Na pohled křehká a usměvavá blondýnka v sobě nezapře sílu a odhodlání. Úspěšná a všestranná sportovkyně, matka dvou dospělých dcer, nadšená zahrádkářka, ale i vyšetřovatelka vražd a násilí páchaného na dětech. Tím vším je Renáta Burešová, vrchní komisařka krajského ředitelství jihočeské policie. „Myslím, že ať už jsem v životě  dělala cokoliv, tak jsem si šla 
za svým cílem. A ty cíle se mi snad i splnily," bilancuje sympatická žena.

Před pěti lety jste získala prestižní titul Lady Pro 2007. Uděluje se výjimečným ženám, které umí spojit náročnou profesi 
s ženskostí. Dokážete říct, co rozhodlo ve váš prospěch?
Co přesně to bylo, nevím. Ale asi se ukázalo, že i přes těžkou práci, kterou vykonávám, jsem dokázala zůstat svá. A mimo to se trošku věnuji sportu. Zřejmě rozhodlo všechno dohromady. Byl to pro mě obrovský zážitek. Jednak proto, že jsem ocenění dostala na Pražském hradě. Navíc jsem tam stála vedle významných žen naší republiky, třeba herečky Jiřiny Bohdalové.

Počkejte, trošku sportu… Vaše cyklistické úspěchy na světových hrách policie, to je samostatná kapitola. Jezdíte na kole denně? Kolik ujedete?
Jezdila jsem hodně, od toho se odvíjely i světové hry policie a hasičů, kterých jsem 
se zúčastnila. Byla jsem 
v Barceloně, kanadském Quebecu a v Adeleide v Austrálii (získala celkem pět zlatých, dvě stříbrné a dvě bronzové medaili, pozn. redakce). Jenže pak jsem trochu změnila svůj život. Rozvedla jsem se, a se současným partnerem jsme začali stavět domeček, takže i tyto priority se trochu změnily. Na kole jezdím každý den do práce, takže ujedu minimálně deset až dvacet kilometrů. Podle toho, kolikrát musím zajíždět do města.

Sport byl vaším koníčkem odjakživa. Vím, že jste ho chtěla studovat, ale rodinné poměry vám to neumožnily. Můžete připomenout tuto etapu  života?
Mým rodným městem je Frenštát pod Radhoštěm, krásné městečko v Beskydech. Tam jsem prožila mládí a částečně i dospívání. Mám dva starší sourozence a jsme 
z té generace, která se hodně věnovala pohybovým aktivitám. Od mala jsem tak dělala balet, gymnastiku, veškeré míčové hry, lyžování, dokonce i horolezectví a karate. Těch sportů opravdu bylo hodně, každý mě zajímal 
a troufám si říct, že mi i šel (usmívá se). Po základní škole jsem chtěla jít na gymnázium. Mým snem bylo studovat fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS) v Praze. Jenže můj otec v roce 1968 promluvil proti režimu a přijímačky 
na gymnázium jsem proto dělala do jiného okresu – Frýdku – Místku. A to i přesto, že jsem z oken našeho rodinného domku viděla na frenštátské gymnázium.

Takže vás čekal pobyt na internátě v cizím městě?
Naštěstí si nás pak ředitelé škol nějak vyměnili, takže 
se mi nakonec podařilo vystudovat frenštátské gymnázium. Toužila jsem stále 
po FTVS, udělala příjimačky, ale pak mi oznámili takové to „pro velký zájem uchazečů…" Věděla jsem, že to má ještě souvislost s otcem, ale nikdy jsem mu to nevyčítala. Šla jsem na rok pracovat do Loany, což byla výroba přízí 
a dětských oblečků. Uvědomila jsem si, že tam nemůžu zůstat jako dělnice. Bylo to hrozné. Po roce jsem si opět podala přihlášku, tentokrát na Univerzitu Palackého 
do Olomouce.

