Odmala ho lákaly bicí, již ve 12 letech se stal členem dechové hudby Amati Sedlčany. Dnes je Zdeněk Voráč, hudební redaktor Českého rozhlasu České Budějovice a bubeník Babouků, jednou 
z osobností, která podporuje jihočeskou dechovku, nejvíc vidět je to v rozhlasovém pořadu Písničky pro radost. „Na nedostatek mladších posluchačů si vůbec nelze stěžovat,“ říká 48letý Zdeněk Voráč.

Kdy vás naposledy nějaká dechovka zvedla ze židle?
Jsem uzavřenější povahy, city nedávám až tak najevo, takže mi úplně stačí vnitřní uspokojení. Jsem spokojený 
s úspěchem loňského cyklu Podzim s dechovkou, kdy jsme ve Studiovém sále ČRo České Budějovice přivítali Moravanku Jana Slabáka, Vejvodovu kapelu a Veselku Ladislava Kubeše. A nesmírné potěšení mi způsobil Josef Vejvoda, když mě v září přizval k hostování na bicí 
s Vejvodovou kapelou na festivalu Vejvodova Zbraslav.

Zkuste jednou větou říct, jak je na tom jihočeská dechovka všeobecně?
Ve srovnání s jinými kraji poměrně dobře, v počtu 
a často i kvalitě orchestrů nás sice poněkud předbíhá jižní Morava, ale dobrých kapel je na českém jihu stále dost.

Dechovkový pořad Českého rozhlasu České Budějovice Písničky pro radost poslouchalo 
v roce 2007 asi 100 tisíc lidí denně, teď je to zhruba 
o 30 procent méně. Čím to je? Umírají staří posluchači a nové dechovka tolik nezajímá?
Nemám pocit, že by tolik posluchačů ubylo. Metodika průzkumu poslechovosti se totiž změnila – probíhá telefonicky a bohužel opomíjí posluchače starší 80 let, což nám „nehraje do karet“, neboť tito posluchači jsou nám nejvěrnější a vzhledem 
k prodlužujícímu se věku jsou jich tisíce. Je také rozdíl, dělá-li se průzkum ve velkých městech nebo na venkově – pak vyjdou čísla 
o vztahu k dechovce samozřejmě dosti rozdílně. A na nedostatek mladších posluchačů si stěžovat vůbec nelze, těm plníme přání hlavně 
o víkendech, protože během všedních dnů nás kvůli povinnostem v zaměstnání či školách poslouchat nemohou.

O kterou píseň si posluchači budějovického rozhlasu píší nejčastěji?
V roce 2015 kraloval valčík Holuběnka v nahrávce Mistříňanky, velmi žádaný byl i valčík Holoubek, který už natočily tři kapely, Doubravanka, Božejáci a Veselka. Tematicky vedou písničky maminkovské a třeba i myslivecké a hasičské.

close Zdeněk Voráč, hudební redaktor, Český rozhlas České Budějovice. V rádiu má na starosti mj. nejposlouchanější pořad Písničky pro radost. zoom_in

Nakolik ovlivňuje zájem o dechovku stanice Šlágr TV? A jaký je váš názor na tuto televizi?
Nejsem televizní divák, volný čas u obrazovky téměř vůbec netrávím. Musím si totiž od dechovky občas odpočinout, protože se jí plně zabývám ve své práci a díky hraní u Babouků i po ní. 
Orientačně jsem s programem této televize samozřejmě seznámen. Má-li Šlágr TV publikum, nechť pro něj vysílá. Občas by ale neškodilo nastavit laťku kvality alespoň trochu výš.

