Pro zdejší žánrově rozkročený soubor je ideální volbou. Klasické loutce ho učil Josef Krofta, kořeny má v nezávislém divadle, tíhne k baroku. Jeviště zná jako režisér, scénárista i herec. Navíc šéfuje souboru Geisslers Hofcomoedianten, takže ví, jak motivovat ostatní. „Jako úkol si dávám podpořit týmovost. Vybudovat skupinu lidí, která chce společně něco dělat," říká třiatřicetiletý Petr Hašek, nový kmenový režisér loutkohry Jihočeského divadla.
Jak se hraje figura na orloji?
Narážíte na náš soubor Geisslers Hofcomoedianten. Pracujeme s novým barokním divadelním stylem, což znamená hodně stylizované divadlo. Takže figura na orloji je už dost stylizovaná postava. Omezujeme v projevu herce, snažíme se o trošku něco jiného než realismus na jevišti.
Pro představu: herec tedy stojí na jevišti nehnutě?
Je to mechanická figura
a na základě jiného herce, jenž dává pokyny, se rozžívá.
Jste uměleckým šéfem souboru. Čím vás baroko tak oslovuje?
K baroku jsem přišel jako slepý k houslím. Jeden odborník na baroko mi nabídl, jestli bych se tím nechtěl zabývat. Udělali jsme rekonstrukci barokní hry, která se našla
v Kuksu. A společná práce se nám tak líbila, že jsme se rozhodli pokračovat a vydrželo nám to už 11 let. Okouzlil mě Kuks, což bylo před 300 lety významné kulturní centrum ve střední Evropě. Je tam genius loci. Zadruhé se mi na baroku líbí propojení formy
a obsahu. Velký důraz na vizualitu a zároveň na morálnost. V baroku mělo divadlo
i vychovávat publikum.
Snažíte se na jevišti moralizovat?
Zní to trošku pejorativně, ale ano, vyjadřujeme se k současné morálce. Vidíme řadu paralel mezi barokem a současností. Kolikrát forma přebíjí obsah, také se mluví
o tom, že současné umění je úpadkové, ve své době se baroko vnímalo také jako doba temna.
Žijeme v době úpadku?
Myslím, že jo. Projevuje se to obecně v úpadku morálních hodnot.
close
zoom_in
Zaujalo mě, že jste se s Geislery pustili do první české divadelní road movie na břehu Labe s názvem Fitzli Putzli.
Inscenaci jsme věnovali osobnosti Františka Antonína Šporka, barokního mecenáše umění. Získali jsme také mecenáše, který nám věnoval dodávku. Pro mě to byl zázrak, že někdo divadlu něco věnoval, tak jsme udělali představení s dodávkou. Proto road movie, celá se odehrává na dodávce a okolo ní. Předlohou byla barokní ikonografie – našli jsme rytinu Fitzli Putzliho, což byla alegorická postava, kterou si Špork vymyslel, takový ďábelský advokát.
Jak se vám mimochodem líbí Barokní divadlo v Českém Krumlově?
Já jsem ho několikrát navštívil, líbí se mi. Ale já jsem fajnšmekr, myslím, že není pro běžného diváka. A my nejsme divadlo, které by se zaměřovalo čistě na znalce baroka. Ale krumlovské divadlo mě nadchlo, přál bych si tam někdy režírovat, jen se asi nedomluvíme s Pavlem Slavkem, protože já bych to asi nedělal klasicky. Ale moc rád bych využil barokní mašinérii, moc se mi líbí barokní svícení
a prostor má atmosféru.
Odrazí se baroko i v tom, jak budou vypadat představení loutkohry?
Samozřejmě, asi musí (smích). Když se tím takovou dobu zabývám, nejde se od toho oprostit.
Co vás přesvědčilo, že jste nabídku Jihočeského divadla přijal?
Přesvědčil mě Zdeněk Jecelín. Mám rád repertoárová divadla a líbí se mi pracovat kontinuálně s nějakou skupinou lidí a nacházet společnou řeč, vidím v tom smysl. Takhle funguji s Geislery, vidím progres a tohle očekávám i od práce v loutkohře. Líbí se mi, že tu jako hostující režisér nestrávím jen dvouměsíční zkoušení, ale že se budeme postupně domlouvat, zjistíme, jací jsme a co nám sedí.
Loni definoval Zdeněk Jecelín tři směry jihočeské loutkohry: klasická loutka, alternativní činohra a projekty okolo Kašpárka v rohlíku. Který z těch směrů byste rád rozvíjel vy?
To, co si dávám za úkol, je hodně podpořit týmovost. Vybudovat skupinu lidí, která chce společně něco dělat. Mám na divadle moc rád společnou hru, aby si herci hráli a nebyli znásilňováni do něčeho, co nechtějí. Ale rozhodně chci pokračovat v loutkové linii, mám rád loutky – prošel jsem školou profesora Krofty – a zároveň mám rád i alternativnější podobu divadla. To je i smysl Malého divadla, aby nabízelo trošku jiný přístup. Je to komornější prostor a kontakt herce s divákem by měl být bezprostřednější.
