O svém putování Ladislav Zibura píše, ale také vypráví a v poslední době o něm mluvil více než často. Před nedávnem totiž dokončil šňůru „cestovatelských stand-upů", přijal pozvání od Jana Krause do jeho show. Není první, kdo se vydal na poutě, ani kdo o nich mluví a píše, přesto je něčím výjimečný. Svými cestovatelskými přednáškami vyprodává velké sály po celé republice a mnohé posluchače inspiruje k poutnictví.

Jak mladík po maturitě dospěje k rozhodnutí, že se vydá na pěší pouť?

Vždycky mě lákala dobrodružství. V jednom časopise jsem asi ve 14 letech četl rozhovor se ženou, která šla do Santiaga de Compostela, byla to vozíčkářka. Vrátila se z pouti moc nadšená a stejně nadšeně o tom vyprávěla. Tak jsem o prázdninách po maturitě vyrazil za svým prvním dobrodružstvím. Považuji to za moc dobré rozhodnutí. Od té doby mě to už nepustilo.

Putujete sám. Nechybí vám na cestách společník?

Jednou jsem zkoušel vyrazit s kamarádem Michalem Kubalou, šel se mnou část cesty do Říma. Na jednu stranu je to moc fajn, ale člověka to nepřivede do té krajní situace, kdy se musí bavit s místními, které nezná. Také je fajn, jak člověk cestou rozjímá nad světem, a na to také musím být sám. Ve dvou se člověk víc uzavírá okolí a také se někdy před tím, s kým jde, stydí. Když jdu sám, je to intenzivnější. Navíc i tradiční poutě byly vykonávány o samotě. Sám je člověk víc hozený do vody a to je dobře.

Můžete říct, co je pro vás na poutnictví nejhezčí? Proč se na pouti vlastně vydáváte?

Nejkrásnější je pro mě okamžik, kdy se ráno vzbudím v přírodě do úplně nového dne. Vůbec nemám ponětí, co budu jíst, koho potkám, zda se neztratím a kde budu spát ale mám jistotu, že to bude další z těch dní, na které budu vzpomínat celý život.

Cestou si píšete deník. Proč to děláte? Nezdržuje vás to v putování?

Na pouti do Santiaga jsem si ještě deník nepsal a zpětně toho lituji. Ono to má dvě funkce. Ten záznam člověku zůstane. Musím tedy přiznat, že jsem si deníky potom nikdy nečetl a už jsem vlastně i zapomněl, co v nich mám. Teď při psaní knihy jsou ale k nezaplacení. Ještě důležitější funkce deníku je, že večer, když se člověk zastaví, tak je to psaní moc dobrá relaxace. A díky psaní si člověk zapamatuje detaily, které by jinak zapomněl.

Zmínil jste, že jsou vaše cestovatelské deníky podkladem pro knihu, kterou právě píšete. Můžete o ní něco prozradit?

Oproti deníku je kniha něco jiného, tu chci co nejvíce psát pro lidi, deník je spíš pohled do sebe. Zajímá mě, jak to chce čtenář číst a to se, myslím, od podoby deníku liší. Pokusím se cestu zprostředkovat tak trochu, jako by šli sami čtenáři. Je mnoho lidí, kteří se na takovou cestu nevydají. Jsem vděčný, že já chodit můžu. Budu psát jen o cestě do Jeruzaléma, ale určitě to bude proložené i vzpomínkami na předchozí cesty.

Nechci do té knihy dávat fotky, protože, když tam budou, tak to bude příliš o tom, jak šel Zibura do Jeruzaléma. A také si přeji, aby ta kniha byla brožovaná, bez pevné vazby. Bude tak levnější a dostupná i pro studenty.

Píšete si deník i v běžném životě, když nejste na pouti?

