Co jste si z Arménie přivezl domů?
Duchovně jsem si přivezl hlavně poznání  nesmírně zajímavé země, která má pro nás přitažlivost a nádech určitého tajemna. Měl jsem o Arménii po návratu domů přednášky na mnoha místech a skoro vždycky mi pořadatelé říkali, že přišlo víc lidí, než běžně na jiné cestopisné přednášky chodí. Důvodem zájmu o Arménii může být i fakt, že v 80. letech 20. století, za komunistického režimu, tam dost lidí jezdilo s cestovními kancelářemi nebo na rekreace s tehdejším ROH. Na každé přednášce se setkám s lidmi, kteří tam před léty byli. Bylo to ale většinou jen na skok, na dva tři dni, protože návštěva byla tenkrát součástí cesty po Kavkazu a po Rusku. My jsme tam cestovali skoro tři týdny, takže jsme tuto zemi poznali dost důkladně.

Čím vás Arménie ještě obohatila?
Je to země krásná, ve které žijí laskaví a pohostinní lidé. Arméni jsou národ, který si prošel v dějinách nesmírně těžkými útrapami, hlavně během 20. století, a v něčem se tak podobají židovskému národu. Mají v sobě zvláštní hrdost, která je ale zároveň spojená s pohostinností, takže jsme se tam cítili opravdu dobře. Zažili jsme zemi velmi bezpečnou s minimální kriminalitou. Pocit bezpečí jsme měli nejen v Arménii, ale také v takzvaně nebezpečném Náhorním Karabachu, arménské enklávě sousedního Ázerbájdžánu.

Jaký je Náhorní Karabach?
O Náhorní Karabach se v 90. letech minulého století bojovalo. Karabašští Arméni válku nakonec vyhráli a vyhlásili nezávislost, kterou však žádný stát na světě neuznal. To jim však nezabránilo ve vytvoření vlastní státní správy s hlavním městem, parlamentem, prezidentem a svobodnými, demokratickými volbami. Podle informací z českého ministerstva zahraničních věcí se tam nedoporučuje cestovat. My jsme se tam, po předcházející konzultaci s arménským velvyslancem v Praze, přeci jen vydali. Karabach působí ekonomicky i společensky vyspělejším dojmem než Arménie. Připomíná víc evropský standard. Bylo to pro nás velké překvapení, protože jsme mysleli, že jedeme do rozbombardované a zničené země. Ale možná právě proto, že  tady byla válka, zde dochází k rychlejší obnově a k výstavbě nových budov, zatímco Arménie na nás působila dost chudým dojmem. Ale  samozřejmě, že jizvy z války tady jsou dosud vidět. Například  jsme viděli rozbořené a opuštěné domy hned po přejetí arménsko-karabašských hranic. Navštívili jsme i velké mrtvé město Agdam, kde dříve žilo 35 000 Azerů, a které v roce 1993 dobyli karabašští Arméni. Obyvatelé města utekli do ázerbájdžánského vnitrozemí. Jeli jsme prázdnými ulicemi mezi pobořenými a opuštěnými domy. Byl to dost hrozný zážitek. Hlavní město Stěpanakert je bezpečné místo, kde se nepřepadává a kde neuvidíte na ulicích ani v parcích bezdomovce jako u nás. Na ty jsme vlastně nenarazili ani nikde v Arménii. Příbuzní a známí se o sebe navzájem postarají a nenechají nikoho padnout na společenské dno.

