duet. Dvořák říkal, že to bude pestřejší. Kapela zahraje dvě věci, každý zazpíváte sólově a pak se zase zazpívá dueto. Lidem se to začalo líbit a Vlach říkal: Tak proč bychom jim to nedali? Dokonce se vám to dobře zpívá a vaše hlasy jdou k sobě barevně. A tak jsme začali zpívat spolu.

Společné zpívání s Milanem Chladilem vedlo k domněnce, že je mezi vámi bližší vztah než jen pracovní a kamarádský.
S Milanem jsme byli spolu tak často, že takový partnerský vztah byl něco víc než manželství. Ráno jsme vyjeli a večer přijížděli zpátky. Pak byly dlouhé zájezdy, třeba po Sovětském svazu, na osm nebo devět neděl. Jezdil jste jako divý, a vaše soukromí se rozbilo. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Ale pro mě to byl krásný život.

Nějaké soukromí jste ale mít musel, i když jste s druhým tak často zpíval. V mém případě to hrálo velkou roli, protože manžel to těžce nesl. Byla bych zrovna taková. Pořád vidíte toho svého na obrazovce, jak zpívá s někým druhým. Já se učila rychle, Milan odezíral a díval se stále na mě, měli jsme lyrické texty. Lidé říkali, to určitě nemůže být jen kamarádství. A přece mezi námi to kamarádství bylo, jinak bychom spolu nevydrželi zpívat 25 let.
Znala jsem Milanovu rodinu, jeho maminku, když jsme přijeli do Brna, stavili jsme se u nich.

V Praze jsme bydleli v jednom domě, Chladilovi bydleli o tři patra níž než my s Vlachem. Takže Milan byl každou chvíli u nás nebo my u nich. Bylo to opravdu přátelství, ale těžko to můžete někomu vykládat. Vždycky jsem Milanovi říkala, že mi rozbil všechna manželství. Ale tak to nebylo.

Pijete ráda whisky?
Protože zpívám píseň Whisky, to je moje gusto? Že bych ji pít musela a milovala ji, to ne. Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a Karel Vlach říkali: Gentlemani pijí v jedenáct hodin whisky. Když měli volný den, tak si ji dali. Karel Vlach ale skoro ani nepil. Stačilo mu, když hlídal kapelu, aby nepila.
Tenkrát jsem dostala nabídku, abych zpívala v Limonádovém Joe. Do studia přišel Vlastimil Hála, který hrál u Vlacha druhou trumpetu, a říkal: Hele, chtěla byste si nazpívat písničku Když v baru houstne dým? Napřed jsem se divila, vždyť se ke mně ten text ani nehodí. Když jsem ale dostala noty a dozvěděla se, že je to do filmu Limonádový Joe, který režíruje Oldřich Lipský, tak jsem byla ráda. To jsem ještě nevěděla, že roli zpěvačky bude hrát Květa Fialová, která je ve filmu velmi půvabná.

Nechtěla jste si její roli zahrát vy?
Tenkrát mě to vůbec nenapadlo, ani bych si to nedovolila. Tehdy to snad ani nešlo. Květa tam měla velkou roli, kterou musela hrát herečka. Měla jsem štěstí, že jsem její písně nazpívala.

Nyní vystupujete s Milanem Drobným. Máte v repertoáru nějaké nové písničky?
Teď už ne. Říkám si, že novou tvorbu už dělat nebudu, teď se přece jen zpívá jinak. Dneska je zpívání pro mladé, pro mě už ne. Už se do toho světa ani nesnažím dostat. Zůstávám u svého repertoáru. Vrátila jsem se k písničkám, se kterými jsem začínala a které jsou nejznámější. Lidem se nejvíc líbí mé staré písničky, poněvadž si připomenou dobu, kdy je poslouchali a kdy byli mladí.

Co vám život s písničkami dává a co vám naopak vzal?
Dává mi strašně moc. Na druhé straně mi zpívání, kdy jsem pořád z domova, zase vzalo soukromí. Sestřenice mi říkala: Jsem pořád doma u kamen a ty si cestuješ po světě. Odpověděla jsem jí, že o to jsem přišla, protože jsem celý život někde pryč.

Zpívání mi dává štěstí, že můžu pracovat a že mě ještě lidé znají. Nikdy dřív mě nenapadalo, že bych ještě v šedesáti letech mohla vyjít na jeviště, že by na mě někdo přišel a chtěl mě poslouchat.

Koncerty mi dávají energie, kterou při nich od lidí dostávám. Energii při zpívání vydám, ale zase od posluchačů dostanu. A načerpám navíc štěstí, že v sále byli a přišli si nás poslechnout.

Zpěvačka Yvetta Simonová: Narodila se 4. listopadu 1928 v Českém Brodě jako Yvetta Roubalová. Po vystudování obchodní školy studovala soukromě hudbu a zpěv. Začínala jako operetní a muzikálová zpěvačka v Bratislavě a později v Hudebním divadle v Karlíně. Spolupracovala s orchestry Z. Bartáka a J. Procházky, pak s Orchestrem Karla Vlacha. Místo svého příjmení Spurná si zvolila pseudonym Simonová. Nazpívala stovky písní, mnoho s dlouholetými kolegy Milanem Chladilem, Karlem Hálou a nyní vystupuje s Milanem Drobným. Nazpívala i dvě písně do českého filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera. Nejznámější písně např.: Whisky, to je moje gusto, Zhasněte lampióny, Santa Maria, Plují lodi do Triany, My dva a čas, Když v baru houstne dým, Děti z Pirea, Na sedm strun přijď mi hrát, Heřmánek, Malá černá kočička, Desatero lučních květů, Sentimentální, Když jarní vánek začal vát… Žije v Praze.