V Olomouci jste absolvovala obor speciální pedagogika. Jak vzpomínáte na studentská léta 
v tomto krásném městě?
Na Olomouc samozřejmě vzpomínám velmi ráda, je to skutečně báječné město. Mám odtamtud dobrou kamarádku, se kterou se vídáme a plánujeme, že se tam někdy zase podíváme. Projdeme si všechny hospody a cukrárny, a zavzpomínáme (smích). Dlouho jsem tam nebyla, asi jednou nebo dvakrát jsem tam jela pracovně.

Jste takříkajíc holka z Valašska. Máte v sobě pověstnou tvrdou valašskou náturu?
Bez toho bych jako žena asi vůbec nemohla dělat práci, kterou dělám. O Valaších 
se říká, že jsou takoví „zabubřelí". Nevím, jak přesně to nazvat. Myslím, že ať už jsem 
v životě  dělala cokoliv, tak jsem si šla za svým cílem. A ty cíle se mi snad i splnily.

A jaká tedy byla další cesta „zabubřelé" Valašky k jihočeské policii a vyšetřování nejzávažnějších zločinů?
Do jižních Čech jsem se dostala po svatbě. Několik let jsem pak učila ve zvláštní škole. Po revoluci, když jsem se vrátila z druhé mateřské, 
a viděla situaci ve školství, jsem se rozhodla, že musím změnit obor.  Manžel jedné kolegyně ze školy pracoval jako vyšetřovatel u policie. Zaujalo mě to, a řekla jsem si, že kdo nic nezkusí, nic nezíská. Podala jsem si přihlášku a byla jsem přijata.

U policie pracujete od roku 1994. Jaké byly začátky?
Protože jsem vystudovala speciální pedagogiku, nastoupila jsem tehdy na Okresní úřad vyšetřování v Českých Budějovicích. Věnovala jsem se hlavně trestné činnosti páchané mládeží.   Asi 
po třech letech mi nabídl ředitel krajského úřadu vyšetřování, abych přešla k nim.  Nabízel mi ale hospodářskou trestnou činnost, a to nebyl úplně můj obor. Nikdy jsem nebyla na velké počty 
a přílišné papírování. Asi 
po půl roce pak přišel s nabídkou vyšetřování násilných trestných činů. Byla to velká výzva a to jediné, pro co jsem dokázala odejít z okresního úřadu vyšetřování.

Máte dvě dcery. Ovlivňovala vaše práce nějak výrazněji jejich výchovu? Byla jste na ně přísnější nebo bála jste se o ně víc?
Myslím, že to pocítily. Zejména ohledně drog. Neustále jsem jim zdůrazňovala, že si nesmí od nikoho nic brát ani chodit tam, kde se fetuje.  Navíc jsem je nabádala, aby nechodily v noci samy domů, že pro ně raději přijedeme. Určitě je to dost ovlivnilo.

Musela jste se vyrovnat s tím, že jste sama měla malé děti 
a vyšetřovala případy týraných a zneužívaných dětí. Jak to vnímáte jako matka?
Ono to na mě působí stále stejně hrozně, i když dcery jsou už velké.  Jedna vystudovala právnickou fakultu a je advokátkou v Plzni, druhá tam studuje.  Stále to těžce nesu. Jsou případy, kdy po výslechu  zneužívané dívenky nespím i tři noci. Dá se to těžko pochopit. Možná psychologové, kteří s námi u výslechů bývají, dokáží pochopit, co 
si z toho odnášíme a jak nás to ovlivňuje. Zpravidla toho totiž víme mnohem víc než rodiče nebo prarodiče a příbuzní, u kterých pak ty děti končívají. Bohužel si to nosíme domů.

Asistují vám psychologové 
u každého takového výslechu?
U dětí mladších patnácti let  se provádí výslech vždy 
za přítomnosti psychologa. Pro naši práci a celé trestní řízení potřebujeme znát věrohodnost dítěte i jeho výpovědi, a to má na starosti právě psycholog. V současné době jsou na to určeny speciální výslechové místnosti. My máme v jižních Čechách zatím pouze jedinou, a to v policejním středisku v Lišově. Skládá se z jedné pěkně vybavené 
a vyzdobené části, kde je vyslýchající s dítětem většinou sám. Za sklem je  obhájce, psycholog a pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud se chtějí něco zeptat, pokládají dotaz přes monitor počítače.

