Říká se, že Češi jsou národem zahrádkářů. Platí to stále?
Ano, určitě to stále platí. Stále dorůstají nové generace zahrádkářů a je pozitivní, že se snižuje věk, ve kterém lidé začínají o zahrádkaření projevovat zájem. Zahrádkaření nikdy nebude mládežnickou aktivitou, ale jakmile přijde rodina, změní se priority. Začnete přemýšlet nejen o tom, co jíte, ale také co dáváte svým dětem a chcete vědět, jak to ovoce a zelenina byla ošetřována atd. Zahrádkaření není módní záležitost, je to životní styl, takže věřím, že nevyjde z módy a bude tu stále. Konec konců je tu už 10 000 let, první zemědělci byli vlastně zahrádkáři, kteří pracovali ručními nástroji a na vynález orby museli čekat několik tisíc let.

Kolik členů má v současné době Český zahrádkářský svaz a daří se brzdit úbytek členské základny z posledních let?
Aktuálně máme ve 2500 základních organizacích sdruženo 140 000 členů. Úbytek členů se podařilo snížit na několik set ročně, což lze považovat za přirozený úbytek, vzhledem k věkovému průměru našich členů.

Zahrádkaření je ideální aktivita, jak trávit volný čas, mít radost z toho, co vypěstujete a zejména v současné době pobytem a pohybem na čerstvém vzduchu utužovat své zdraví. Promítla se pandemie do zvýšeného zájmu o zahrádky?
I před pandemií byl zájem o zahrádky značný, pandemií však ještě narostl. S omezenými možnostmi cestovat, vlastně nejen do zahraničí, ale i po území České republiky, je enormní zájem o zahrádky. Uvidíme, zda lidem, kteří se nyní vrhli na zahrádkaření, tento zájem vydrží, či po návratu společnosti do normálu se opět vrátí ke svým dosavadním zálibám, třeba k cestování a zahrádky budou opouštět. Věřím, že ne.

Letošní zima po letech přinesla i pořádnou sněhovou nadílku. Zachytávání vody je určitě jedním z důležitých přínosů zahrádek. Jaké jsou další, které si lidé často ani neuvědomují?
Samozřejmě, že kvalitní půda s dostatečným podílem organické hmoty, jaká se obvykle v zahrádkách nachází, je schopna zadržet daleko více vody. Přes stromy a keře dochází k výparu a uvádí se, že jeden vzrostlý strom odpaří za den až 800 l vody, tím dokáže ochladit své okolí až o 3 °C. Dá se říct, že zahrádky fungují v létě ve vyprahlých městech jako klimatizační jednotky. Jsou to zelené plíce měst, přirozená součást městské zeleně, která má tu přidanou hodnotu, že obecní pokladny nic nestojí.

Koronavirová krize citelně zasáhla do rozpočtů mnoha rodin. Dá se předpokládat, že se relaxační a ozdobné části zahrady změní na užitkové a lidé se budou snažit být víc soběstační v produkci ovoce a zeleniny?
Trend samozásobení je na vzestupu, současná situace tomu jen nahrála. Neřekl bych, že ekonomické důvody jsou ty hlavní, proč se lidé vrací k samozásobení, i když je to zajímavý bonus. Hodně se teď přetřásá otázka národní potravinové soběstačnosti a samozásobení k tomu výrazně přispívá. Samozásobení dnešním pohledem především přispívá ke zlepšení životního prostředí, produkce potravin přímo v místě spotřeby výrazně snižuje uhlíkovou stopu absencí dopravy přes půlku světa. Navíc je bezobalová a neexistuje plýtvání, neboť přebytky samozásobení nekončí v kontejneru, ale jsou sdíleny zahrádkáři v širší rodině, mezi kolegy v práci nebo sousedy, především zdarma. Uvádí se, že až tři pětiny obyvatel dostávají zahrádkářské produkty darem a z celkové spotřeby ovoce a zeleniny našeho pásma pochází vice než 20 % za zahrádek. Zahrádkaření je prostě koncept trvale udržitelného hospodaření mimo tržní ekonomiku, které produkuje lokální a zdravé potraviny.

