„Z gulagu jsem se dostal do Buzuluku, bojoval jsem u Sokolova i na Dukle, ale někdy si říkám, zda to všechno byla pravda," přiznává pětadevadesátiletý plukovník Vasil Hajdur, žijící v Táboře.

Tři roky Sibiře

„Narodil jsem se 24. července 1919 v Nižním Selišti blízko Chustu na Podkarpatské Rusi. Protože jsem se dobře učil, rodiče počítali s tím, že mě dají na střední školu. V polovině 30. let přišla hospodářská krize, táta zůstal bez práce a dělali jsme na našem malém hospodářství. Když mi bylo asi patnáct, dělal jsem i na silnici. Tloukl jsem kamen, protože chyběli drtiči.

Pak přišel rok 1939 a maďarská okupace. Mladí chlapi od nás nechtěli sloužit v maďarské armádě, protože jsme byli vychováni ve vlasteneckém duchu. Také jsem byl odvedený do maďarské armády a měl v říjnu 1940 nastoupit. Bylo nás pět kamarádů, kteří jsme 15. července opustili Podkarpatskou Rus a odešli do Sovětského svazu. Protože jsme překročili hranice bez povolení, dostali jsme pak každý, kdo tak jednal, tři roky Sibiře.

Na hranicích jsme zůstali zavření tři dni, bylo nás asi padesát. Pak pro nás přijel vlak a odjeli jsme ve vagonech do Nadvirné, kde nás zavřeli do sklepa kasáren. Souzeni jsme byli v Poltavě, dostal jsem tři roky v lágru.

Odvezli nás do Charkova, kde sebrali vagon chlapců a jeli jsme na Sibiř. Po čtrnácti dnech, bylo to 15. ledna 1941, jsme přijeli do obrovského lágru Talica, kde bylo zavřených deset tisíc lidí. Někdo byl zloděj, jiný vrah. Dělal jsem v lese, kde byl metr sněhu a my káceli stromy. Když sníh roztál, měl jsem splavovat dřeva po řece Irtyš, kde po tání bylo hodně vody. Asi po měsíci nebo dvou mě dali do cihelny. Dával jsem do formy hlínu a dělal ručně cihly.

Pracoval jsem v cihelně celé léto až do zimy. Byl jsem stachanovec, za 12 hodin jsem udělal 1800 cihel. Napřed jsem spal na pryčně, a jak jsem začal plnit a překračovat normy, poslali mě do jiného baráku. Na pokoji nás bylo už jen čtrnáct a každý měl svou postel. V lágru bylo heslo: Kdo pracuje, tak jí, a kdo nepracuje, tak nejí. Dostával jsem na den 1,2 kg chleba, jedli jsme třikrát denně. Byli mezi námi i ti, co nepracovali a říkali, že pro komunisty dělat nebudou. Ti na to doplatili životem. Kdo ale normy plnil, měl klid a jistotu.

Když nám cihelnu zavřeli, dostal jsem se ke katru a řezal dříví. Dvanáct hodin jsem posunoval klády. Byl jsem zvyklý z domova na pořádnou práci, tak jsem to zvládal, ale když jsem šel večer z práce, motaly se mi nohy únavou.

Lev dojal k slzám

V zajetí jsem byl asi dva a půl roku. Jednou si mě zavolal šéf, že jsem dostal výzvu ke vstupu do čs. jednotek. Podal mi papír, kde bylo česky napsáno, že dobrovolně vstupuji do čs. armády a budu se podřizovat čs. předpisům a nařízením. Papír jsem podepsal a za čtrnáct dní odjel na soustředění do hlavního lágru. Zde nás shromáždili, oblékli do zimního oblečení a jeli jsme do Buzuluku. Že jedeme do čs. jednotky jsme věřili, a nevěřili. Přijeli jsme do Buzuluku a na nádraží uviděli hlídku v anglické uniformě. Bylo nám to divné, mysleli jsme, že nás podvedli. Najednou jsme na vojenské čepici uviděli československého lva. Začaly nám dojetím téct slzy z očí. Tak Československo přece žije dál a my za něj půjdeme bojovat!

