Bitevní ostrov z filmu Kluci na řece zmizel v Otavě

Pokud byste chtěli najít v řece Otavě ostrov, na němž před sedmdesáti lety v dětském filmu Kluci válčily dvě party kluků, budete mít smůlu. Místo vzplanutí vášní  mezi Bukouny a Portyčáky zaniklo při regulaci řeky. O to více je pro Písečany snímek  natočený za druhé světové války cenným dokumentem. Ukazuje, jak jejich město vypadalo na konci první poloviny 20. století.

Důležitá je také atmosféra života kolem Otavy v Písku, jak ji věrně zachytili režiséři Jiří Slavíček a Václav Krška. Ten se v Písku narodil a později vyrůstal v nedaleké Heřmani, kde je také pochován.

Bitvy mladíků patří k městským legendám. Film Kluci na řece vyžadoval spoustu malých komparzistů. Zahráli si tam i místní hoši. Deník (dříve Listy) měl to štěstí, že před deseti lety s jedním z nich hovořil. Jednoho z „válečníků" ztělesnil Dalibor Číp, tělem 
i duší Portyčák, jehož otec byl příslušníkem proslulé písecké četnické pátračky.

close zoom_in „Prožíval jsem fantasticky kouzelné dětství v sodovkárně Kutil a Novák, kde jsme bydleli. Koně a nákladní auta, bezvadní lidé. Náš pan domácí Novák byl přítelem Václava Kršky, který k němu při návštěvách Písku zacházel na kus řeči i na skleničku. Tenkrát měl režisér Krška námět na celý film a pan domácí mu řekl, že ví o klukovi, který by se mu mohl hodit. A tak se ze mne stal filmový herec, i když jen na jeden film," vyprávěl našemu listu před lety již zemřelý Dalibor Číp.

Václav Krška při natáčení využil opravy Kamenného mostu, který při válečném jarním tání poškodily ledové kry. Most a blízký ostrov vytvořily pro natáčení neopakovatelnou romantickou kulisu. Kluky – Bukouny i Portyčáky – hráli z velké části členové Dismanova rozhlasového dětského souboru. Natáčení si užívali. Dlouho se tradovala historka, kdy kluk Pinďa měl jako prakem rozbít okno Kačírků. Jenže on mířil přesně a dost velkým kamenem. Sklo to nevydrželo a rozbité okno bylo ještě několik měsíců důkazem, že se tady natáčelo.

Z dospělých si obdiv Bukounů, Portyčáků i lidí, kteří natáčení přihlíželi, získali Jindřich Plachta a Zorka Janů. Ta jezdila do Rybářské ulice, která je dnes už také jen vzpomínkou, na návštěvu příbuzných ještě před válkou.
 Když Zorka přijela na natáčení, kluci zapomněli i na to, že se mají prát. Zbožňovali ji i za to, že jim ve válečném roce 1943 vozila z Prahy bonbony.

close zoom_in Dalibor Číp byl nevyčerpatelnou studnicí zážitků. „V závěrečné scéně filmu dostal Jindřich Plachta mokrým drnem přímo do obličeje. Tenkrát to bylo tak, že ten kluk ne a ne se trefit. Jednou to bylo ucho, podruhé čelo, ale ne celá tvář. Jindřich Plachta trpělivě držel. Režisér nasadil asistenta, kamera popojela dopředu, asistent namočil kus trávy a z bezprostřední blízkosti ho pleskl panu Plachtovi do obličeje. Určitě ho to bolelo, ale neřekl ani slovo a pokračovalo se v natáčení," vyprávěl Dalibor Číp a dodal: „Je pravda, že dnes mají děti více různých možností ke hrám a zábavě. Obdivuji, jak ovládají počítače. Ale přesto se mi zdá, že to není ono. Chybí tomu romantika, vůně řeky a akátových strání," zasnil se někdejší dětský komparzista.

Dělení na klukovské party patří do vzpomínek několika generací Písečanů. Mnozí 
z nich znají film Kluci na řece téměř nazpaměť a považují ho za „bibli". V podobném duchu se vyznává i spisovatel Ladislav Beran. „Já ten film miluju. Je to moje srdeční záležitost," uvedl muž, který dětství prožil v Portyči. Dříve Deníku řekl, že Portyčáci nebojovali jen s Bukouny, ale také s Václaváky. „Mám stále jizvu na hlavě jako památku na jeden ze soubojů. Ještě dnes, když se sejdeme s bývalým Václavákem Honzou Popelkou, máme na co vzpomínat," řekl s nostalgií.

Některé písecké rodiny mají k filmu osobní vztah, protože se tam mihli jejich předci. Rodák z Písku Petr Nůsek (46) zná z vyprávění, že na natáčení se drobně podílela jeho příbuzná. „Když se s kamarádkami koukala na natáčení, utekly jim kozy a husy z pastvy. Také se u nás v rodině říká, že herec Jindřich Plachta byl neustále v hloučku lidí a něco vyprávěl. Byl to prý velký srandista," řekl Petr Nůsek historky z rodinné tradice. On sám se v 70. a 80. letech minulého století účastnil pouličních klukovských válek Stínadláků a Nábřežáků, kdy si party hlídaly svá území a bojovaly proti sobě
s meči ze starých hokejek.

Název Portyč inspirovalo italské městečko

close zoom_in Kdysi jedna z nejchudších čtvrtí města na levém břehu Otavy. Původ názvu lze najít v jihoitalském přístavním městečku Portyci.  V první pol. 19. století se 
k Portyci u Neapole dostali vojáci píseckého pluku, kteří bojovali za zájmy monarchie. Přístavní městečko jim polohou připomínalo domky na břehu Otavy, kde žily jejich rodiny. Po návratu vojáků z války v této části Písku zdomácněly názvy Portyč a Portyčáci. K názvům se později přihlásili i obyvatelé Stínadel a Čechovy ulice. Začátkem 70. let 20. století začalo nové období. Stará Portyč zmizela a začala výstavba sídliště Dukla. Po listopadu 1989 se čtvrť vrátila k názvu Portyč.