Českobudějovický biskup Josef Hlouch (1902 1972) se zapsal do paměti Jihočechů působením v diecézi i obětí života v internaci, kdy mu komunisté znemožnili působit na věřící. Jeho smrt uspíšil i vulgární církevní tajemník Leo Drozdek, který Josefa Hloucha slovně napadl těsně před smrtí v červnu 1972. Biskupův život připomene i výstava v českobudějovickém Státním okresním archivu na Rudolfovské ulici od 8. do 29. června.

Na biskupa vzpomíná také farář starokatolické církve Alois Sassmann z Tábora, který ho poznal a osobně se s ním setkal. Zúčastnil se i jeho pohřbu, který sledovala tehdejší StB a komunistická moc.

Odvážný ministrant

„Mezi osobnosti, kterých jsem si nesmírně vážil a které měly vliv na můj život, patří i českobudějovický biskup Josef Hlouch. Moji rodiče si ho pamatovali po jeho prvním nástupu do diecéze v letech 1947 až 1950. Já ho pamatuji až v letech 1968 až 1972, kdy se vrátil do diecéze.

Když se roku 1968 vracel z nucené komunistické internace do Budějovic, zúčastnil jsem se jako dítě jeho přivítání. To bylo lidu, plné českobudějovické náměstí. Ani jsme se nevešli do katedrály, a tak mě tatínek nesl na ramenou, abych alespoň něco viděl.

Roku 1969 vyšla od biskupa Hloucha knížečka každodenních zamyšlení Minutěnka. Moji rodiče si knížky velmi vážili, četli si ji a taky nám z ní občas něco přečetli.

Velmi dobře si pamatuji na jeho mši při svatovojtěšské pouti v našem kostele v Českých Budějovicích Čtyřech Dvorech. Byla to pro mne velká událost těsně před tím, než jsem začal 21. 6. 1969 v témže kostele ministrovat. Byla to doba, kdy stále ještě bylo určité uvolnění z Pražského jara. V kostele nás bylo i 12 ministrantů. Tenkrát chodili ministrovat i kluci z rodin, které pak po nástupu normalizace ztratily odvahu a své děti z ministrování stahovaly. Zůstali jsme ministranti jen ze tří rodin.

Pan biskup Hlouch taky pomohl mojí sestře Martě, která začala v době Pražského jara studovat pedagogickou fakultu. Pak jí vyhrožovali, že ji vyhodí, protože chodí do kostela. Byla tehdy za biskupem Hlouchem, který jí řekl, aby nepovolovala ani krok zpátky, že ji musejí nechat dostudovat. Dokonce za ni někde intervenoval. Sestře pak řekli, že ji dostudovat nechají, ale nezaručují, že dostane místo k učení, což se taky stalo.

Roku 1972 jsme byli na českobudějovickém biskupství navštívit kuchařku pana biskupa, sestru Salesii. Chodili za ní moji starší sourozenci, zvláště moje sestra Jana, která jí vypomáhala v kuchyni. Když jsme tam jednou dorazili, sdělila nám, že biskup slaví svátek. Neměli jsme pro něj žádnou kytici, ale sestra kuchařka to vyřešila po svém. Dala nám kytici, co donesli jiní gratulanti, kteří už odešli.

Pan biskup nás přijal, vedl nás svým bytem a velice mile s námi hovořil. Přiťukl si s námi, ale měl jen prázdnou skleničku. Vzpomínal na chvíle, kdy ho komunistická bezpečnost v roce 1950 zatkla a jak ho vezli v autě nočními Budějovicemi. Říkal, že si tehdy s sebou vzal jen eucharistii, breviář a růženec. Žehnal v ulicích ztemnělým Budějovicím.

Pan biskup mi tehdy řekl, že když hraji na kytaru, abych mu nazpíval na magnetofonový pásek nějaké křesťanské písničky. Tak jsem pak chodil na biskupství do kuchyně za sestrou Salesií a natáčel písničky z populárního zpěvníčku Hlaholík. Nevím však, zda je biskup ještě někdy vyslechl. Bylo totiž již jaro 1972.

Rytířem Kristovým

V květnu 1972 bylo v českobudějovické katedrále biřmování. Rodiče se rozhodovali, zda mě přihlásí, protože se jim zdálo, že jsem ještě malý. Ale pak pro souhlas rozhodla skutečnost, že je doba nejistá a kdoví, co bude. Ukázalo se to jako velmi prozíravé.

Na přípravu jsem chodil do českobudějovického Růženeckého kostela, kde nás připravoval páter Šlechta.

Biřmování bylo udělováno 21. května 1972 v katedrále sv. Mikuláše. Bylo nás tehdy hodně přijímajících tuto svátost. Vzpomínám si, že biskup kázal z kazatelny a povídal, že se stáváme rytíři Kristovými. Taky si dodnes pamatuji, že říkal, že lidé již skoro stavějí paláce na Měsíci, ale že je potřeba, aby si vystavěli i Boží chrám v srdci.