Co vás vedlo k tomu, že jste 
si k násilí na dětech, které je považováno za nejhorší druh kriminality, přibrala ještě vraždy?
Na krajský úřad vyšetřování jsem nastoupila jako vyšetřovatelka násilné trestné činnosti, tedy vražd a loupeží. Pak mi k tomu přibylo ještě násilí páchané na dětech. Protože v té době ještě spousta takových případů zůstávala někde pod pokličkou. Nemluvilo se o tom. Výrazně jich přibývá až v posledních letech. Hodně se to šíří přes internet a různé sociální sítě. Děti se nechají neuvěřitelně ovlivnit. Různě se nafotí a posílají své obrázky dál. Odsud je už jen krůček k páchání trestných činů 
na mládeži.

Domníváte se, že by se sociální sítě měly nějak redukovat 
pro uživatele do patnácti let?
To je těžké. Internet jako takový je potřebný a využívají ho i školáci, kterým přes něj učitelé zadávají úkoly. Spíš je třeba dětem vtloukat do hlavy, že nemají nikomu posílat své fotky. Protože opravdu nikdy neví, kdo je na druhé straně. Jsou případy, kdy je tam třeba pětačtyřicetiletý muž, který se vydává za patnáctiletého klučíka. Je třeba to neustále opakovat.

Působíte jako křehká dáma, příjemně se usmíváte. To mi 
k vaší profesi úplně nesedí. Jak 
si kromě sportu ještě čistíte hlavu? Co děláte proto, abyste zůstala takzvaně nad věcí?
Jednak je to sport a jednak to, že jsme teď s přítelem postavili ten domek v Roudném. Mám hrozně ráda květiny, takže pokud mi zbude nějaký volný čas, věnuji se zahrádce.  Záhonek jsem tam měla dokonce už když jsme stavěli. Byl to trochu paradox, stavba a před ní mi kvetlo třeba sto tulipánů. Sousedi docela koukali. Jinak relaxuji všemi možnými způsoby. Ráda zajdu posedět s kamarády, grilujeme a pořád hraji volejbal a tenis. Jezdím  na  bruslích a v zimě na lyže. Musím vytěsnit ty děsivé myšlenky, které si neustále nosím v hlavě. Když najdeme mrtvolu, nikdy to není hezký pohled. Stejně tak na zneužívané děti.  Na základě svých zkušeností už dovedu odhadnout, co je v budoucnu čeká. A většinou to bohužel není nic hezkého. Člověk 
s tím musí opravdu bojovat.

Jak vypadá vaše práce na místě činu? Co všechno má na starosti vrchní komisař?
Po příjezdu na místo činu musím koordinovat velký počet lidí, kteří se na  ohledání místa podílejí. Od řadových policistů přes kriminalistické techniky po operativce. Pokud přijede soudní lékař, ohledává mrtvolu on. Když nedorazí, dělám to já. Společně s kolegy z operativy pak musíme zjistit pachatele.

Trávíte víc času v terénu, nebo v kanceláři?
To je různé. Když jsem v roce 2006 vyšetřovala vraždu paní Toncarové na Římově, prováděli jsme tam nepřetržitou třítýdenní domovní prohlídku.  Je to případ od případu. Prvotní je pro nás ohledání místa činu a zajištění stop. A pak je to práce s lidmi. Zahájení trestního stíhání, sdělení obvinění, výslechy obviněných i spousty svědků, zjišťování dalších věcí… Je to různé. V té další fázi už je to spíš v kanceláři.

