Když šéf činohry Jihočeského divadla (JD) Ivo Krobot naplánoval sezonu 2004–2005 jako českou, režisér i dramaturgyně brblali. Dnes mu děkují, protože ze Saturnina, který měl premiéru 8. dubna 2005, se zrodil zdejší největší divácký hit. Hraje se deset let, má za sebou 92 repríz, vidělo ho skoro 22 000 lidí a pořád je vyprodáno. „Díky Saturninovi se lámou dějiny JD,“ říká 53letý Roman Nevěčný, který sluhu hraje.

Máte rád koblihy?
(smích) Já na sladké moc nejsem, ale koblihy rád mám, už jenom pro jejich symboliku, počínaje pohádkou Jak šel koblížek na vandr. Kobliha má v dětském životě zvláštní potravinové postavení.

Napadlo vás s ní někdy v životě hodit, jako to činíte na jevišti?
Saturnin mě v tomhle inspiroval a kolikrát jsem tu touhu měl, jenže v dané chvíli nebyla nikdy kobliha po ruce. Byly situace, kdy bych koblihu po nějakém člověku hodil s radostí.

Před premiérou Saturnina, 
v roce 2005, jste řekl: „Je to asi nejtěžší postava, jakou jsem kdy hrál.“ Platí to stále?
Tehdy byla nejtěžší, protože postav, které přišly po Saturninovi, bylo hodně. Já jsem to tenkrát myslel tak, že v této inscenační úpravě Saturnin v druhé půli vymizí. 
A je důležité nastartovat Saturnina v první půli tak, aby jeho přesah vydržel v povědomí diváka i při druhé půli. V tom to byla role dosti nelehká, v něčem krásně iritující a těžká, aby Saturnin nevymizel.

To znamená, že do toho musíte v první půli víc šlapat?
Musím ho hned od prvopočátku naprosto jednoznačně vykreslit, zdůraznit. V první půli si nemůžu dovolit nějaké rozmazanosti, jinotaje. Saturnin musí být jasně daný, aby v divákovi zůstal.

Režisér Jan Jirků poprvé Saturnina přečetl, když měl jako školák chřipku, na doporučení jeho učitelky. Co vy? Znal jste před přemiérou knihu a film?
Četl jsem Jirotku, což je kultovní záležitost, a moc se mi líbil. Když jsme ho začali zkoušet, měl jsem trošku problém, jak tuhle nádhernou knížku dostat na jeviště. Filmová verze mě příliš nenadchla, nesplňovala mé čtenářské představy, protože 
u Jirotky je úžasné, že vám čtenářská fantazie běží jako dostihový kůň. Ale postupem zkoušení a tím, jak stoupala moje důvěra v Janka Jirků, tak jsem tomu věřil a ve finále byl výsledek úžasný, i když před premiérou nás vůbec nenapadlo, že Saturnin se tak zakóduje do povědomí lidí, že přežije deset let.

close Komedie Saturnin se v Jihočeském divadle hraje rekordních deset let, premiéra byla v roce 2005. Na snímku zleva Daniela Bambasová, Roman Nevěčný a Jakub Doubrava. zoom_in

Před pár lety jste říkal, že role Saturnina je kreativní, že v ní stále něco nacházíte. Co jste našel naposledy?
Největší kreativita je zřejmě ve scéně, kdy objednávám sanitku. Když pan Vodička, který tam má 12 nebo 17 rolí a všechny dělá geniálně, je zrovna šišlavý retardovaný řidič. Tam si tvoříme velmi, protože nás to hodně baví. Jednou jsme už zapojili scénku Janžurové s Holzmannem Včera, dnes a zítra, z čehož tedy umělecký dozor představení nebyl nadšený.

Ale divák asi ano.
Divák rozhodně! Ty kreativní špílce si zvláště v této scéně dopřáváme.

