I když vyrůstá bez rodičů a jen v péči svého dědy Kůrky, je Jakub Máša (Jakub Wehrenberg) úplně obyčejný kluk. Jen má trochu jiné zájmy – je doslova blázen do počítačů a všemožných vynálezů. Ve škole moc kamarádů nemá, ale jemu to nijak výrazně nevadí, i když je mu neprávem přisuzována nejedna vylomenina.
Vše se ale změní v okamžiku, kdy ho vůdce party Vekoň požádá, aby pro ně udělal zabezpečovací zařízení na ochranu dřeva na pálení čarodějnic. K ruce dostane Jirku Čadu (Jiří Strach) a začne vznikat pravé klukovské přátelství…
Děj tohoto dětského filmu z roku 1987 zasadil režisér Vít Olmer také do dvou obcí na Strakonicku. Některé jeho části se totiž natáčely v Čepřovicích a Litochovicích. Filmová obec pak dostala název Hudenice.
close
zoom_in
Jednou z hlavních postav byl dnes uznávaný režisér Jiří Strach. I když to není znát, v době, kdy „Edisoni" vznikali, mu bylo 14 let. „Už vám toho k filmu jako takovému asi moc neřeknu. Pamatuji spíše jen takové fleše. Rozhodně jsme si to ale jako kluci užívali," řekl pro Deník.
To, že si Vít Olmer vybral jihočeskou krajinu, konkrétně například Čepřovice, nebyla náhoda. Filmaři totiž k pravým vesnickým prvkům sahali velmi rádi. Nevěříte? Vždyť právě v Čepřovicích se natáčely záběry k filmové klasice Tři chlapi na cestách nebo k filmu Ženu ani květinou neuhodíš. A pokud vás ani toto nepřesvědčilo, vzpomeňte si na trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno… Umíte si představit, že by právě tyto skvosty vznikly jinde? Pilotní film Slunce, seno, jahody natočil ve svých rodných Hošticích u Volyně už v roce 1983! (mimochodem – Hoštice a Čepřovice dělí pouhých 10 kilometrů – poz. autora).
Ale vraťme se do roku 1987, kdy Vít Olmer do Čepřovic a Litochovic přivezl svoje herce. Místní touto událostí žili, i když někteří méně a jiní více. Anně Jáchymové (66) bylo v té době 40 let. „Dělala jsem ve Strakonicích v zelenině. Ráno jsem odjela a vracela se večer, takže jsem natáčení moc nevnímala. Ale moje maminka a další babky posedávaly kolem rybníčku a dívaly se," vzpomíná.
To František a Marie Vetíškovi z Litochovic na tom byli jinak. Některé scény natáčeli filmaři přímo před jejich domem. „Koukali jsme na natáčení ze zídky. Jednou na nás volali takovou tou rourou, abychom slezli a nerušili natáčení," vzpomíná František Vetíška.
close
zoom_in
Nechme nyní pamětníky jejich vzpomínkám a sledujme dál osudy hlavních hrdinů. Zlom nastane v okamžiku, kdy Jakubův děda dostane infarkt a on musí k tetě do Černého Přívozu. Oběma klukům se stýská a jednoho dne Kubu navštíví Jirka na kole. Když pak nenáviděná teta rozbije jeho vynález na chytání myší a ještě ho fyzicky potrestá, žije Jakub u Jirkovy maminky Majdalénky Čadové (Jitka Molavcová). Závěr filmu je přesně v duchu happy endu – děda Kůrka se vrací z nemocnice a Jirkova maminka Majdalénka si bere za muže Vaška (Jiří Schmitzer), který má pro Kubu a jeho záliby pochopení.
Premiéra filmu Páni Edisoni byla 1. prosince 1987. U diváků si získal poměrně slušnou oblibu. Byť vznikl v době vlády komunismu, je zcela prost stranického ducha (kromě věty … ano, paní soudružko učitelko – pozn. autora). Dominantou je klukovské dobrodružství, přátelství a jen na pozadí peripetií dvou báječných kluků se odehrávají osudy dospělých od pracovních povinností až po milostné zápletky. Díky tomu má film svoje kouzlo i po 26 letech od svého vzniku.
Jitka Molavcová byla moc milá
close
zoom_in
„Jen pojďte dál. To víte, že si vzpomínám na natáčení o těch dvou klucích," zve mne do obýváku třiaosmdesátiletý František Vetíška z Litochovic. Místo, kde se například natáčely scény před místním obchodem, má přímo před svým domem. „Dívali jsme se z té zídky u baráku, vždyť to byla událost. Jednou pak nás také volali takovou tou rourou, abychom slezli, že rušíme natáčení," vzpomíná.
Pamatuje si, že ve filmu hrál i jeho otec. „Byl ve frontě před obchodem. Víte, bylo to přesně tak, jak jednou povídal pan Troška. Lidi moc peněz nevydělávali, takže když filmaři nabídli stovku za den, rádi si tam stoupli," říká.
Do rozhovoru se zapojuje i jeho manželka Maruška (77). Ta si třeba pamatuje na zpěvačku a herečku Jitku Molavcovou. „Jezdila tady na kole," usmívá se při vzpomínce. „Byla to moc milá paní, vůbec nebyla nafoukaná a pamatuji si, že třeba mladé holky si s ní povídaly. Ale i ostatní herci byli fajn. Nedávali nijak najevo, že by byli něco víc," pokračuje.
Když pak film viděli, líbil se jim. Jenže věděli víc než ti, kteří se jen dívali v kině. „Některé záběry tam vůbec nebyly. Třeba ten, kdy před krámem zastaví pekařské auto a jeho řidič běhá kolem té fronty lidí sem a tam s bednami. Chudák, lítal tady jako hadr na holi a nakonec tam ta jeho práce ani nebyla vidět," směje se Marie Vetíšková.
Ten pionýr je náš
close
zoom_in
Když ve filmu Páni Edisoni vidíte jet někoho na pionýru, patří tento stroj synovi Karla Brouska (70). „Filmaři ho potřebovali, tak jsme jim ho půjčili," říká pamětník natáčení.
Vybavujete si z natáčení filmu Páni Edisoni něco?
Že tady bylo hodně lidí, ale nějak nebyl čas se toho zúčastňovat. Tehdy jsem dělal ve strakonické zbrojovce.
To jste se s žádným z herců nepotkal? Byli tady Jiří Schmitzer, Jitka Molavcová a mnoho dalších.
Vím, že tady chodili, ale já se s nimi nepotkal.
Přesto jste ale film trochu ovlivnili. Je to pravda?
Filmaři potřebovali pionýra, tak jim ho můj syn půjčil. Je tam scéna z Litochovic, jak na něm někdo odjíždí.
Viděl jste film? Vybavujete si o čem je?
Viděl, je o dětech a tom jak si hrají a něco vynalézají. Ale už je to hrozně let.