Vnímají vás zločinci jako vyšetřovatelku jinak, než by vnímali muže? Setkáváte se třeba s fyzickou agresí vůči sobě?
To nedokážu přesně posoudit. Ale myslím si, že si nimi vycházím velmi dobře. Můžu si o nich samozřejmě myslet cokoliv, protože jsou to pachatelé trestných činů, ale  určitě se k nim vždycky chovám slušně. Málokdy se tedy stane, že by někdo proti mě použil agresi nebo nějaké agresivní slůvko.  Zatím jsem to vždycky ustála. Být ženou je možná výhoda. Občas mi dokonce přijdou dopisy od odsouzených, ve kterých děkují za to, jak jsem se k nim během vyšetřování chovala. Jsou si vědomi svých činů a  oceňují, že si nimi někdo přesto jednal jako s lidmi.

Zneužívané děti si mohou přenést traumatické zážitky do života tak, že se podobného jednání v dospělosti sami dopouštějí. Pamatujete takový případ?
Ještě se mi to nestalo. Ale je pravda, že když někdy vyslýcháme děti a jejich rodiče, tak řeknou: „ale mě to táta dělal taky." Takže skutečně, co dáme dětem do vínku od raného dětství, to si s sebou nesou dál. Je pravda, že co někomu přijde normální, může jiného pobuřovat. Osobně nejsem proti tomu dát občas dítěti na zadek, týrání je někde jinde.

Dcera zavražděného zlatníka Kateřina Klorová se mi kdysi svěřila, že se s vámi během vyšetřování spřátelila. Navazujete blízké vazby s obětmi často?
Ano, stává se to. V určitou chvíli vstoupíme do jejich životů a žijeme je s nimi. To poslední, co jim můžeme dát, je, že zjistíme pachatele trestného činu. Jinak jim pomoci nemůžeme. Katka je toho názorným příkladem. Je to moc hodná holka, kterou postihlo něco takového. Vdala se a táta jí na svatbě samozřejmě chyběl. Mám pár takových lidí. Zavoláme si, zajdeme na pivko, poklábosíme. Většina lidí, kterým někoho zavraždí, zpočátku vůbec neví, co má dělat. Snažíme se jim tedy pomáhat alespoň slovem, a část jejich bolesti na sebe přebrat.

Vzpomenete si na první vraždu, kterou jste vyšetřovala?
Na tu se ani zapomenout nedá. Byl to tedy „jen" pokus vraždy. Stalo se to v Kaplici. Bývalý manžel prostřelil manželce hlavu. Ona ještě vyskočila z okna z asi dvoumetrové výšky a došla padesát metrů k sousedům, kde zkolabovala. Kupodivu to přežila. Nejenže to byl můj první případ, ale při ohledávání bytu jsme byli po tmě, protože v domě neměli elektřinu. Svítili jsme jen baterkami a až později jsem se dozvěděla, že tam měli terária s obrovskými pavouky. Asi dva byli v té době na útěku. Ne, že bych se bála, ale potkat se s nimi ve tmě by nebylo nic hezkého. (smích)

Je nějaký případ, který vás zasáhl víc než ty ostatní?
Hodně vzpomínám na paní Toncarovou, té byla velká škoda. Výjimečné to bylo 
v tom, že nikdo nevěřil, že ji najdeme přímo ve mlýně. Zůstaly tam dvě malé děti. Nejdřív se mnou nechtěly komunikovat, protože si myslely, že přišly o maminku a já jim ještě zavřela tátu. Až později to pochopily. Specifický byl i samotný pan Toncar. Nevěřila jsem mu. Vymýšlel si, od toho, že se mu žena ztratila u obchodu až po to, kde ukryl její tělo. Byla jsem přesvědčená, že ji najdeme ve mlýně. Proto jsme tam  také udělali tak rozsáhlou prohlídku.

Co vás ve vašem povolání nejvíc naplňuje?
Hlavně to, že mohu pomoci lidem v nelehké životní situaci. Dovedeme jim vyřešit život, který se pro ně ztrátou blízkého stal konečným. Samozřejmě se s tím musejí v prvé řadě vypořádat sami. U pachatelů si říkám, že je dobře, že zrovna tenhle člověk se na svobodu nepodívá odpovídající počet let. Pokud tomu tak není a soud ho třeba osvobodí, je to někdy dost demotivující.