Právě dnes si celý svět připomíná Alzheimerovu chorobu. Nemoc, na kterou zatím nikdo nezná lék. Dostupné léky dokáží pomoci v raném stádiu, nedokáží však nemoc jako takovou zcela vyléčit.

Proto je nejdůležitější včasná diagnóza a zahájení léčby. Onemocnění zasahuje nejenom pacienta, ale především jeho rodinu a blízké je tudíž důležité je do léčby zahrnout. Jedny z hlavních léků jsou kognitiva, která v počátečních stadiích nemoci zlepšují takzvané kognitivní funkce (myšlení, paměť či orientaci). Používají se na počátcích, maximálně ve středně pokročilém stádiu. Dalšími využívanými léky jsou hypnotika (pro poruchy spánku), neuroleptika (pro odstranění agresivity a neklidu), antidepresiva (zmírňují deprese) a anxiolytika (utlumují úzkost).

Přesto, jak postupují jednotlivá stádia nemoci, stává se nemocný více a více závislý na své rodině, na péči druhé osoby. Pro velkou část rodin, která se s touto nemocí setká, to znamená péči o nemocného na plný úvazek, vypětí fyzické, ale i psychické. V případě, že to není v silách rodiny, a zde je nutné si uvědomit, že se opravdu jedná o velice náročnou péči, kdy pacienti mimo toho, že je opouštějí fyzické síly, jsou také obvykle postižení i po mentální stránce, nacházejí pomoc v centrech, která se péčí o pacienty s demencí, konkrétně touto formou demence, zabývají.

Alzheimerova choroba je jednou z forem demence, v některých případech je stále zaměňována například za sklerózu a podobně.

Jedno z odborných pracovišť v Jihočeském kraji sídlí v Prachaticích. Zřízeno je v areálu prachatického Hospice sv. Jana N. Neumanna. Od roku 2011 v zahradě sídlí Domov matky Vojtěchy, tedy domov se zvláštním režimem pro osoby s různými druhy demencí, především Alzheimerovou chorobou. Ředitelem domova, stejně jako hospicu, je Robert Huneš.

Jak moc vyčerpávající pro rodiny je starat se o někoho blízkého, kdo onemocněl Alzheimerovou chorobou?

Je to tak těžké, že kdybych bral úplatky, tak už jsem milionářem (smích). Myslím to obrazně. Péče o pacienty v nejtěžších fázích onemocnění není pro rodiny, které nejsou vícečetné, v domácích podmínkách zvladatelná. Ve velkém rodinném domě, kde žije muž a žena, mající pět dospělých dětí, se možná, ale opakuji možná, dokáže o rodinného příslušníka s Alzheimerem postarat. Pokud žije rodina s malými dětmi v panelovém bytě, tam je to už nereálné.

Od začátku jste Dům matky Vojtěchy pojali moderně. Klecová lůžka dnes nejsou nikde, ale vy jste od začátku dělali vše proto, aby vaši pacienti měli co nejvíce pohybu a co nejméně léků, které by je v tom omezovaly. Přitom se ví, že lidé s Alzheimerovou chorobou jsou vzhledem k povaze této nemoci tak zvaní útěkáři. Jak tomu bráníte?

Z těch sofistikovanějších metod jsou tam neviditelné brány, nebo závory, což jsou neviditelné paprsky, které zabezpečí prostor. Pokud jej klient překročí, dostane se informace přímo k sestře. To je ale krajní situace, pokud by zklamala opatření personálního charakteru. To se v podstatě nestává, protože máme vysoké personální obsazení na počet klientů a přehled je tu permanentní.

Vy jste interiér hodně ladili do domácího prostředí. Například velký obývací pokoj. Jenže každý z nemocných Alzheimerovou chorobou se pohybuje v jiném čase a prostoru. Jeden může právě nyní prožívat své dětství, druhý etapu života po svatbě. Jak těžké je sladit, aby si klienti mezi sebou rozuměli?

To je to nejtěžší. Nejsnazší je udělat režim, který by vyhovoval nám. Udělat takový režim, aby vyhovoval individuálnímu naturelu, kdy každý má jiné nároky, povahu, minulost, zájmy a přitom mentálně kognitivní funkce nepostačují, aby kontroloval sám sebe a do toho má rozmary malého dítěte, to je dramaticky těžké. Alfou a omegou této péče je hodně zjednodušeně řečeno zajistit v zásadě dvě věci. Bezpečí klientů a vzbuzovat pozitivní emoce. Všechno ostatní jsou méně důležité věci. Důležité je, aby si neublížili, aby nikam nespadli, nesklouzli, nevyskočili, nezapálili dům, nezpůsobili povodeň a tak dále. Takže zajistit bezpečí a při jeho zachování k nim proniknout, pokud je to možné a vzbuzovat pozitivní emoce. Pro někoho je to to, že poslouchá dechovou muziku, pro někoho jiného, že si listuje v novinách vzhůru nohama a je spokojený, třetí spokojeně leží na lůžku. Jedno není správnější než druhé. Takže toto sladit, zjistit a dopřát mu to.

S Domovem matky Vojtěchy je hodně spojováno slovo důstojnost. Proč je tak důležitá?

Je to moc důležité. Na první pohled klient s těžkou formou Alzheimerovy choroby má životní projevy malého dítěte. Starý nemocný člověk má stejné rozmary, jako to děcko, pobryndá se jako dítě, dělá pro nás nepochopitelné věci, má i stejné výtvarné projevy. Ale to vše s jedním obrovským rozdílem. List života u dítěte není popsán a my jej můžeme popsat tím, že jej třeba výchovně plácneme, člověka, který má popsaný list života, se nikdy nemůže nijak vychovávat, ale jen trpělivě snášet jeho projevy. A to je ta důstojnost. Přesto, že se takto chová, tak pro nás je i nadále pan Novák, paní inženýrka, pan docent, kteří možná v životě dokázali mnohem více, než kdy dokážeme my. Takže trpělivost je při práci s takto nemocnými lidmi to úplně nejzásadnější.

Plánujete do budoucna zvýšit lůžkovou kapacitu?

V areálu už není prostor. Nadto je to hlavně otázka pro krajské a obecní samosprávy a zejména na státní činitele. Tohle je časovaná bomba budoucnosti. Medicína vyřešila řadu otázek, které nás v minulosti limitovaly a oproti časům před rokem 1989 prodloužila o deset let lidský život. Dožijeme se tak Alzheimerovy choroby, „dostárneme" do ní. Už dnes nedostačují lůžka pro takto nemocné a za dalších deset nebo dvacet let se dostaneme do katastrofické situace, pokud s tím nebudeme něco dělat, protože nemocných bude přibývat.