Znáte jejich hlasy z rozhlasu, ale možná byste je na ulici nepoznali. Jak vypadají ti, kteří se starají o to, abyste měli co nebo koho poslouchat? Dnes představujeme Romana Kambu, zvukového mistra Českého rozhlasu České Budějovice.
Život s hudbou
Do rozhlasu jsem nastoupil v roce 1988 na inzerát jako elektrikář. Později jsem v rádiu dělal provozního technika, pak technického náměstka a nyní už osmým rokem pracuji jako zvukový mistr.
V rozhlase rád pracuji s hudbou, která mě lákala odmalička. K hudbě mě přitáhli rodiče, se kterými jsem chodil na abonentní koncerty. Bratr se učil na housle a violu a já se v šesti letech také začal učit v lidové škole umění na housle. Můj profesor pak ale rodičům řekl, že na housle se nehodím, spíš na klávesy. Tak jsem začal hrát na akordeon a už jsem u něj zůstal. Hudbou se zabývám dosud, protože zpívám a hraji na večírcích a svatbách k tanci i poslechu.
Jaký je můj dnešní program? Od rána natáčím hudební pořady – pořad Jirky Kasala V náladě jazzu a Hudbu pod hvězdy pro stanici Praha. Odpoledne až do večera budeme točit povídku s herci Jihočeského divadla. Nejprve natočíme mluvené slovo v několika rozdílných prostorech. Potom následuje čištění, stříhání a výběr z natočených variant. To už je ale práce režiséra Luboše Koníře. Je to velice zajímavá práce, především kvůli spojení mluveného slova s hudbou.
Dělám práci, která mě baví. Kdyby vás nebavila, nemůžete ji dělat. Pracujeme večer, v noci nebo v časném ránu.
Nepracuji ale jen ve studiu. Jezdím s přenosovým vozem třeba při vystoupeních vítězů mezinárodního festivalu mladých hudebníků Concertino Praga, vyhlašovaného Českým rozhlasem.
Je to zajímavá práce, při které se dostanu na zajímavá místa třeba v českokrumlovském či bechyňském zámku. Často jde o koncerty v přímém přenosu, takže je to adrenalin.
Vše musí klapnout na vteřinu přesně. Je připravený i náhradní program, kdyby k něčemu neočekávanému došlo, třeba při výpadku proudu.
Nečekaný ohňostroj
Vzpomínám na vysílání z českokrumlovské Jízdárny. Připravovali jsme s redaktorem Jardou Klímou program pro přestávku v přímém přenosu. Mělo to být povídání o zdejším parku a zahradách. Připravili jsme mikrofony, aby bylo slyšet jeho povídání s hostem. Jenže nám nikdo neřekl, že na přestávku je plánován ohňostroj. Najednou rána a pak už nebylo slyšet vůbec nic.
Při práci využívám technické novinky, ale rád se vracím k analogovému záznamu. Technika jde rychle dopředu, učíme se nové technologie. Pásky vytlačila jiná média. Jenže záznam na pásku má svou duši. Když jsme natočili v hudebním studiu písničku a nesli pásek s nahrávkou do fonotéky, měli jsme pocit, že máme v rukou něco hmatatelného, co tu po nás zůstane. Teď se notičky prohánějí po drátech či čekají na paměťových discích, a kdyby došlo při ukládání k chybě, tak je už nikdy nikdo nemusí najít.
Vzpomínám na své dřívější kolegy Ludvíka Fialu a Vojtu Prokeše, od kterých jsem se hodně naučil. Často mě sice, jak se říká, hodili do vody, abych plaval, ale na druhé straně mi ukázali, jak je tahle práce zajímavá a krásná.
