Poslední rozloučení s významnou českou dokumentární fotografkou Dagmar Hochovou (1926 – 2012), které se konalo ve středu 25. dubna ve strašnickém krematoriu   a literární kavárně v Řetězové ulici v Praze (Deník, 28. dubna), bylo příležitostí k setkání lidí, kteří uctívají stejné hodnoty jako ona. Při smutečním obřadu se s ní rozloučila její přítelkyně, filmová režisérka Olga Sommerová. Její slova přináší exkluzivně Deník.

Drahá, milovaná Dášo,

nebýt tvých vidoucích zářících očí, byl by můj svět chudší. Z tvých fotografií jsem pochopila prvorepublikový étos, kdy vlastenectví ještě nebylo zaprášeným pojmem, a tvoji legionáři nám připomínali, že za vlast je třeba bojovat a třeba i zemřít.
V portrétech starých lidí jsi pro nás objevovala jejich sílu, a v jejich protipólu – rozjívených dětech, jejichž eldorádem byla periferie, jsi nás v zasmušilých dobách pobízela k tomu, abychom se rozpomenuli, že být svobodný je naší celoživotní povinností.
Navždycky budeš jedinou autorkou, která zachovala pro věčnost jedinečnost dvou osobností – Josefa Váchala a Bohuslava Reynka, právě tak jako portréty české kulturní elity, vyjadřující atmosféru duchovního vzepětí zlatých šedesátých let, nejlepších plodů, které tato země v druhé polovině 20. století vydala.
Jako homo politicus jsi odkrývala absurditu zločinného komunistického režimu, jeho směšnost, absenci legitimity, i výhonky protestu proti němu. Bylas všude, kudy procházely dějiny – v době Pražského jara, při vzepětí národa za brutální sovětské okupace, při pohřbu Jana Palacha a za revoluce roku 1989.
Obě jsme absolventky FAMU, obě vyznáním ortodoxní dokumentaristky. Svými fotografiemi jsi mě učila dívat se, stát za svým názorem, byť osamoceným, nelhat a nepodvádět – ani v tvorbě, ani v životě.
Bylas člověkem z jednoho kusu, neúplatná, svobodomyslná, nezávislá, nesehnutá.
Nejdůležitější pro mě ale je, žes byla hodný člověk. Být hodným člověkem je podle Beethovena největší výsadou lidství.
Pod jednou kapitolou své knihy jsi napsala na konci zprava doleva, jak jsi to jen ty uměla, a to naráz oběma rukama –
Láska na celý život.
A to byl tvůj Zdeněk, který při tobě věrně stál po celé manželství i při tvém statečném boji o život.
Na konci filmu, který jsem o tobě natočila, jsem se tě zeptala, zda bys chtěla být fotografkou i v příštím životě. Řeklas – ano, a najednou ti došla pochybnost jakéhosi příštího života, a začala ses nekonečně smát.
Moje drahá Dášo, mám pro tebe návrh:  Až se sejdeme v příštím životě, budeme znovu dokumentaristkami a budeme znovu žít toto nejkrásnější povolání na světě.
Děkuju ti za všechno, čím jsi obdarovala mě a všechny ty, kteří se s Tebou přišli rozloučit.