/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/  „Komunisti nám zničili život," říká Libuše Kučerová z Dačic, která chtěla studovat řeči, ale místo toho pak v družstvu krmila prasata.

„Narodila jsem se v květnu 1930 v Sokolí u Třebíče, kde jsme měli mlýn a padesátihektarové hospodářství. Tatínek, jmenoval se Otakar Kusl, mlynář nebyl, ale měl mlynářského. Moc to nevynášelo, a navíc měl 200 000 korun dluhů, které udělala babička, když nevyplatila sestry. Tak se rodiče rozhodli, že svoje prodají a seženou něco levnějšího. Koupili za 500 000 korun statek v Mutné číslo 1, kde bylo 20 hektarů u domu a dalších 50 k tomu. Živý i mrtvý inventář si dovezli, tatínek vyplatil tety a začali hospodařit. Jenže za rok jim vyhořela stodola, zrovna v srpnu, když byla plná obilí,  a měli znovu dluhy. Ale i tohle rodiče zvládli.

V roce 1936 jsem nastoupila do české školy, kam jsem pak chodila další dva roky. Když Němci okupovali pohraničí   v roce 1938 a české školy zavřeli, tak jsme přešli do německé a začali se intenzivně učit německy. Naučila jsem se německy téměř lépe než česky. Začala jsem pak chodit do měšťanky do Slavonic, bylo to asi šest kilometrů. Bydlela jsem tam přes týden u jedné německé paní, takže jsem sedm dní v týdnu mluvila německy a jenom půl dne česky doma u svých rodičů. Naši přitom německy neuměli, jenom tatínek se naučil lámaně německy.

Němečtí sousedé v Mutné   k nám byli za války vstřícní, chovali se k nám jako k plnohodnotným sousedům. Tatínek dostával i dotace, takže si v roce 1942 koupil traktor. Němci nebrali v úvahu, že jsme Češi, byli jsme přitom jediní Češi v Mutné a s námi ještě pan Svoboda, který krmil v kravíně.

V roce 1945, když přijeli Rusové, mi bylo patnáct a šla jsem ze školy. Na vysvědčení jsem neměla dvojku. Tatínek byl vlastenec, uměli jsme psát česky, i když jsme za války chodili do německé školy. Po válce jsem šla do jednoročního učebního kurzu a o tři roky mladší bratr Otakar nastoupil do měšťanky.

Do roku 1948 se nám žilo dobře, ale pak se to změnilo. Po válce zrušili agrární stranu, v tom osobně dávám vinu doktoru Edvardu Benešovi. Byl to národní socialista a bál se politické konkurence, protože na vesnici vždycky vyhrávala agrární strana. Když ji zrušili, lidé na vesnici byli dezorientovaní, kam mají vstoupit. My vlezli do strany národních socialistů, moře jiných, kteří byli pobožní, zase k lidovcům, a větší část ke komunistům. U nás v Mutné byli novousedlíci, kteří měli ke komunistům velice  blízko, protože ti jim rozdali chalupy, statky a pole po Němcích.

V Mutné do konce války žily dvě české rodiny a jedna smíšená, jinak samí Němci. Po jejich vyhnání v červnu 1945 zůstaly prázdné baráky, kam se stěhovali Češi. Někteří jezdili dům od domu a co se jim líbilo, naházeli na vozy a odjeli. Pamatuji si, že nakládali nábytek i peřiny.  V některém domě se jich vystřídalo třeba pět, a to víte, že na toho posledního už tam zbylo jenom málo věcí.

S úctou a dojetím uschovává Libuše Kučerová fotky z dětství, jak sedí na traktoru s rodiči.Potom se ale vesnice uklidnila a v domech začali žít ti, co se zde usídlili. Byli to samí Češi z vnitrozemí, žádní čeští krajané z Rumunska.
Když přišli k moci komunisté, tatínek hned přestal být starostou a udělali z něj kulaka. Nakreslili ho na plakáty, jak sedí na pytli peněz, a vylepovali je po stromech. V roce 1952 jsme na tom byli hrozně. Už jsme neměli žádné pracovní síly, musela jsem pomáhat s hospodářstvím, a nemohla jít do školy, i když jsem se tak dobře učila. Pořád jsem říkala, že budu studovat cizí řeči, a zatím jsem obsluhovala koně, protože tatínek se jich bál.

Měli jsme doma na statku dva páry koní, pár volů a traktor. Tatínek jezdil s traktorem i s voly, ale koně nezapřáhl. Pamatuji si, že jsem jako osmnáctiletá musela jet do Dačic naložit krmení a ještě jsem musela do školky pro nábytek. Jeli jsme tenkrát s traktorem ještě se závozníkem, byli jsme plně naložení a v Liščích horách se nám to stavělo na zadní. Pustila jsem volant, oba jsme pak stáli na přední nápravě, bylo to tenkrát o zabití.

