Na ty roky, kdy vznikala „točna“, si pamatuje velice dobře. Jako by se všechno odehrálo teprve nedávno, včera…

Ludmila Fridrichová po boku divadelního režiséra, který byl vlastně jedním ze spoluautorů nápadu, prožila půl století (1955 – 2006). „Milan často diskutoval o otáčivém hledišti s Joanem Brehmsem,“ vzpomíná. „Mluvilo se o tom nápadu hodně dlouho,“ dokumentuje dáma, která profesní život spojila s rolí staniční sestry na ortopedickém a traumatologickém sále českobudějovické nemocnice. Dodnes na ni bývalé kolegyně a kolegové vzpomínají…

„V Jihočeském divadle se hrála Ztracená tvář,“ vrací se režisérova manželka do doby, kdy se točna v myšlenkách teprve rodila… Autor Günther Weissenborn zdramatizoval slavný román Victora Huga. „Diváci tehdy byli na jevišti, to už se uvažovalo o tom, jak se to bude hrát právě na točně.“

Málokdo tuší, že v původních plánech byly úplně jiné podoby technického zázraku. Joan Brehms a Milan Fridrich promýšleli a probírali detaily.



Hledali cestu, která by nejlépe odpovídala tehdejším technickým možnostem. „Neustále si povídali o tom, kdo se bude točit, co se bude točit, kdo to bude točit, scházeli se v divadle.“

Současná podoba otáčivého hlediště měla do původních nápadů hodně daleko. „Nejdříve vymýšleli, že se budou herci naklánět jen ze strany na stranu, to nevyšlo, pak přišli s tím, že se budou točit herci a diváci je budou sledovat, také se to nerealizovalo,“ popisuje Ludmila Fridrichová, která tehdy velmi intenzivně vnímala všechny manželovy divadelní aktivity. „Milan byl dokonce osobně na představení ve Finsku, kde už točna byla, letěl se tam podívat. Byla úplně jiná než ta současná v Českém Krumlově. Finové na ní hráli jen ve dne, v noci vůbec ne.“

V roce 1958 se Brehms s Fridrichem a s nimi tisícovky milovníků divadla dočkali. Milan Fridrich (1932 – 2006) v průběhu dalších čtyřiceti let prožil před točnou (a také přímo na ní) nezapomenutelné chvíle.



Na konci 20. století se začalo mluvit o případném konci, nebo přesunu „divadla s nejvyšším stropem na světě“. Ludmila Fridrichová vzpomíná, jak jejího manžela dokonce doma naložili do auta a vezli do českobudějovické Stromovky… „Poslouchali mezi stromy u Bagru, jestli tam dosáhne ruch ze silnice.“

Točna ale zůstala, kde se před šedesáti roky narodila. „Já bych přesun z Českého Krumlova nechtěla, přeju si, aby zůstala, kde je, nikde jinde by už neměla takovou atmosféru, jakou má právě u Bellarie v Českém Krumlově,“ říká bez sebemenšího zaváhání Ludmila Fridrichová, která zrod krumlovského otáčivého hlediště sledovala po boku manžela „z první řady“.