Spojil v ní minioperky Šípková Růženka, O Dvanácti měsíčkách a Červená karkulka a připsal čtvrtý příběh. V neděli se Zdeněk Svěrák zúčastnil předpremiéry v Českých Budějovicích. „Už když jsem se sem chystal, říkal jsem si: musíš vyjet dřív, abys nepospíchal a mohl se kochat," popisuje 78letý scénárista svůj vztah k jižním Čechám.

V čem byla práce na spojení pohádek Šípková Růženka, O Dvanácti měsíčkách a Červená karkulka pro vás přínosná?
Bylo to zajímavé svázat notoricky známé pohádky do veršů a celé je zazpívat. Člověk si uvědomil, jak jsou ty příběhy nosné. Malým posluchačům a divákům nevadí, že vědí, jak to dopadne. Hudba jako by pohádku ozářila kouzelným svitem. Co bylo při pouhém vyprávění veselé, je ještě veselejší, a co bylo dojemné, je k pláči.

Jak vznikl nápad na hudebně-divadelní pásmo minioperek, které jste napsali s Jaroslavem Uhlířem a které se hraje v Národním divadle?
Zhudebnili jsme čtyři pohádky: Šípkovou Růženku, Červenou Karkulku, Dvanáct měsíčků a Budulínka. Vycházeli jsme z toho, že by pro nás bylo ideální, kdyby si je děti natolik oblíbily, že by se staly součástí besídek: ve třídě na stupínku, v tělocvičně, jak to tak bývá. Tenhle úkol se podařilo splnit. Děti pohádky znaly, posílaly nám DVD, jak se jim to povedlo. 
A proč jsme vybrali zrovna ty notoricky nejznámější? Chtěli jsme, aby je děti už znaly, 
i děti ve školkách, a aby ocenily, že jsou trošku jiné, zpívané. A taky proto, že jsou asi nejlepší – proč by se jinak staly nejznámějšími?

A zrodil se fenomén.
Po dlouholeté spolupráci s Jaroslavem Uhlířem – děláme spolu 47. rok – jsme asi přišli na klíč, jak udělat písničku nebo pohádku tak, aby bavila děti i dospělé. Nikdy jsme nechtěli dělat písničky jenom pro děti. To se musí líbit nám. Každá písnička, kterou jsme pro děti udělali, i ty pitomé Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte, bu bu bu, se nám s Uhlířem líbí, jinak bychom ji do světa nepustili. A snad proto je naše tvorba vhodná na dlouhé cesty autem, kdy rodiče musí děti zabavit tak, aby je to samotné neotravovalo. S Uhlířem jsme vyznavači toho, že hudba 
a text mají být splavné. Usilujeme o maximální prostotu, ovšem ne, že by to mělo být primitivní.

Složili jste s Jaroslavem Uhlířem pro film Tři bratři nějakou novou písničku?
Připsali jsme jenom finále. Při závěrečné hostině na statku zní písnička Lidičky, věřte pohádkám, věřte i na ty boží mlejny. Na melodie, které v pohádce znějí, jsem udělal nový text, aby měl film své finále.

Jak vás napadl lehce zcizovací efekt, kdy se vypravěč ve filmu ptá dětí a jejich siluety se hlásí 
a odpovídají?
Říkali jsme si, že vypravěč by mohl komunikovat s dětmi v sále. Tak nás napadlo, že by se mohly objevit ručičky 
a že děti v sále by měly mít dojem, že se můžou taky přihlásit. A když při projekcích nějaké dítě zvedne ručičku, tak na sebe mrkneme: hele, chytly se!

Když váš syn Jan Svěrák vysvětloval, proč se pustil do Tří bratrů, řekl, že děti potřebují pohádkový grunt. Jaký je ten váš?
Pamatuju si, že mi maminka četla Karafiátovy Broučky, ale já tím trpěl, jak to bylo smutné. A jí se taky lámal hlas a nevím tedy, proč to dělala. Já jsem se Broučků skoro bál.

To se vám nedivím.
I když jsem je měl rád, 
i Janinku, a právě proto jsem trpěl, když byli v nebezpečí. Potom si pamatuju, že jsem byl fanda do rozhlasových pohádek. Nedělní rozhlasová pohádka, to byl fenomén. 
V předtelevizní době se scházely celé rodiny po obědě, kolikrát se kvůli tomu i vařilo tak, aby to bylo včas. Já jsem je poslouchal vleže na gauči, maminka myla nádobí a já jsem jen říkal: mami, prosím tě, teď ne! Když jsem byl redaktorem v rozhlase, mým snem bylo dopracovat se 
k nedělní pohádce pro děti, 
a udělal jsem tři nebo čtyři.

Je nějaká pohádka, která vás při psaní scénáře ke Třem bratrům a vymýšlení toho čtvrtého, spojovacího příběhu, ovlivnila?
Stane se, že použijete něco, aniž byste věděl, že jste to ukradl. Moje skalní filmové pohádky jsou Pyšná princezna, ta mě ovlivnila jako snad každého, a potom Tři oříšky pro popelku. To je úžasně udělaný film.