Do Buzuluku jsem přišel 15. ledna 1943. Se zbraní jsme venku neměli možnost cvičit, jen v místnosti sborku a rozborku, zamíření a zalícení. Učili nás, jak se jmenují granáty a kdy který použít. Přijelo nás asi tři sta a bez výcviku nás doplňovali do jednotek. Někteří z nás jet na frontu nemohli, protože byli z gulagu slabí, že je napřed posílali do kolchozů a sovchozů ve Střední Asii, aby je vykrmili.

V Buzuluku jsem viděl poprvé Ludvíka Svobodu, když jsme přísahali na nástupišti. Měli jsme dostat od sovětského vedení zimní oblečení, které jsme potřebovali. Svoboda trval na tom, abychom šli na frontu už všichni se zimním vybavením. Někteří z nás totiž byli oblečení do anglických uniforem. Stáli jsme tam asi čtyři nebo pět dní, než nám dopravili zimní oblečení.

Pěšky do války

Asi tři dni jsme cvičili útok čety, všude plno sněhu. Tenkrát stála voroněžská fronta. Koukám kolem, tam vykukuje ze sněhu hlava nějakého Němce, tamhle noha. Otočil jsem se, nechtěl jsem to vidět. Vlak nás odvezl do Valujek, kde nás sověti přebírali do své podřízenosti. Byl tam i sovětský velitel, který si nás přijel prověřit. Jedna naše četa předvedla útok, vojáci byli dobře vycvičení, takže nás sověti chválili.

Z Valujek jsme vyrazili na frontu pěšky. Vzdálenost, kterou jsme měli ujít, byla asi 350 kilometrů, fronta se posunula dál na západ. V noci jsme šli a přes den spali, kvůli utajení vedle vesnic. Dostali jsme se do Charkova, kde nás rozdělili. Slibovali nám, že si v Charkově čtrnáct dní odpočineme. Byli jsme utahaní, utvořili jsme trojstup a zpívali po městě české písničky, abychom zapomněli na únavu. Ze dvou týdnů odpočinku ale sešlo, protože o půlnoci byl budíček a každá rota dostala úsek na frontě, který měla obsadit.

První rota Otakara Jaroše dostala Sokolovo, naše druhá rota obec Arťuchovku a třetí rota zase Mirgorod, kde byl i štáb. Když ale velitelé zjistili, že na Sokolovo táhne velké množství Němců, zamířila tam z druhé roty jako podpůrná i třetí četa, kde jsem byl v druhém družstvu samopalníků.

Bylo 8. března, když jsme přišli ke kostelu, kolem kterého jsme si vykopali zákopy pro klečícího střelce. Když Němci v jednu hodinu zaútočili, útok jsme odrazili. Odráželi jsme útoky a pak naše třetí četa dostala rozkazem protiútok. Vpadli jsme do boje a dostali se do ohně. Najednou slyším, že už nestřílejí a jdou spodem. Neměl jsem tam už žádného velitele, tak jsem se sám sebral a šel.

Slyším, jak naši od baráku střílí. To byl velitel roty Lom, který odrážel útok. Přiběhl jsem k němu a povídám: Pane nadporučíku, co mám dělat? Zůstal jsem tady sám! Povídá mi: Jdi na druhou stranu, aby nás Němci neobklíčili.

Smířený se smrtí

Najednou projel dolů po svahu německý tank a Loma zastřelili. Věděl jsem, že v kostele jsou ještě naši lidi. Tak jsem k němu běžel, chytil za kliku, ale bylo zamčeno. Bouchal jsem, křičel, ale nic. Vedle byly zákopy, šel jsem do jednoho a zjišťoval, kolik mám v zásobníku nábojů.

Byl jsem rozhodnutý zůstat, protože nám před bojem říkali, že bez rozkazu velitele nesmíme ustupovat. Měl jsem už jenom tři náboje a obranný granát. Bylo mi líto, že musím zemřít. Nic jiného mi ale nezbývalo. Počítal jsem s tím, že se budu bránit a někoho z Němců ještě zabiji. A až mě budou brát do zajetí, tak odjistím granát.