S vědomím, že se stávám Božím rytířem, jsem pak šel dopředu se svým kmotrem Václavem Vrškem a pan biskup Hlouch ke mně pronesl slova: Václave, přijmi pečeť daru Ducha svatého, a dal mi malý políček.

K biřmování jsme dostali památeční lístek, který jsem si donesl na biskupství, aby mi ho biskup podepsal. Čekal jsem dlouho, biskup někde byl. Konečně jsem se dočkal a biskup mi lístek podepsal. Vezl jsem se s ním výtahem nahoru a našel jsem v sobě odvahu a povídám mu: Víte, pane biskupe, já bych rád byl knězem. Pan biskup se na mě podíval, velmi silně mi stiskl ruku a povídá : Tak se, hochu drž! A buď v životě statečný! To byla poslední slova, co mi kdy řekl.

V sobotu 10. června 1972 jsem si byl venku hrát, a když jsem přišel domů, otevřela mi sestra Marta a povídá mi: Hádej, kdo umřel -  pan biskup!

S rodiči jsem se tehdy zúčastnil jeho pohřbu. Bylo na něm strašně moc lidí. Komunisti tenkrát nařídili, aby vedoucí nepouštěli lidi z práce. Moje matka sváděla s vedoucím v potravinách boj, nakonec si vyměnila směnu a na pohřeb šla.

Razítko od biskupa

Do katedrály proudily již od osmé ráno proudy lidí, kteří se loučili se zemřelým pastýřem. Ten byl vystaven v presbytáři v otevřené rakvi. Pak byl vlastní pohřeb. Protože jízda trolejbusů na hřbitov byla zastavena, proudy lidí táhly podél Pražské silnice na hřbitov ke sv. Otýlii. Lidi tehdy utíkali z práce, aby na pohřeb mohli.

Můj otec stál se mnou na jednom hrobě a pohřeb fotil. Pořídil poměrně unikátní fotogalerii přítomných. Bylo tam i hodně církevních představitelů, třeba kardinál Tomášek. Poprvé a naposledy v životě jsem tam uviděl také litoměřického biskupa salesiána Štěpána Trochtu.

Tento pohřeb byl poslední větší akcí a protestem v době normalizace v Českých Budějovicích. Další následovaly až v listopadu 1989.

Sekretář pana biskupa páter Jaroslav Lilák mi pak věnoval dvě věci po panu biskupovi: typář jeho razítka od Břetislava Štorma a cedulku ze dveří od jeho bytu s nápisem Dr. Josef Hlouch," dodává starokatolický farář Alois Sassmann z Tábora.

"Všechny vás v srdci na věčnost nesu."

Devátý českobudějovický biskup Josef Hlouch se narodil 26. března 1902 v Lipníku u Třebíče. Po studiích v semináři v Kroměříži vstoupil roku 1922 do kněžského semináře v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen 5. července 1926 arcibiskupem Prečanem. V létě 1947 byl papežem Piem XII. jmenován budějovickým biskupem.

Úřadu se ujal v neděli 7. září 1947 a brzy po nástupu do diecéze si získal srdce všech katolíků i nevěřících. Nevyhýbal se žádnému prostředí a navštěvoval továrny, školy, koncertní síně i stadiony. Na fotbalovém stadionu učinil třeba i první výkop.

Po tragických událostech února 1948 mu komunistický režim znemožnil vykonávat funkci biskupa diecéze. Nejdříve byl internován v budově biskupské rezidence a pak musel z diecéze. Ale ani v době odloučení na diecézi nezapomněl, jak svědčí jeho báseň Milion duší nebo kniha rozjímání na každý den nazvaná Minutěnka.

Dne 9. června 1968 nastoupil opět svůj úřad. Jako biskup navštěvoval i nejodlehlejší farnosti diecéze, aby kázal a nabádal lidi k větší aktivitě v náboženském životě. V období normalizace ale jeho nemocné srdce nevydrželo zvyšující se tlak představitelů státní správy, jmenovitě tehdejšího krajského církevního tajemníka Leo Drozdka.

Zemřel v sobotu 10. června 1972 ráno. Ještě v předvečer smrti na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova celebroval mši svatou v budějovickém chrámu Božského srdce Páně. Zemřel nekrvavou mučednickou smrtí v důsledku vyčerpávajícího výslechu. Častokrát byl komunisty uváděn jako tvrdý třídní nepřítel. Stal se nesmrtelným díky své lásce ke svěřenému lidu, kterou stále vyjadřuje i citát z jeho závěti: Všechny vás v srdci na věčnost nesu.