V posledních letech došlo ke zrušení řady zahrádkářských osad. Někde je využili jako stavební parcely, jsou ale i místa, kde lokalita zůstala nevyužitá. Uvědomují si vůbec města, která uvažují o rušení zahrádkářských osad a prodeji pozemků developerům, že jsou vlastně rezervoárem zemědělské půdy a pokud se zastaví, už tu nikdy nebude možné nic vypěstovat?
Otázka vlastně obsahuje i odpověď. Je málo měst, která si toto uvědomují. I zde však dochází k posunu a často se s příchodem nového vedení na radnice změní i přístup k zahrádkářským osadám. Zahrádkářské osady jsou skutečně rezervoárem zemědělské půdy, která se nedá recyklovat. Po zastavění již není cesty zpět. Někteří architekti a urbanisté volají po zahušťování měst a zastavění kde jakého volného místa. Není však přece možné, aby města byla jen betonová džungle. Zahrádkářské osady jsou přirozenou součástí měst již od 19. století. Dříve bylo uvnitř měst tolik zemědělské půdy, že města byla v produkci potravin soběstačná. To má zase spojitost s potravinovou bezpečností. Naštěstí žijeme dlouho v bezpečných dobách, ale co v případě přírodních katastrof nebo válečných konfliktů, pokud bude dlouhodobě zastaveno zásobování supermarketů? V Londýně byly za II. světové války rozorávány i městské parky, aby se mohlo pěstovat. A to přece není tak dávno. Nechci lidi děsit, ale měli bychom být připraveni a mít podmínky i pro takový vývoj. Na vybetonovaném parkovišti toho moc nevypěstujete.

Máte informace o tom, že by někde naopak plánovali výstavbu nových osad pro zahrádkáře?
Bohužel o úspěšném dokončení nové zahrádkářské osady v posledních letech nevím. Je ale řada projektů, které jsou v různých stádiích příprav. Velmi často nás oslovují přímo majitelé půdy se zájmem vybudovat zahrádkářskou osadu. Jsou to pozemky, které ty rodiny vlastní po několik generací a s ohledem na předky chtějí na těchto pozemcích zachovat zemědělskou činnost a nechtějí je zastavět. Docela často mám pocit, že spousta těchto projektů čeká na to, jak dopadne projednávání zahrádkářského zákona ve sněmovně.

Stanislav Kozlík, předseda Českého zahrádkářského svazu.Stanislav Kozlík, předseda Českého zahrádkářského svazu.Zdroj: Soukromý archiv Stanislava KozlíkaČeský zahrádkářský svaz se už několik let snaží o schválení zahrádkářského zákona, který by upravil postavení, důležitost a veřejnou prospěšnost zahrádkářského hnutí v českém právním řádu. Při březnovém projednávání zákona v Senátu snahu podpořila i petice, kterou podepsalo víc než 23 tisíc lidí. Návrh zahrádkářského zákona se nakonec vrátil ze Senátu do Sněmovny, protože z něj senátoři chtějí vypustit některá ustanovení. Proč je pro vás zahrádkářský zákon tak důležitý a jak zásah senátorů ovlivní to, co od zákona očekáváte?
Na rozdíl od ostatních evropských států jsme jedinou zemí, která nemá zahrádkářskou činnost legislativně ukotvenou. V Německu, Rakousku, Švédsku, Lucembursku a jinde existují zahrádkářské zákony od 50. let minulého století. U nás kritici říkají, že není potřeba, že je nadbytečný. Jaká je ale skutečnost? Na rozdíl od Německa, kde je organizované zahrádkaření na vysoké úrovni, dokonce na okresních úřadech mají přímo odbory pro zahrádkáře, u nás za posledních 10 let zaniklo 2000 zahrádkářských osad. Drtivá většina těchto bývalých osad byla zabetonována developerskými projekty. Zahrádkářské osady se nalézají v právním vakuu. Během doby zmizely z našich zákonů veškeré zmínky o zahrádkaření. Komu tento stav nahrává? Je zajímavé, že největšími odpůrci existence právní úpravy pro zahrádkové osady jsou pravicové strany. Jsou snad podle nich zákonodárci v Německu nebo Rakousku natolik hloupí, že přijímají nadbytečné zákony? Ne, právě naopak si již dávno uvědomili potřebu chránit zahrádkářské osady ve městech jako zelené plíce měst. Součást městské zeleně, která má i v dnešní době své nezastupitelné místo, současně s parky působí jako klimatizační jednotky, ochlazují okolí, zlepšují mikroklima a fungují jako pračky vzduchu. Zahrádkářský zákon má přinést jistotu dlouhodobých pronájmů za přijatelnou cenu, vzhledem k veřejné prospěšnosti, kterou zahrádkaření představuje. Bohužel senátní návrh z tohoto zákona právě tyto jistoty odstranil. Je však ještě šance, že v poslanecké sněmovně dojde k návratu na původní znění zákona.