Na jaký moment v Saturninovi se nejvíc těšíte?
Já se těším na všechny. Tam je radost být na jevišti. Ale jeden z momentů, které mám velmi rád, je, když jedeme s dědečkem autem. To je skvěle vymyšlené, je to v něčem alternativní divadlo: máme na kšírách pověšené autíčko, jedeme, otáčíme se 
a bouráme, to mám velmi rád. A krásný fór je, když do nemocnice přijede Barbora, řekne: „Já jsem si pro vás přijela“ a vytáhne malé autíčko na šňůrce.

Ze Saturnina koluje v českém národě mnoho hlášek. Je nějaká, kterou jste si osvojil?
Již několikrát se mi evokovaly věty z příchodu tety Kateřiny. To jsou přesně věci, které se vám v životě tolikrát proženou hlavou, že si na ně vzpomenu vždy, když potkám nepříjemného člověka nebo když mám nějaký osudový bourák. Ranní ptáče dál doskáče, Mladí ležáci, staří žebráci, Venku je hezky, ale nechval dne před večerem, Nevíme dne ani hodiny, Kam čert nemůže, nastrčí ženskou. To je souhrn všeho.

Životní filozofie v kostce.
Přesně!

close Herečka Daniela Bambasová jako Teta Kateřina ze Saturnina při udílení cen Jihočeské Thálie v roce 2012. zoom_in Když jsem vás viděl 15. dubna při výroční repríze, napadlo mě: baví vás dirigování?
(smích) Měl jsem čest pracovat s velmi dobrými dirigenty. Když jsem dělal Higginse v My Fair Lady, byl tady jistý pan Macháček, naprosto úžasný dirigent, a na toho jsem si při dirigování 
v Saturninovi vzpomněl. Jak diriguju před oponou, celým tělem, to byl právě on. Jak se říkalo o Leonardu Bernsteinovi, že diriguje i palcem 
u nohy, tak to byl přesně pan Macháček: dostal se do nádherné křeče, kdy taktovka byla celé jeho tělo. A ještě na pana Václava Věžníka, od toho mám zase ladná gesta. Spojil jsem tyto dva geniální dirigenty do Saturninovy křečovité kreace dirigování.

A muzikanti vás poslouchají?
(smích) Muzikanti mě naprosto neposlouchají, protože kdyby mě poslouchali a vnímali, tak nezahrají naprosto nic. Mají své tempo a mě tolerují, až ignorují.

Když vezmeme těch deset let 
z druhé strany: stalo se někdy, že vás repríza nebavila, že se vám nechtělo?
Neřekl bych nebavila, ale únava se dostavila. Byla krizová představení, kdy víte, že tělu se nechce, a bylo pár repríz, kdy se únava projevila. Ale myslím si, že na jevišti to ve finále nebylo znát, že jsou to vnitřní pocity herce.

Jak jste zmiňoval druhou půlku představení, kdy se vytratíte, tak co během ní vlastně děláte? Jdete do kuřárny?
Dívám se z portálu na svoje kolegy. Nestojí mi za to odcházet do šatny a dělat něco jiného, tak se s radostí dívám na kolegy. I po těch deseti letech.

K diváckým reakcím. Jedna zní: „To je koncert, horská dráha 
a extáze! Bolí mě bránice a září mi oči.“ Je jasné, že takové reakce musí potěšit. Jaké ohlasy doputovaly přímo k vám?
Síla představení spočívá 
v tom, že všechny herecké výkony jsou dobré. Velice vděčných je několik rolí Vaška Vodičky, protože to je divácký tah na branku jako blázen. I při děkovačce má Vašek velkou odezvu, a zaslouženě, protože jeho kreace jsou úžasné. Sestřičkou počínaje a srncem konče. Je pravda, že na Saturnina jsem neslyšel negativní reakce, naopak: saturologové, kteří jsou ti ortodoxní, se chodí dívat dvakrát, třikrát. Myslím, že to je největší vyznamenání, když vám saturolog řekne, že je to dobré, že ho to nezklamalo a že je to srovnatelné s knížkou. To je nejlepší kritika. Ještě je zajímavá jedna věc: v Jihočeském divadle jsem za těch 30 let zažil jen dvakrát standing ovation: při hře Komunismus a teď při Saturninovi. Ale to jsme ho museli hrát těch deset let.