Jak na vás Arméni zapůsobili?
Jak už jsem zmínil, jsou příslušníky národa, který si prošel velkými útrapami především ve 20. století, což si myslím, že se projevuje i na hloubce jejich povahy. Arméni po celá staletí neměli vlastní stát a žili rozptýleni především na území dnešního Turecka. Mají v sobě zkušenost strašlivé genocidy v roce 1915, při které zemřela většina Arménů, obývajících osmanskou říši. Z rozhodnutí tureckých úřadů zahynulo tenkrát přes 1,5 milionu Arménů v pochodech smrti, do nichž byli tureckými vojáky a policisty nahnáni. Dalších dvě stě nebo tři sta tisíc bylo násilně poturčeno. Válku přežilo jen asi 600 000 Arménů z celkových 2,5 milionu, kteří žili v Turecku před válkou. Každoroční připomínka arménské genocidy je vždy 24. dubna. V Jerevanu jsme na závěr našeho putování navštívili Muzeum genocidy, kde jsou kromě jiného vystavené i knížky, které o arménské genocidě pojednávají. Je tam také kniha českého cestovatele Karla Hansy „Hrůzy východu", která vyšla u nás v roce 1923. Když jsme letěli zpátky do Prahy, seděl jsem vedle starého Arména, který už patnáct let žije v Brně. Ptal se, jestli jsme v Muzeu byli a jestli jsme si všimli této knihy. Řekl mi, že ji zrovna překládá do arménštiny. Mnoho států vraždění arménského národa již oficiálně uznalo jako genocidu, například Kanada, Francie, Německo, Rusko, Řecko, Slovensko nebo Polsko, ale my stále ne. Prohlášení těchto státu jsou vystavena na závěr expozice  Muzea genocidy. Mrzelo mě, že české prohlášení tam není. Obrátil jsem se proto po příletu domů na tehdejšího ministra zahraničních věcí a požádal jsem ho, aby podal návrh na ofi᠆ciální prohlášení o genocidě ve vládě. Ministr Schwarzenberg mi pohotově odpověděl, dal mi za pravdu, ale zároveň mi napsal, že do vlády nemá smysl takový návrh brát, protože by nebyl přijat. Myslím si, že je důležité si tyto hrůzy připomínat a varovat před nimi, aby se nemohly opakovat. Je známý výrok Adolfa Hitlera z roku 1940, kdy ho někteří jeho političtí a vojenští představitelé varovali před vyvražďováním Židů, že to prý vrhne velký stín na německý národ a to na mnoho let. Hitler na to řekl, že není potřeba se toho obávat, protože kdo si dnes vzpomene na arménskou genocidu. A to bylo v roce 1940, pouhých 25 let po tom, co tento zločin proběhl. Je nesmírně smutné, že měl Hitler vlastně pravdu. Co následovalo to víme. Genocid bylo ve 20. století ještě několik. Mám v plánu žádost poslat novému ministrovi, snad bude vstřícnější.

Arménie je křesťanskou zemí o staletí dřív než my, že?
Protože jsem kněz, velmi mě zajímalo, jak je to s křesťanstvím v Arménii. Křesťanská víra zde byla uzákoněna jako oficiální náboženství už v roce 301, tedy v době, kdy v římské říši byli křesťané ještě pronásledováni. Křesťanství tam šířili apoštolové Bartoloměj a Juda Tadeáš a údajně měl s sebou Bartoloměj přinést i kopí, kterým byl probodnutý Ježíš Kristus na kříži. To je nyní uloženo v církevním komplexu Ečmiadzin nedaleko arménského hlavního města Jerevanu. Víra dává Arménům identitu, svébytnost. Nejsou ani katolíci ani pravoslavní, ale tvoří samostatnou křesťanskou větev, takzvanou Arménskou apoštolskou církev, která má vlastní specifika. Mají také svého nejvyššího představitele, který se nazývá katolikos a je jím v současné době Karekin II.

Co jste si odtud přivezl?
Z klášterů arménské církve jsem si jako suvenýry přivezl ručně malované ikony a také malý chačkar. Chačkar je kříž vytesaný do kamenné desky, což je arménský fenomén, se kterým se můžeme setkat jen tam, kde žili a žijí Arméni. Po celé Arménii i v sousedních státech, kde dříve Arméni žili, jsou jich tisíce. Ještě jsem si přivezl domů hrst obsidiánů, kousky černého sopečného skla, které jsem našel při koupání v jezeru Sevan. Až doma jsem  zjistil, co to vlastně je a měl jsem tak pěkný dárek pro své známé. Také jsem si přivezl jednu láhev moc dobrého pěti hvězdičkového koňaku Ararat, který v Jerevanu vyrábí jedna francouzská firma. Koňak je asi nejvýznamnějším vývozním artiklem Arménie. Pak se zde ještě těží, zpracovává a vyváží měď.