Jak náročné bylo spojit tři pohádky do jednoho filmu?
Byl to oříšek. K rozlousknutí pomohlo, když jsme si 
s Honzou uvědomili, že všechny tři pohádky mají společného jmenovatele, 
a tím je dívka v ohrožení: Růženka, Karkulka a Maruška. Pak už byl krůček k tomu říct si, že by je měl někdo zachránit. A kdo jiný, než tři kluci? V naší operce o Růžence už se zpívá: žili, byli bratři tři, měli mezi sebou při a je o tom, jestli je brzo nebo pozdě Růženku zachránit. Tahle písnička Honzu inspirovala, říkal:  co kdyby to byli tihle tři bratři? Pak jsme si čistě pedagogicky řekli, že bratři by měli jít do světa, aby se zbavili svých špatných vlastností. A protože jsme oba tátové, věděli jsme, že některé dítě je mouchy snězte si mě, jiné zbrklé a někdo sinedává věci tam, kam patří.

Je vám 78 let. Co vás žene, že 
v takovém věku píšete scénář, třikrát ho předěláte, hrajete?
Já jsem se k tomu vyjádřil filmem Vratné lahve. Nechci přestat pracovat, protože vím, že mi to přináší spoustu radosti, uspokojení. Pocit, že jsem na světě ještě nepostradatelný, že když nepřijdu, něco se nebude konat, je pro mě blahodárný. Čili pokud nebudu dementní, připravte se, že tady budu ještě pár let strašit.

Třemi bratry tedy nekončíte.
Ještě bych chtěl přepsat do scénáře knížku Po strništi bos. Je o mém dětství a Honza si ji objednal jako scénář.

V jižních Čechách, kde se pohádka Tři bratři zčásti natáčela, je řada míst, které připomínají odkaz Járy Cimrmana. V roce 2005 jste otevíral jeho uličku 
v Homolích, velikánovi je zasvěcena i mohyla na zastávce úzkokolejky v Kaprounu. Sledujete, jak roste?
Když jsem tam byl naposledy, byl jsem šokován, jak už je vysoká. A litoval jsem, že jsem si s sebou nevzal kámen, protože tam široko daleko žádný nenajdete.

S Divadlem Járy Cimrmana je silně svázána Třeboň. Léta jste hrávali na festivalu Okolo Třeboně, pořádá se tam benefiční Běh Járy Cimrmana v kabátech s kufry. Jak se vám líbí tato akce, která má tradici přes 20 let?
Netušili jsme, když jsme 
s Láďou Smoljakem psali film Cimrman ležící, spící, že závodění s kufry a v zimnících se stane populární. Nám to připadalo jen komické a takové cimrmanovské: proč se učíme běhat? Abychom třeba někomu utekli, a to nejsme 
v trenýrkách, to jsme v normálním oděvu a kolikrát 
s sebou máme i zavazadla. Ale že se pořádá tolik běhů, to mě těší. Ten třeboňský je asi nejstarší a hlavně tam běhával Láďa Smoljak.

Letos jste ale na Okolo Třeboně chyběli. Vrátíte se příště?
My tam chceme, ale letos jsme vynechali z jednoho prostého důvodu: my máme všude v republice naprosto vyprodáno. A v Třeboni se nám už podruhé stalo, že to malinké divadélko nebylo plné! Tak jsme si říkali: tady je nějaká chyba. Buď je předražené vstupné, nebo to vážou na nějakou jinou akci, tak dáme pořadatelům najevo, že takhle ne. Když nebudeme mít vyprodáno, tak tam nebudeme jezdit.

To má logiku. Z cimrmanovského odkazu na jihu Čech mě ještě zaujalo, že letos v březnu, když se ve Vyšším Brodě odemykala řeka Vltava, se odhaloval putovní pomník Járy Cimrmana. Mám asi mezeru – netušil jsem, že měl vztah k vodáctví.
(úsměv) Musím se přiznat, že mám taky mezeru. Oni jsou někdy amatérští cimrmanologové čilejší než my. Já si jen pamatuju, že Jára Cimrman byl požádán hrabětem Harrachem, aby zlepšil splav, a on prokázal svou genialitu, když mu napsal: co je níže, neteče, co je výš, to přeteče, není co zdokonalovat. Poté, co průjezd pro vodáky už vynalezl kolega Šlajs, tedy šlajsnu, tak nevím, co k tomu dodat.

Existuje ještě nějaké místo, které byste Cimrmanovi rád zasvětil?
Já bych to nechal na lidech. Největší počin, který jsme v poslední době udělali, je to, že krásná nová rozhledna Járy Cimrmana v Jizerských a stálé muzeum, kam lidé z okolí přinášejí věci, které našli na půdách, a některé z nich zřejmě prošly Cimrmanovýma rukama.