close Komedie Saturnin se v Jihočeském divadle hraje rekordních deset let, premiéra byla v roce 2005. Na snímku zleva Roman Nevěčný, Václav Vodička a Zdeněk Klusák. zoom_in

Stalo se vám někdy, že jste se na jevišti sám odboural?
Stalo, protože někdy dochází k neskutečným přebreptům nebo se neřekne text tam, kde se říct má. Zrovna na výročí premiéry jsem zapomněl na konci monologu Súra krávy říct na závěr Miloušovi větu: „Váš dědeček řekl, abyste vzal nějakou plechovku a šel nasbírat červy.“ Nápověda šílela, řvala: Plechovka, plechovka!, mně to došlo asi po půlminutě, což je na jevišti věčnost, až potom jsem dodal: A najděte si nějakou plechovku! Portály odpadly, herci se smáli, a to jsem se odboural i já.

Kdo je kdoSaturnin:
Roman Nevěčný
Doktor Vlach:
Jan Dvořák
Slabihoudek:
Pavel Oubram
Slečna Barbora:
Teresa Branna
Dědeček:
Petr Červinka
Milouš:
Jakub Doubrava
Pan:
Václav Vodička
Teta Kateřina:
Daniela Bambasová

Inscenační tým
Režie:
Jan Jirků
Scéna:
Jaroslav Milfajt
Kostýmy:
Tomáš Kypta
Hudba:
Lubor Šonka
Dramaturgie:
František Řihout
Hudební spolupráce:
Pavel Malhocký

Hrál jste v JD podobnou roli tak dlouho jako Saturnina?
Hodně se tomu podobalo Menzelovo Bez roucha, toho jsme taky odehráli bezpočet, a to je jediné představení, které je se Saturninem srovnatelné. Bylo geniálně napsané i zrežírované.

A nechybí vám podobná role ve vašem novém angažmá, v Národním divadle Brno?
Zatím nechybí, protože jsem pořád v očekávání. Teď jsem tam dělal dvě velice krásné role – hry Hostina dravců a Havel v zemi čeledínů – což mi velmi vyhovovalo. Hostina dravců je černá komedie, jsou tam komické prvky, a protože jsem duší komik, mám tam situace, kde se můžu docela vyřádit.

Jak jste oslavili deset let od premiéry Saturnina?
Nutno dodat, že za těch deset let se vystřídal jeden dědeček – prvního hrál Zdeněk Jarolímek – a máme třetího Slabihoudka, první byl Zdeněk Klusák, potom Michal Dalecký a pak to vzal Pavel Oubram. Oslavili jsme to krásně, s patřičnou nostalgií, vzpomínkou na kolegy, kteří v tom již nehrají. Zazpívali jsme si, bylo to velmi příjemné, až do rána bílého. Je to úžasný pocit štěstí, protože díky Saturninovi se lámou dějiny: v historii JD se nestalo – vyjma Muže sedmi sester – aby se něco hrálo deset let. Komedie Bez roucha, i když byla úspěšná, se hrála pět let, což už tenkrát byl úžasný úspěch.

Když jste zmínil, jak se některé role přeobsazovaly, máte pocit, že se to v inscenaci projevilo?
I kdybych ho měl, tak to nemůžu říct (smích). Ale rozhodně, když to vezmu jako celek, tak ne, protože všichni se toho zhostili velmi dobře, nastoupili do úspěšného představení, takže i to pro ně byla inspirace a motivace.