Babouci, s nimiž hrajete na bicí, pro Šlágr TV také natáčejí. Jak to tedy je: pomáhá tato televize dechovce, nebo ji skrze šlágry 
a kapely typu Duo Jamaha spíše bere posluchače?
Je dobře, že Šlágr TV dává prostor i velkým, opravdovým dechovkám. Podobná seskupení jako je Duo Jamaha bych ale vůbec nenazýval kapelami. Vždyť tam nejsou žádní muzikanti, jen naprogramovaný hrací stroj, kolem kterého různá ta „dua" provozují neobratné pohybové kreace a napodobují zpěv. Co se na tom divákům líbí, je pro mě nepochopitelné. A masovost této obliby je ještě nepochopitelnější. Říkalo se 
„v hudbě život Čechů“. Tohle má ale často blízko k hudební žumpě. Nemalé části posluchačů pak zábavné hudební žánry splývají a za dechovku považují i ta malá seskupení, pokud hrají třeba Na břehu Blanice. Větší kapely, myslím skutečné dechovky, jsou tím upozaděny a uplatnění je pro ně stále těžší – částečně díky většímu počtu hráčů, částečně i díky tomu, jak se mění vkus veřejnosti.

Kolik dechovek v jižních Čechách dnes přibližně působí 
a jaký je trend posledních 25 let: přibylo jich, ubylo?
Dobrých větších dechovek je kolem dvaceti. Některé kapely zanikly nebo k zániku díky vysokému věkovému průměru spějí, ale naštěstí vznikají nové. Jen v posledních pěti letech začali o přízeň posluchačů usilovat Libkovanka, Jižani a Muzikanti z jižních Čech. A u všech najdete mladé muzikanty. Dorost by prostě byl, důležité ale je, aby měl kde hrát.

close Členové nejstarší jihočeské dechovky Babouci. zoom_in Co je pro jihočeskou dechovku hudebně typické?
Všeobecně volnější tempo a jemnost, někdy až něžnost podání. A také zaměření na lidové jihočeské písničky. Není to samozřejmě šablona; kapely z Táborska hrávají rychleji a ostřeji než dechovky z Pošumaví. Úpravy lidových písniček tvoří většinu repertoáru jihočeských dechovek. Těší mě přitom, že se dostává do obliby i nová tvorba, takže odchodem našich dechovkových klasiků do nebeské kapely žánr naštěstí neskončil.

Které jihočeské dechovky byste zařadil mezi TOP 3?
Je rozdíl mezi popularitou a kvalitou. A tak bych si své hodnocení i s ohledem na své pracovní zařazení nechal pro sebe.

Jak si stojí Babouci? Máte kolem sto her ročně, v roce 2007 jste prodali 15 tisíc kusů alba Ten němčickej kostelíček. Takové prodeje jsou asi pryč, zatímco Duo Jamaha prodalo svých desek 40 tisíc…
Nové CD nemůže stát padesát korun. V jeho ceně se odrážejí náklady na studio, hudebního režiséra, zvukového mistra, výrobu vlastního nosiče i obalu, autorské poplatky atd. Částku 200 nebo 250 korun za CD považují mnozí za cenu vysokou, ale stejnou částku bez mrknutí oka pak utratí při zábavě 
v šenku za rundu panáků. Přitom kapely si natáčení CD musejí financovat samy, takže nezbývá než oslovit sponzory, případně sáhnout do vlastních peněženek, když už výnos z prodeje nezabezpečí ani ty náklady na natočení.

Co u Babouků nejvíc zabírá na diváky, čím je baboucká hudba výjimečná?
Samozřejmě sborovým zpěvem, zaměřením na lidové jihočeské písničky a bytostným vztahem jednotlivých muzikantů k babouckému stylu. Jak říkával bývalý dlouholetý kapelník Václav Rožboud: „Hrát se musí srdcem.“ Snažíme se o to stále 
a snad se nám to i daří.