Někteří zahrádkáři si svoji chatku přebudovali tak, aby v ní mohli po většinu roku i bydlet. Vidíte to jako problém a vyřešil by to zahrádkářský zákon, aby byla jasně daná pravidla?
Trvalé bydlení v osadách je problém, který trápí i nás. Bohužel to nejsou zahrádkářské organizace, které jsou schopné tento problém odstranit nebo mu předcházet. Obce v rámci územního plánování často mění charakter lokality. Mnohde je přímo umožněno stavět trvalé stavby, no a odtud je již krůček k trvalému bydlení. Naším cílem je zachovat v osadách zahrádkářskou činnost a nikoli je měnit na chatové oblasti. Zahrádkářský zákon sám o osobě tomu čelit nedokáže, je to ale norma, která vrací do právního řádu ČR pojmy jako zahrádkářská osada nebo zahrádkářská činnost, které ve spojení s dalšími zákony, třeba stavebním, mohou nastavit systémová pravidla pro budování a provozování zahrádkářských osad.

Pořádáte stovky výstav od místních přes regionální až po ty velmi oblíbené celostátní, na které jezdí lidé z celé republiky. Pandemie tuto možnost výrazně nabourala. Mají zahrádkáři nějakou jinou příležitost pochlubit se svými pěstitelskými úspěchy a funguje vaše poradenská a přednášková činnost alespoň ve virtuálním prostředí?
Zahrádkářské výstavy jsou oblíbeným cílem výletů i místem pro nákupy sadby, osiva i zahradní techniky, především na jaře. No a ty podzimní jsou navíc i příležitostí pro samotné zahrádkáře se pochlubit bohatou úrodou nebo kuriozitou, která jim na zahradě vyrostla. Takových místních výstav, kde se sousedé trumfují, kdo má krásnější jablka nebo větší dýni, pořádají naše organizace na 700 ročně. Tu atmosféru bohužel přes online prostředí nepřenesete. Vím ale o případu jedné naší organizace, která tu výstavu rozprostřela přes celou vesnici a lidé, kteří se chtěli zapojit, si vyzdobili předzahrádky před svými domy. To je ale možné jen na venkově, v městském prostředí by to asi nebylo možné. Poradenská služba funguje přes telefon případně email stále. Přednášky byly ale výrazně omezeny, o online není takový zájem možná i vzhledem k průměrnému věku zahrádkářů.

Mnoho akcí jste vždycky pořádali také pro děti. Jak moc tahle část vaší činnosti všem chybí a počítáte s nějakými akcemi na léto, pokud se situace zlepší?
Ano pořádáme řadu soutěží pro děti, například výtvarnou nebo fotografickou, které můžeme pořádat i v této době, protože výtvory posílají soutěžící poštou. Horší je to s naší největší vědomostní soutěží pro děti a mládež Mladý zahrádkář, které se každoročně zúčastní až 6000 dětí. Musí projít systémem základních kol až do finále, součástí je i praktická poznávací část. Základní kola se dělají ve spolupráci se základními školami, což je vzhledem k jejich uzavření nemožné. Ročník 2020 jsme museli zrušit, a jak se zdá, ani ročník 2021 nebude možné realizovat ani v případě letního rozvolnění.

Zahrádkářské osady jsou společenstvím lidí, takže v nich tak jako v jiných společenstvech vznikají i rozpory a konflikty. Čeho se týkají nejčastěji?
Samozřejmě konflikty vznikají, ale na počet osad, které máme, nejde o velké procento. Především se jedná o klasické sousedské spory. Často jde o nedorozumění nebo si lidé ani neuvědomí, že jejich jednání či konání se může souseda dotknout. Myslím třeba výsadbu stromů blízko hranic pozemku a tím stínění, obtěžování hlukem nebo zápachem. Občas jsou i spory mezi členy a vedením osady, tyto spory pak řeší naše kontrolní komise.

Je nějaká zahrádkářská osada, která z vašeho pohledu funguje ideálně, pořádá společné akce a mohla by být vzorem pro ostatní?
Nechci být konkrétní, abych neopomenul některou, která by si také zasloužila být zveřejněna. Těch osad, které jsou ke svému okolí vstřícnější a otevřenější je celá řada. Dělají třeba akce pro děti, táboráky s opékáním špekáčků. Je pravdou, že jsou také osady, které jsou zcela uzavřené svému okolí. Bohužel někdy je to dáno i nepříjemnou zkušeností s vandalismem nebo krádežemi. Úcta k soukromému vlastnictví u nás není tak silně zakořeněna.

Máte vůbec vy sám ještě dnes čas relaxovat tím, že si „umažete“ ruce od zeminy?
Přiznám se, že na zahrádku úplně tolik času nemám. Jsem z jižní Moravy, takže mám po rodičích malou vinici a sad, které mě dostatečně zaměstnávají. Možná to pro někoho může být nepochopitelné, ale práce ve vinici je pro mě skutečně odpočinek, jakkoli je fyzicky a časově náročná.