V tom ale přiběhne od nás z čety kluk, chytí se taky za kliku, bouchá, křičí, a nic. Ozval jsem se a povídám: Už jsem tam byl, je to zbytečné, jsou zamknutí. Podívá se na mě a ptá se: Co tady děláš? Odpověděl jsem, že se budu bránit, vždyť nám velitel řekl, že bez rozkazu nesmíme ustoupit. A kde máš velitele? on na to. Máš velitele? Nemáš velitele!

Byl to voják z povolání, a tak když utíkal, tak jsem si říkal, že za ním uteču také. On už byl na řece Mža, když jsem utíkal od kostela. Přeběhl jsem řeku, kvůli oblevě na ledě byla voda, a do lesa, kde jsem narazil na Sochorovy samopalníky. Zajišťovali, aby Němci nemohli postupovat dál. Jeden voják mě vzal a dovedl na štáb. Měli tam upečenou rýži, tak mi dali najíst. Voják na stráži mě poslal spát do místnosti, kde spali jeden na druhém vojáci, co se už vrátili od Sokolova. Našel jsem si místečko a lehl si, další pak na mě. Měl jsem sen, že Němci obkličují dům, kde spíme. Vstal jsem tedy a hlava nehlava utíkal ke dveřím. Voják na stráži mi povídá: Co blbneš? Jdi spát, nikdo nás neobkličuje! Tak jsem se vrátil a spal až do rána.

Druhý den jsem odešel zpět ke své druhé rotě, která byla v Arťuchovce. Znovu jsme odráželi útoky Němců a pak dostali rozkaz k ústupu.

U Sokolova tenkrát Jaroš padl, udělali z něj hrdinu Sovětského svazu, ale zasloužil si to, dělal, co mohl.

U Sokolova to byla moje první bitva. Jestli jsem v ní měl strach? Úplně jsem se tenkrát třásl. Abych řekl pravdu, když jsem přišel do zákopu a spočítal si, co mě čeká, bylo mi líto, že musím umřít. Věděl jsem, že když budu střílet na Němce, budou střílet i oni. Byl jsem nevycvičený, nevěděl jsem, co mám dělat. Opravdu jsem byl rozhodnutý zemřít. Každý to bral asi jinak. Když už ale válku znáte a víte, co v ní máte dělat, je to asi také jiné.

Zranění od Dukly

Se Svobodovou armádu jsem došel až na Duklu, kde jsem byl dvakrát zraněný. Dukla byla asi to nejhorší, co jsem za války prožil. Možná v tom tenkrát byla i politika. Útočili jsme na Krosno, naši tankisté i samopalníci a sovětské jednotky. Velel jsem družstvu, postupovali jsme a kulky nám létaly nad hlavou.

Když jsme odrazili Němce a odtrhli jejich pěchotu od tanků, tak se stáhli. Teď přišla jejich kanonáda, na nás začaly padat minometné i dělostřelecké granáty. Nebylo kam se schovat. Když jsem se pak díval kolem, odhadl jsem na zemi ležet tři sta lidí mrtvých nebo raněných.

Byl jsem také zraněný střepinou do nohy. Když jsem odjel do nemocnice, z deseti lidí mi zbylo šest, ostatní byli mrtví nebo zranění. Léčil jsem se u Przemysle, kde jsem potkal spoustu lidí od nás. Po čtrnácti dnech jsem se vrátil a moje družstvo mělo už jenom čtyři lidi. V dalších bojích jsem byl opět raněný, tentokrát do ruky.

Noční pochybnosti

Válku jsem šťastně přežil, ani nevím jak. Když pak skončila, odjel jsem domů, bylo to 15. června. Dovedete si představit, jaký byl návrat po pěti letech, když přijedete domů a najdete rodiče živé. Pět let o mě nevěděli, ani já o nich. To bylo radosti! Pak nás mrzelo, když Podkarpatská Rus připadla Sovětskému svazu.

Později jsem se byl znovu podívat u Sokolova i na Dukle. K Sokolovu jsem vzal i manželku, ale neukazoval jsem jí místa, kde jsem bojoval.

Už je to všechno dávno. Když dneska ležím v posteli a nemůžu spát, přicházejí mi na mysl všelijaké myšlenky. Vzpomínám, jaké to za války bylo, a sám sebe se ptám, jestli jsem tam vůbec byl, nebo nebyl."