Co je váš největší zážitek s Babouky?
Těch je více, po úspěšném koncertu nebo zábavě ve mně dlouho doznívá libý pocit. Mezi největší osobní zážitky patří hraní Sokolíků v nabité pražské Lucerně, kde bylo na Pošumavském věnečku 
3000 lidí. Celá ta masa s námi Sokolíky zpívala. Podotýkám, že to bylo ještě za bývalého režimu, o to víc si zpětně vážím odvahy Václava Rožbouda tuto píseň i tehdy hrát.

close Zdeněk Voráč, hudební redaktor, Český rozhlas České Budějovice. V rádiu má na starosti mj. nejposlouchanější pořad Písničky pro radost. zoom_in Mají Babouci za poslední roky nějaké nové štace?
Novou štací se stal v srpnu Dub u Ratibořských Hor, kde už dvakrát byla výborná bohatě navštívená zábava. Na 
1. máje jezdíme pravidelně do Benešova u Prahy, v červenci pojedeme již podruhé do Knížkovic u Zdic, což je zajímavé místo, protože tam hrajeme v lese. Novou štací se staly třeba i Záborná u Polné nebo Litoměřice. Teď 2. února jsme hráli v Kyjově, na jaře pojedeme na Moravu do Hodonína a do Kobylnice, 
v září nás čeká slovenský Trenčín. A jinak navštívíme desítky stálých míst, kam jezdíme od nepaměti.

Některé tradiční kapely jsou na tom asi hůř než Babouci: například Budvarka má na webu do září jen sedm vystoupení. Čím si to vysvětlujete?
Jednak úbytkem zájmu 
o tento typ dechovky 
– i v objednávkách do Písniček pro radost je počet žádostí o Budvarku ve srovnání 
s nedávnem menší – jednak nižší aktivitou kapely samé. Nedá se nic dělat, žijeme 
v tržní době a kdo chce vystupovat, nesmí zapomínat na neustálou propagaci, kontakt s pořadateli dechovkových akcí a tak podobně.

Jak se mění publikum na festivalech dechové hudby, věkově 
a početně?
Věkově se mi zdá stále stejné, ale to je iluze, protože roky ubíhají všem. Většinu tvoří návštěvníci důchodového věku, dost chybí lidé věku středního, mí vrstevníci, mladí naopak nejsou výjimkou. Ale samozřejmě nepřevažují, k dechovce se většina lidí musí „prostárnout“. Celkově bohužel návštěvníků na festivalech ubývá; možná je těch festivalů i moc.

Přibývá na hrách mladých posluchačů? Například loni na bále v Němčicích či předloni v Čejkovicích, kde jste hráli s Babouky, jich tam bylo víc než pár…
Jsou místa, kde je dechovka přirozenou součástí života celé vesnice, tedy i mladých, kteří na ples nebo zábavu rádi přijdou. Týká se to míst, kde má tato hudba kořeny 
a tradici: Němčice, Čejkovice, Dubné, hodně mladých chodí i na Blatech nebo na Doudlebsku. A jsou místa, kde si dechovka „neškrtne“ ani pro starší…

Nejvíc asi chodí důchodci. Jak jsou na tom ti jihočeští s životní úrovní? Asi to můžete dost dobře posoudit.
Těžko posuzovat, ale šetrní Jihočeši hluboko do kapsy nemívají a mnoho z nich by stále za svůj kraj a věci s ním spojené dýchalo, lidovou muziku nevyjímaje. Svědčí 
o tom i stále přibývající počet soukromých vystoupení.

Jak to vidíte s jihočeskou dechovkou za dvacet let?
Dobře. Vždyť dechovce se už tolikrát předpovídal zánik a nikdy to škarohlídům nevyšlo, takže nemám obavy. Dvacet let uplyne málem jako mrknutí oka, vždyť letos začínám s Babouky 28. rok účinkování a vůbec se mi nezdá, že už je to přes čtvrt století…

V autě poslouchá Zdeněk Voráč nejčastěji stanici Radiožurnál, kvůli dopravnímu hlášení, jinak CD většinou jiných žánrů než je dechovka. „A doma soustředěně vážnou hudbu, někdy i jazz,“ říká.