Úcta i po letech. Osobnost budějovického biskupa Josefa Hloucha (26. 3. 1902 10. 6. 1972) , kterého komunistický režim 18 let držel v internaci a zastrašoval ho tak, až zavinil jeho smrt, si mohou lidé připomenout v sobotu, kdy se v Českých Budějovicích koná vzpomínkový den na biskupa Josefa Hloucha. Ve svém srdci ho stále nosí i kardinál Miloslav Vlk, který mu dělal na biskupství sekretáře.

V roce 1968 jste se stal sekretářem biskupa Josefa Hloucha, který se směl opět po mnoha letech vrátit do budějovické diecéze. Jak na něj vzpomínáte?

Vzpomínám na něj velice rád. Měli jsme spolu vztah jako otec se synem, poněvadž byl o desítky let starší. Když jsem v roce 1968 skončil bohosloveckou fakultu, tak bezpodmínečně chtěl, abych se stal jeho sekretářem. Možná asi neměl na vybranou. Z domácích kněží, kteří byli spíš starší, zřejmě nemínil nikoho vybrat a vzal si mě jako čerstvého kněze. Josef Hlouch byl opravdu hluboce duchovní, velice kultivovaný člověk. Po stránce kulturní byl velkým obdivovatelem našich básníků, měl sám básnického ducha. Jeho oblíbený básník byl Jaroslav Vrchlický. Jednou jsem v budějovické vědecké knihovně slyšel jeho projev k výročí Vrchlického, a byl skvělý. Josef Hlouch byl skutečně velký po stránce náboženské, duchovní i kulturní.

Současná mladá generace se upírá k různým vzorům a obdivuje televizní superstar. Neměl by mezi ně patřit i biskup Hlouch?

Tohle je trošku citlivá otázka. Mladí lidé uznávají superstar sportovní nebo kulturní, třeba zpěváky, zkrátka lidi, kteří podávají nějaký výkon. Z tohoto pohledu by biskup Josef Hlouch superstar nebyl.

Byl to hluboce duchovní člověk, ale ne člověk nějakých výkonů. Měl velké vnitřní dimenze, ale nevím, jestli by ho proto mladí lidé brali jako superstar.

Smrt biskupa Hloucha zavinil zřejmě i tlak krajského církevního tajemníka Leo Drozdka.

Církevní tajemník Drozdek byl na biskupa Hloucha skutečně velmi tvrdý. Zažil jsem, když za ním na biskupství chodil, pořád mu tam kouřil pod nosem a stále si nechával nalévat nějaký alkohol. Pan biskup byl jemný člověk, a on se k němu choval tak neurvale.

Rok před biskupovou smrtí mě komunisti vyhnali na Šumavu a já od něj odešel. Drozdek k němu dále chodil a mluvil i proti mně. Také na něj tlačil, aby opravil nějaká kněžská přeložení, která biskup udělal v 68. roce ve prospěch farnosti. Komunisti naopak chtěli, aby kněží byli překládáni nebo umisťování v neprospěch farnosti. Tohle pana biskupa velice ranilo a bylo to pro něj jako pro jemného člověka velice těžké.

Těm, kteří něco špatného učinili druhým, mnozí nedokáží odpustit. Jak vy se vyrovnáváte s odpouštěním?

V těchto věcech doporučuji dobře se modlit Otčenáš. Tam je: … a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Ale ten, kdo neodpouští, tak se modlí ve smyslu: … neodpusť nám, protože my taky neodpouštíme…

Spolupráce s biskupem Hlouchem vám za komunistů uškodila, stejně jako i známost s rodinou Krále Šumavy Josefa Hasila, který po komunistickém puči v únoru 1948 převáděl přes hranice lidi do exilu.

Znal jsem spíš paní Hasilovou, jeho matku a další členy rodiny, protože žili v Lažišti, kde jsem byl farářem. Paní Hasilovou jsem také pohřbíval. Což mi v očích komunistů skutečně velmi uškodilo, protože říkali, že jsem jí vystrojil slavnostnější pohřeb, než jiným, na kterém se prý i déle zvonilo. Ten pohřeb byl také jeden z důvodů, proč mě potom dali odtud pryč.

Josef Hasil se po pádu komunistů do vlasti nevrátil, stejně jako bratři Ctirad a Josef Mašínové. Tato jména rozdělují naši společnost na dva tábory, někdo je uznává jako hrdiny, jiní v nich naopak vidí vrahy.