V roce 2011 jste říkal, že byste Saturnina klidně hrál dalších pět let. To se vám již skoro splnilo. Jak dlouho tedy ještě?
Já už jsem uvažoval o verzi na kolečkovém křesle (smích). Koneckonců proč by nemohl být Saturnin mírně invalidní, mírně šedivý 
a hodně starý? Je to role, která se dá hrát donekonečna, Mirek Donutil se Sluhou dvou pánů by mohl vyprávět. Hlavně moc neztloustnout, abych se vešel do kostýmu – zatím mi ho přešívali dvakrát – ale už hubnu! (smích). 
A s věkem nacházíte nové valéry. To mě na té roli, která je neskutečně a krásně filozofická a sarkastická, baví. Jak stárnete, spousta věcí vám víc dochází. Saturnin je mj. úžasný v tom, jak s lidmi krásně manipuluje.

Očima Tety Kateřiny:
Nejvíc mě rajcuje vyprodaný sál

close Herečka Daniela Bambasová jako Teta Kateřina ze Saturnina při udílení cen Jihočeské Thálie v roce 2012. zoom_in
„Saturnina mám ráda. Nejvíc mě rajcuje vyprodaný sál a odezva diváků, protože postava Kateřiny není ta, kterou by si herečka zamilovala. Hraje se dobře, je to role na jistotu, ale veskrze nesympatická postava. Já ale miluju to představení, protože je dobře zrežírované, po deseti letech drží tvar, který se nezměnil. Já u komedií nesnáším, když se 'rozvezou' a každý si dělá, co chce.
Drobné improvizace si dovolím při předscéně Květinka Marta, tím se to snažím oživit pro diváky, kteří jdou poosmé nebo podesáté. Mám pocit, že bych jim jinak předváděla pořád to samé. A diváci mě inspirují, někdy jsou geniální a sami mi dávají impulsy, třeba se někdo strašně rozesměje, což mě nutí vzít ho do hry.

Ze začátku jsem měla pochybnosti, jestli se předscéna nepromění v trapných 15 minut před oponou, kdy si diváci budou říkat: ježišmarjá, ať už pokračuje Saturnin. Navíc ještě před premiérou zapochyboval šéf Ivo Krobot. Zaplaťpánbůh, od začátku reagovali lidé neuvěřitelně, tak teď tam jdu s větší radostí. Nejvíc se těší Vašek Vodička, já jdu se zodpovědností, aby se lidé bavili. Květinka Marta byl bonus, který se zúročil díky divákům.

Nejlepší reakce jsem zažila od dětí jednoho z muzikantů. Dvanáctiletí kluci, kteří to komentovali: „Hele, to je pr…, to nemyslí vážně, já se po…“ To vše nahlas, při Květince Martě, my byli mrtví. Jinak jsou to individuální reakce, třeba někdo propukne v nehorázný smích na místě, kde už jsou ostatní zticha.

close Komedie Saturnin se v Jihočeském divadle hraje rekordních deset let, premiéra byla v roce 2005. Na snímku Roman Nevěčný a Daniela Bambasová. zoom_in Jednou se mi stalo, že jsem si při předscéně zarazila do zadku třísku. Dokonce tři. Od té doby si beru ještě tlusté kalhotky navíc… Tenkrát se lidé začali smát, mně tekly slzy, krev, byla to sranda. Lidé řvali smíchy, protože já byla zkroucená bolestí. A pak jsem to tam při jedné z dalších repríz naznačila. Jsou to drobné věci, které fungují, stejně jako odhození papíru, který se mi jednou přilepil na stěnu. Od té doby se o to snažím, protože vím, že to zabere.

Když byla výroční repríza, měla jsem moc hezké pocity. Přijeli režisér, skladatel a cítila jsem nostalgii, protože jsme zavzpomínali. Já vzpomínám na Pavla Malhockého a Zdeňka Jarolímka při každém představení, já je tam cítím. Jejich náhrady jsou adekvátní, ale oni dva do toho seděli úžasně.

Líbí se mi, že ani muzikanti to neflákají, pořád si něco přimýšlejí. Všichni máme Saturnina rádi, díky divákům. Je notoricky známý, povinná četba, a přesto pořád chodí.“

DANIELA BAMBASOVÁ, herečka