V březnu tohoto roku jsme gratulovali Janu Schneiderovi ke kulatým 80. narozeninám a vyslovili upřímné přání týkající se upevnění jeho zdraví. To bohužel vyslyšeno nebylo a s prvním prosincovým dnem odešel Jan Schneider na svou poslední cestu bez návratu.
Výčet literárních specifikací vážících se k jeho jménu je nesmírně košatý. Byl označován nejen jako uznávaný textař a básník, ale také jako prozaik, dramatik, scenárista, překladatel a novinář se širokým rozhledem. Působil rovněž jako divadelní organizátor a jeho spoluúčast zaznamenalo také předávání cen Thálie. Méně známé je, že svá literární díla vydával i pod pseudonymem Jan Chum.
V době emigrace se prosadil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa, kde pracoval přes dvacet roků – až do začátku
90. let. Neustále, i v posledních letech, se snažil mít přehled o dění v literárních a kulturních kruzích, aktivně se zapojoval i do programů Jihočeského klubu Obce spisovatelů.
Třebaže jeho dílo mělo celorepublikový i přeshraniční dosah, jeho život byl až osudově propojen s jižními Čechami. Narodil se v Písku a jeho klukovské roky byly spojeny
s Táborem, kde také na gymnáziu maturoval. Za studiemi na VŠE s oborem statistika však musel již do Prahy a do života pak vstoupil s titulem inženýra. Po sametovém převratu se na jih Čech vrátil a za svůj nový domov si zvolil rybníky obklopenou Třeboň, podporován svou tolerantní
a umění slova rovněž oddanou ženou Libuškou.
close
zoom_in
Schneiderova tvůrčí scéna se odvíjí od studentských let. Paradoxem je, že jako českého básníka si jej poprvé zřetelněji povšimli v zahraničí, a to
v roce 1956. Nejdříve v polském literárním kabaretu Žoltodziob v Poznani a hned nato v časopise pařížské Sorbonny. Teprve o dva roky později se jeho verše objevily
v českých časopisech Květen
a Kultura. Výrazněji se zviditelnil provokativním pořadem Vo co de v roce 1961. Toto pásmo tzv. chuligánských veršů bylo uvedeno na scéně Semaforu, kde s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou účinkoval. A právě
s Matuškou, Evou Pilarovou
a Karlem Štědrým odešel rok nato do divadla Rokoko a za krátký čas se stal jeho kmenovým autorem. Vedle úspěšných komedií se na jeho tvůrčím kontu objevily i oblíbené pořady Rokokokoktejl.
V divadle Na Zábradlí uváděl společně se skladatelem Jaroslavem Jakoubkem šansony, které zpívala především Ljuba Hermanová. Pardubické divadlo Stop bylo později místem, kde se potkal s tehdy ještě neznámou Martou Kubišovou a následoval ji do plzeňské Alfy. Tady ve spolupráci s Bohuslavem Ondráčkem vznikly písničky pro Martu a pro Václava Neckáře, uváděné v komediích Francimor a Edudant a Černej sen. Po čase přivedl oba zpěváky zpět do Prahy a do Rokoka. A pro něho se pak otevřelo Divadlo E. F. Buriana, kde se s velice vlídným ohlasem setkala jeho autorská burleska Poetikon. Daleko širší okruh ohlasů však vzápětí získaly populární rozhlasové pořady Mikrofóra nebo Písničky pro Petra a Lucii se Schneiderovými texty. A v roce probouzejících se nadějí – 1967 – se zrodili také jeho Gentlemani s Ondráčkovou hudbou, což byl první český divadelní muzikál. Hrál se nejen v Praze a Brně, ale i v Budapešti nebo západoněmeckém Giessenu.
close
zoom_in
Pražská tvůrčí etapa Jana Schneidera byla korunována řadou ocenění v písničkových soutěžích – jmenujme alespoň bronzový a zlatý Klíč Intervize, stříbrnou a zlatou Lyru v Bratislavě, zlatou Synkopu či Grand Prix v Sopotech. Posluchači jeho texty milovali, méně ale režim. V roce 1969 sice jeho text Musím dál zpívat získal cenu novinářů, ale zároveň byl důvodem, proč se nesměl uskutečnit televizní přenos z festivalu. Komunističtí politici Lubomír Štrougal a Vasil Biľak kritizovali Schneiderovu tvorbu, která se tak dostala na dvacet let na index. Navíc podmínila i jeho odchod do Německa.
close
zoom_in
Za dvě desítky let v emigraci napsal šest zajímavých knih. Po návratu do jižních Čech, zhruba od roku 1998, se však jeho tempo zrychlilo. Každý rok vyšly dvě nebo tři knihy, ve kterých zdařile střídal žánry – od veršů přes přemýšlivé eseje až po flexibilní novinářské práce. Sám si své knihy také ilustroval. Jako by onen tvůrčí přetlak musel přenést na papír a odeslat ke čtenářům. Tak se jeho autorské konto rozrostlo o více než
30 knih. Na divadelní scénu se vrátil v roce 2005 recitálem Vítej, lásko, který napsal pro Martu Kubišovou a který uvedl pražský Ungelt. Stejné zpěvačce v roce jejích sedmdesátin věnoval text Sedm křížků. V témže roce získal literární ocenění Zeyerův hrnek.
Na stolku přede mnou stojí barevný komínek jeho knih, na které jsem pravidelně psávala recenze do tisku. Nikdy nezapomněl zavolat a poděkovat. Bohužel, za tenhle článek na rozloučenou už poděkovat nemůže…
HANKA HOSNEDLOVÁ
Autorka je předsedkyní Jihočeského klubu obce spisovatelů
Jan SchneiderBásník, textař a novinář se narodil 30. března 1934 v Písku, dětství prožil v Táboře, kde hrál i ochotnické divadlo. Vystudoval VŠE, od konce 50. let publikoval své básně a spolupracoval s divadly Semafor, Paravan, Na Zábradlí a Rokoko. V 60. letech působil v Československém rozhlase, v roce 1969 emigroval do Německa. Působil v redakci Rádia Svobodná Evropa, kde uváděl hudební pořad Afternoon Music, po roce 1989 se vrátil do Česka. Je autorem textů k písním, jež zpívali Václav Neckář, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška i Eva Pilarová. Známé jsou písně Ó baby, baby nebo Magdaléna. Zemřel 1. prosince 2014, bylo mu 80 let. (čtk)