V běžném životě ho nepíšu, i když vím, že je to skvělá věc. Místo toho dělám něco jiného. Někde jsem zaslechl, že když se vrátili vojáci z Perského zálivu, tak trpěli někteří posttraumatickými poruchami. Tým psychologů to zkoumal a hledal, jak jim zkvalitnit život. Psychologové zjistili moc zajímavou a překvapivou věc, že z jakéhosi důvodu pomohlo, když si ti lidé zavedli sešitek a každý večer do něho zapsali tři pozitivní věci, které se jim za ten den staly. Prý to souvisí s tím, že krátce před usnutím se rozhoduje, jaké se člověku budou zdát sny a prý to pomáhá měnit nastavení mozku, když se to dělá dlouhodobě. Takže já si to sice nepíšu, ale před spaním si na ty dobré zážitky vzpomínám. A je moc zajímavé, kolik pěkných věcí to za den je. Často si až večer uvědomím, kolik hezkých věcí jsem za uplynulý den prožil.

„Cestovatelské stand-upy", jak vašim trochu jiným cestovatelským přednáškám říkáte, mají poměrně velký úspěch. Objel jste s nimi mnoho českých měst. V Brně a v Českých Budějovicích jste několikrát vyprodal velké sály. Diář máte nabitý a stává se z vás zaneprázdněný člověk. Jak se v této nové situaci cítíte?

Není to úplně ideální, už opravdu nejsem ten student, co měl času dost. Na druhou stranu, když člověk dělá to, co ho baví, tak je to požehnání a je dobré jít takové práci vstříc. Setkávání s lidmi mě moc obohacuje. Pro mě jako pro studenta žurnalistiky je přínosné i setkání s novináři, vidím zevnitř, jak novinařina funguje. Zabývám se i marketingem, takže je pro mě i z tohoto úhlu pohledu užitečné zkoušet dávat o takové akci vědět, aby se o ní dozvědělo více lidí. Někdy se zdá, že něco nejde, například dostat na cestovatelskou přednášku víc lidí. Je důležité tomu věnovat čas. Dávám tomu hodně času, například úplně každému odepisuji osobně. Snažím se předem kontaktovat některé lidi z místa, kam jedu. Nemyslím, že bych měl považovat za samozřejmost, že lidi na akci přijdou. Myslím si, že kdokoli, kdo bude mít co nabídnout, nějaký dobrý produkt, bude tomu věnovat čas, a energii, tak se mu to vrátí.

Ale zpátky k tomu, že už jsem tak nějak vklouzl do toho „dospělejšího" života. Jednou se to stát musí a myslím si, že čím dřív se to stane, tím líp. Je jedno, jestli ve 22 nebo 26 letech.

Ladislav Zibura
- narodil se v roce 1992 v Českých Budějovicích
- vystudoval Gymnázium Jírovcova v Českých Budějovicích, absolvoval obor mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, nyní studuje žurnalistiku v Brně
- jeho velkou zálibou je pěší putování na velké vzdálenosti v roce 2011 absolvoval osmisetkilometrovou pouť do Santiaga de Compostela, o rok později ušel 1400 km z Českých Budějovic do Říma a loni putoval do Jeruzaléma

O vašich různých aktivitách se dá říct, že k nim přistupujete trochu jinak, než je běžné. Například jste byl tváří Budějovického majálesu a tvořil jeho originální, leckdy až drzé slogany. Přitom jste říkal, že posloucháte pouze klasickou hudbu a ta majálesová vás neláká. Nyní objíždíte republiku s cestovatelskými „stand-upy", ale spíš než jako poutník působíte jako městský mladík s dokonalým střihem vlasů i košil. Ale vyzařuje z vás určitá jistota, že ten váš netradiční způsob je pro vás správný. Můžete přiblížit, odkud se to bere?

Je pravda, že jsem začal poslouchat klasiku z určitého pubertálního pozérství, ale po čase jsem si ji oblíbil doopravdy a asi bych u ní nevydržel, kdybych ji nezačal mít opravdu rád. Myslím, že je to docela důležité, že člověk v pubertě k některým věcem přijde klidně i trochu proto, že se chce odlišit. Ono se to časem ukáže, jestli je ten zájem trvalejší. Těžko to bude někdo z vnějšku posuzovat, co je a co není póza, kdo je například vegetarián z přesvědčení a u koho je to pozérství… Myslím, že touha nebýt konformní je velmi důležitá a k pubertě patří, i když se může roky projevovat v banálních věcech. Nosná je myšlenka samostatnosti. To, jak vypadám nebo mluvím, je úplně jedno. Přednášky mě přivádí spíš k větší pokoře. Myslím, že lidé jsou empatičtější než se obecně předpokládá. A oni vycítí, jestli vkládám do přednášek pozitivní energii. Bývám pravda někdy i trochu prostořeký, ale vím, že jakmile jde člověk do něčeho s příliš velkou sebejistotou, nebývá výsledek nikdy dobrý.