Myslím si, že Josef Hasil není kontroverzní osobnost. Oba bratři Hasilové převedli přes hranice desítky lidí z nebezpečí komunismu do svobody. Takže se o nich dá říct, že dělali dobré. U bratří Mašínů se diskutuje, že se prostříleli, a jestli střílení bylo nutné. K tomu bych se spíš nevyslovoval. Ale je pravda, že na hranicích byla tehdy doba války. A víte, jak to ve válce je.

Komunisté vám znepříjemňovali život. Vyprávíte o tom na 2CD Ohlédnutí, vzpomínky a zamyšlení, co vydal Popron Music k vašim osmdesátinám. Jak jste snášel to špatné, co vás potkalo?

Kristus nám neříkal: Kdo ve mně věří, tak se mu bude dařit dobře v životě. Ale naopak: Vezmi svůj kříž a pojď za mnou. Takže přijetí kříže, který je v ruce Boží, člověku dává sílu, a takové utrpení a bolesti se stávají stavebními kameny života. Je třeba proměnit bolest, utrpení a pronásledování v cosi pozitivního. Ale to se dá jedině s Bohem a v Bohu.

Osmdesátými narozeninami, které jste oslavil 17. května, jste přišel zároveň o právo volit papeže, protože to je jen výsadou kardinálů mladších 80 let.

To je pravda, ale jsou tady jiní. Z Prahy bude volit papeže můj nástupce kardinál Dominik Duka. Naše země tak bude při volbě zastoupena. Volba papeže totiž není jen osobní privilegium, ale účastí za celý národ.

Mezi Jihočechy není asi moc kardinálů jako vy, že?

Myslím, že asi ne, aspoň nikoho neznám. Třeba Jan Valerián Jirsík byl biskupem, ale nebyl kardinálem.

Žijete v Praze, ale sem do jižních Čech rád a často jezdíte. V uplynulých dnech jste tu byl již několikrát.

Byl jsem v jižních Čechách biřmován, svěcen na kněze a pak i na biskupa a jako biskup jsem zde i začínal. Jižní Čechy jsou tedy místo, které si zaslouží, abych sem přišel v osmdesáti letech vzpomenout a poděkovat.

A jak se cítíte v osmdesáti letech?

Cítím se dobře. I po zdravotní stránce jsem vděčný rodičům, že mi před osmdesáti lety dali takový fundament, poněvadž to je důležité. Jsem jim vděčný za to, že mě jako chlapce dost tvrdě vychovávali. Musel jsem dělat různé zemědělské práce, což mi prospělo, takže z toho v mých osmdesáti letech stále ještě profituji.

Vzpomínáte na dětství malého vesnického kluka?

Velmi zřetelně a jasně, protože jsem vyrůstal v zemědělské rodině. Dělal jsem všechny možné zemědělské práce, k nimž mě rodiče vedli. Do školy do Chyšek jsme chodili tři kilometry pěšky, v zimě v létě. Na mládí rád vzpomínám. Ve vesnici bylo náboženské prostředí, všichni byli věřící a farnost byla aktivní. Takže co mi rodiče od mládí vštěpovali, to se ve vsi a farnosti upevňovalo. Když jsem potom šel do chlapeckého semináře, tak tam upevňování víry pokračovalo. Do života jsem proto vstupoval s pevnou a jasnou orientací, což bylo pro můj život velice důležité.

Za svého bohatého života jste ovlivnil svými postoji i činností mnoho lidí, že?

Je skutečně hodně lidí, kteří zvláště teď při osmdesátinách vzpomínají a píšou mi vděčné dopisy za to, co jsem jim předal a jak jsem jim pomohl. Dává mi to radost a je to projevem našeho celibátního otcovství. Dáváme lidem orientaci, uvádíme je do života. To je služba kněze a také samozřejmě radost.

Jak odpovídáte po tolika letech kněžství hledajícím lidem na otázku: Proč být knězem?

Je zásadně nutné říct, že kněžství je povolání. Musí být od Boha. Základním důvodem je, že Bůh volá: Pojď za mnou. Člověk zůstává svobodný a může říct ano, nebo taky ne. Říct ne je podle mě trochu riskantní, protože jestliže takový dar Bůh nabízí, tak ho odmítnout, je, myslím, nebezpečné.