Znamená to, že v týmové souhře vidíte rezervy?
Co jsem měl zatím možnost vidět, tak ano. Ale lepší se to.
close
zoom_in
Když jste zmínil Josefa Kroftu: v čem byl pro vás největším přínosem?
Naučil mě pracovat s jakýmkoli materiálem a všechno vzít do hry. To se mi moc líbilo. A lásku k loutkám.
Kolik loutek máte doma?
Hodně. Hronovští ochotníci mi odkázali historickou sbírku loutek, které byly ve špatném stavu. O ně se teď starám. Pak mám některé loutky ze svých inscenací, které jsem dělal ještě na DAMU. Ale nepovažuji se za výsostného loutkáře, jsem spíš eklektik: mám rád různé formy divadla, vycházím z toho, co nabízí dané téma, a tomu přizpůsobuji formu. Nebráním se ani tanečnímu divadlu, ani činohře – vždy záleží na tom, co tím chci sdělit.
Kterou loutku máte rád?
Myslíte, se kterou si hraju (smích)? Je to můj handicap
z dětství: vždy jsem si přál mít doma loutkové divadlo a nikdy jsem ho nedostal, tak to teď doháním. Hrajeme si s nimi, když zkoušíme. Nejradši mám loutku z mé absolventské inscenace na DAMU Balada
o velkém kostlivci, a to je taková vysoká loutka filozofa.
V loutkohře jste začal v únoru Popelkou. Čím vás práce na tak notoricky známém příběhu obohatila?
Bavilo mě právě, že je všeobecně známá, takže jsem říkal: pojďme si s tím tématem hrát. Hodně se mi líbí, ale jsem
i trochu rozladěný, jak někteří diváci přijímají, že Popelku hraje Lana Baldanova.
Máte na mysli xenofobii?
Je v naší společnosti silná. Při jedné repríze měla jistá paní učitelka obrovský problém, že Popelku hraje někdo, kdo neumí pořádně česky a že je to úpadek českého divadla. Ale to, že by to mohl být smysl celé té hry a že ani jedno z dětí s tím problém nemá, neviděla.
Jaké bylo vaše povědomí o Jihočeském divadle, než jste sem přišel?
Hodně malé. Četl jsem recenze, asi dvakrát jsem byl na otáčivém hledišti v Krumlově, ale že bych sledoval, co se tady děje, to ne. Samozřejmě, znal jsem Kašpárka v rohlíku, znám Divadlo Continuo, Divadlo Kvelb, Studio dell'arte… Pohybuji se spíš v nezávislém divadle a kamenná – až na výjimky – moc nesleduji.
Vazby na jižní Čechy ale máte. Na Šrámkově Písku jste hráli
v kostele hru o sv. Ambrožovi pro devět hereckých exponátů
a jezuitský zpěv. Jak byste tento titul přiblížil divákům, kteří na festival nejezdí?
To, že nejezdí, mi přijde jako velká škoda. Ve své době byl Šrámkův Písek hodně populární a teď divácky trošku upadá. Ale zaplaťpánbůh za něj. Odbočím: byli jsme nedávno na turné v Americe,
a když srovnám Američany, kteří jsou otevřeni všemu novému, s českým divákem, který, když vidí něco nového, se automaticky uzavře… Jinak Ambrosie byl důležitý teatrologický objev první jezuitské hry, která se našla v Čechách. Napsal ji sv. Edmund Campion pro korunovaci Rudolfa II. Je to příběh svatého Ambrože, moderně napsaný, prolínají se v něm různé dějové linie. Mě zajímalo téma pokání, což je hodně duchovní věc, tak nás napadlo udělat to v kostele. Navíc evropské divadlo v kostelích začínalo, diváci jimi putovali na způsob zastavení křížové cesty. Udělali jsme tedy inscenovanou výstavu, kdy každý herec má své místo
v kostele, cedulku a způsob, jak divák „exponát" spustí.
Ještě máte jednu jihočeskou vazbu: člena Geislerů Aleše Pospíšila, který studoval na Jihočeské univerzitě a působí zde. Nerozmlouval vám angažmá?
Rozmlouval, ale nedal jsem na něj (úsměv).
Uměl byste už pojmenovat váš pocit z Českých Budějovic?
Pro mě je to hodně překvapivé a uzavřené město. Stejně jako je centrum uzavřené stokou, tak podobně vnímám celý region. Stálo by za to se trochu otevřít, protože má co nabídnout. A nebát se progrese.
Už jste si i oblíbil kavárnu ve filharmonii. Proč zrovna tuhle?
Líbí se mi, protože je celá trochu skanzenovitá a zároveň se zde cítím dobře. Je to takové normalizační retro, zároveň ale odsvěcený kostel, což je strašně zajímavé.
Jak vás tak poslouchám, tak mám pocit, že Jihočechům přijíždíte ten skanzen bořit.
Není to záměr. Jdu sem dělat své vidění divadla, ale žádnou revoluci.