Co se týče bontonu a oblékání, jste poměrně konzervativní. Na druhou stranu čas od času řeknete ostřejší vtip, u kterého riskujete, že nemusí být přijat. Jak to jde dohromady?

Pokouším trochu hranice. Na tom nevidím nic špatného, hledat si hranice. To je součást demokracie. Myslím si, že když lidi jakéhokoli věku vycítí moji dobrou motivaci a kladnou energii, dokáže je takový drsnější vtip pobavit. Je to taková rošťárna ode mě, sice je to někdy trochu překvapuje, ale nakonec se smějeme. Myslím, že obzvlášť starší diváci při takové rošťárně tak trochu omládnou, když se zasmějí. I díky kontrastu s tím, jak se oblékám a obvykle vystupuji, si ty drobné drzosti můžu dovolit.

V podobném duchu jste někde o sobě řekl, že vás matka kojila do 12 let. Jak tento humor berou vaši rodiče?

To jsem napsal na facebooku a jen proto, aby to vzbudilo zvědavost a lidi si rozklikli ten článek nebo událost. Moje mamka je vzácná žena, chápe mě. S rodiči hodně diskutuji. Mluvíme o tom, co dělám a proč to dělám. Jsou to zkušený lidi, kteří mě vlastně k tomu všemu, co dělám, přivedli. Rád si od nich nechám poradit. Někdy bylo to, co dělám pro ně i trochu bolestné, ale pochopili, že se vydávám svojí cestou a že výsledek mých aktivit bývá pozitivní. Občas udělám něco přes čáru. A oni chápou, že asi moc nemá cenu mi do toho mluvit. Moje rodiče chápou, že kdybych byl příliš upjatý, že by třeba ani moje přednášky ani jiná práce, kterou dělám, nebyla úspěšná. Oni mě nechávají, abych se rozvíjel sám.

Při svých poutích se hodně setkáváte s místními lidmi, mluvíte s nimi a oni vás nechávají u sebe přespat, zvou na různé oslavy. Pomáhá vám váš způsob slušné a někdy i prostořeké komunikace na cestách?

Úplně na začátku jsem se moc styděl. Ale to člověk musí v sobě překonat, protože teprve pak je život mnohem zajímavější. Překonávat svoje vnitřní překážky může být i dobrodružné. A to platí na cestách i doma. Proto také rád bydlím v Brně na Cejlu. Jsou tam nejchudší lidi a moc mě zajímá jejich život, motivace. Hledám, co mají lidé společného s ostatními.

Stalo se to mým koníčkem, bavit se s různými lidmi. Moc volného času nemám,ale chodím mezi lidmi a opravdu hodně s nimi mluvím. Začal jsem v poslední době dělat i to, že se záměrně bavím s těmi, kteří mi nejsou sympatičtí. Protože právě ti mi ukážou jiný pohled na věc. I při přípravě přednášek přemýšlím o tom, jak to dělat jinak.

Po třech letech chození trávíte letošní prázdniny doma a píšete. Jak velká je to pro vás změna?

Musím přiznat, že psaní o poutích, je pro mě z určitého úhlu pohledu náročnější než cestování. Vyžaduje hodně disciplíny a soustředění. Oproti romantickým představám o životě spisovatelů je ta moje praxe mnohem nudnější. V tuhle chvíli mám sto stran rukopisu. Snažím se nepsat moc doma, abych nemohl od počítače utíkat k jiným činnostem. Tak si beru počítač do budějovických kaváren, ale ani to není ideální. Potkávám kamarády, což mému soustředění taky nepřidá. Rád bych už někam vyrazil. Jsem zvyklý trávit prázdniny chůzí. Protože letos nikam nejdu, už jsem i docela ztloustl. Jsem zvyklý, že se celý rok můžu cpát a v létě to pak slouží jako zásoba na cesty. Nevím, asi budu muset začít běhat.