Po Arménii i Náhorním Karabachu jste s kamarádem jezdili na vlastní pěst. Bylo to lepší, než využít služeb cestovní kanceláře?
Při cestování jsem raději svobodný a program si určuji podle svého. Neměli jsme proto s kamarádem dopředu nic domluveného, program ani žádné noclehy. Letěli jsme z Prahy, odkud se do Jerevanu létá přímo několikrát týdně. Když jsme jeli po Praze tramvají na letiště, uviděl jsem na křižovatce stát dodávku, rozvážející tradiční arménské cukrovinky Marlenka. Říkali jsme si, že to nemůže být náhoda, ale dobré znamení, že budeme mít z cesty sladké zážitky. A tak to také bylo. Turistů na palubě letadla bylo málo, většina cestujících byli Arméni. V České republice jich údajně žije několik tisíc a mnohým se docela dobře daří. Bývají pořád na cestě, cítí povinnost podporovat ekonomicky ty, kteří zůstali doma ve vlasti. V tom᠆hle jsou Arméni velmi specifickým národem. V samotné Arménii jich žijí 3 miliony, ale ve světě se k arménskému národu hlásí dalších 10 milionů lidí. V Ečmiadzinu například vyrostl nový moderní kostel. První, kdo bude v jeho kryptě pohřben, bude známý francouzský zpěvák a filmový herec Charles Aznavour, který ho nechal postavit na své náklady. Ten se sice narodil už ve Francii, ale jeho rodiče byli Arméni. Hned na letišti v Jerevanu jsme si půjčili auto, se kterým jsme pak následující tři týdny najezdili 2500 kilometrů. Naplánovali jsme si návštěvu  známých   klášterů, z nichž pět je chráněno jako památky UNESCO. Jsou to kláštery Zvartnots, podle něhož se jmenuje jerevanské mezinárodní letiště, dále klášter Geghard a klášter Noravank a na severu Arménie pak kláštery Achpat (Haghpat) a Sanahin. Navštívili jsme také církevní komplex Ečmiadzin i Garni, jediný antický chrám v zemi.
K cestě do Náhorního Karabachu jsme si museli na jeho velvyslanectví v Jerevanu zařídit speciální vízum.

Potkávali jste při cestování nějaké cizince?
V Arménii jsme potkávali turisty z různých zemí poměrně často. Většinou to byli skupinky s cestovními kancelářemi, nebo mladí batůžkáři. V Náhorním Karabachu turisté nebyli. Potkali jsme jen skupinku mladých dobrodruhů, mezi nimiž byl také Němec, který náhodou uměl česky, protože u nás nějaký čas žil. Zpočátku jsme nevěděli, jak se na nás budou Arméni dívat. Když zjistili, že jsme čeští katolíci, otevíralo nám to dveře. Arménská apoštolská církev má totiž s katolíky vynikající vztahy, v roce 2001 tam byl papež Jan Pavel II., když slavili 1700 let od přijetí křesťanství, a loni při nástupu papeže Františka přijel do Vatikánu arménský katolikos.

Vědí něco Arméni o České republice?
Svými znalostmi nás překvapili. Věděli o nás víc než my o nich. Dávali se s námi ochotně do řeči, radili nám, kudy jet. Komunikovali jsme rusky, protože ruštinu skoro všichni dobře znají. V klášterech jsme s duchovními mluvili také rusky. Jen s jedním se rusky domluvit nedalo, protože to byl Armén pocházející z libanonského Bej᠆rútu. Arméni vnímají naši zem pozitivně. Někteří byli, většinou v době Sovětského svazu, v Praze nebo v Karlových Varech, znali naše pivo, sklo a naše fotbalisty. Byli jsme v Arménii v září 2012, kdy u nás zrovna byla vyhlášena prohibice kvůli metanolové aféře. Věděli o tom a ptali se proč se u nás nesmí alkohol prodávat.

Sloužil jste v některé z církevních staveb mši nebo jste se nějaké arménské zúčastnil?
Na nedělní arménské bohoslužbě jsme se ocitli náhodou v karabašském klášteře Ganzasar. Trvala strašně dlouho a nerozuměli jsme ani slovo. Druhou jsme pak zažili další neděli v klášteře Achtala. Bylo to pro mě jako kněze velmi zajímavé. Jinak jsem mše denně sloužil v hotelu nebo na privátu, kde jsme bydleli. I když jsou kláštery volně přístupné, a já jsem měl své bohoslužebné „nádobíčko" u sebe, sloužit v nich jako cizí kněz katolickou mši jen tak nejde, bylo by to krajně nevhodné.

Z vyprávění je cítit zájem o Arménii. Kam se vydáte příště?
Arménie je skvělá země a můžu její návštěvu doporučit každému, zvláště tomu, kdo rád poznává exotické země a staré kultury.
Příště bych se rád podíval do sousední Gruzie, kde jsou také starobylé křesťanské památky. Určitě by byla zajímavá také návštěva severního Íránu, který je prý pohodovou zemí s přátelskými lidmi a navíc je tam také mnoho klášterů arménské církve. Země se starými církevními památkami mě velmi lákají. Tak uvidíme, kam se nakonec vydáme.