Tatínek byl v té době vystrašený, nechodil na žádné schůze a posílal všude pořád mě. Do roku 1952 jsme se pořád tak nějak plácali. Když jsem viděla, co se kolem děje,  rychle jsem se vdala. Vzala jsem si Miloše Kučeru z Volfířova, ještě k nám chodil pomáhat na pole. Měli 15 hektarů, ale protože se k nim do rodiny přivdala taková osoba nevalného původu, jako já, tak z nich byli také kulaci.

Měli jsme povinné dodávky deset vagonů brambor. Vzpomínám si na zářijový večer, zrovna jsme přijeli domů ze sběru brambor. Najednou se venku na dvoře zablýskaly uniformy. Přišli si pro tátu a odvedli k výslechu. Vrátil se domů až za šest let.

Když byl tatínek zavřený, měli jsme domovní prohlídky, jednou jsem z nich  dostala zimnici. Museli jsme sedět u stolu, když vyhazovali všechny věci ze skříně. Měli jsme dvě prohlídky po sobě a při druhé našli v obilí pistoli, kterou tam týden předem dali sami, aby na tatínka něco měli a mohli ho obvinit. Byl zavřený za sabotáž, že   spásal otavy, prý schválně nepřipouštěl krávy a prasnice, zkrátka jedna lež za druhou.

Dostal sedm let, trest mu snížili o rok, ale šest roků si odseděl. Dlouho byl zavřený ve Valdicích. Maminka Františka za ním jezdila, já byla asi jen dvakrát. Posílali jsme mu balíčky, které ale nikdy nedostal.

Když se z kriminálu vrátil, byl ustrašený a ulekaný. Nikdy nám nevyprávěl, co ve vězení zažil. Tady v Cizkrajově byli Andrejsovi, kteří dopadli jako my. Cizkrajáci vyndali závlačku z mlátičky, ona se rozjela s kopce. Svedli to na mladého Dalibora, chtěli mu zkonfiskovat dům. Jenže byl psaný na jeho otce, ale i tak ho zkonfiskovali a Daliborovi dali pět let. Paní Andrejsová mi před půl rokem říkala, že mluvila           s kluky Skoumalovými z Bolíkova. Byli zavření kvůli letákům. Ve Valdicích že prý byl můj tatínek strašně bit. Bylo tam schodiště, ze kterého ho zkopali dolů.

Nedivím se, že se vrátil ustrašený a nikdy už s ním žádná řeč nebyla. Po návratu  už to nebyl on. Byl úžasně šikovný, uměl rozebrat celý traktor, rozuměl číslům, ale když přišel, byla z něj troska. Z vězení se vrátil v roce 1958 v 53 letech. Máme jeho fotografii, než umřel, bylo mu 60 let a vypadal jako devadesátiletý stařec.

Co cítím vůči komunistům, kteří mi utrápili tatínka a já kvůli nim nemohla studovat? Mám tady v domově jednoho přes chodbu, a když jsem přišla, volal na mě: Á, zase jedna známá. Říkám ano, ale nezapomínám. Vůči komunistům necítím nic, je to už moc let a všechno přebolelo. Komunisti  jsou … ani to nemůžu slušně říct.  Zničili nám život. Nemůžu cítit ty, kteří se s nimi dnes paktují. Myslíte, že politikům vadí, co komunisti prováděli v 50. letech? Nevadí, hlavně, že dostanou peníze.

Já se hned po svatbě stěhovala k manželovi do Volfířova, to už byl tatínek zavřený. Nastoupila jsem do JZD a bylo to, jako když mě zavřou do pekla. Chtěla jsem studovat řeči, a pak jsem krmila prasata. Rok 1968 byl pro nás vysvobozením, protože jsme si z družstva podali odhlášku. Manžel pak dělal v Pragovce v Dačicích a já jsem tam šla také. Nebyla jsem vyučená ani vystudovaná, akorát jsem uměla krmit prasata. Dostala jsem se k soustruhu, a protože jsem byla šikovná, pak i k vrtačce. Udělala jsem si později technické minimum, a když hledali sílu na oddělení technické kontroly, přihlásila jsem se a vzali mě.

Máme dvě děti, Miloše a Libuši. Do důchodu jsem šla v 56 letech. Hlídali jsme vnuka, pak jsem si k sobě vzala maminku. Umřela v roce 1993, takže se dožila restitucí. To, co zbylo z našeho hospodářství, ale vidět nechtěla. Nebyla se tam podívat ani jednou, takže neviděla, jak bylo všechno rozbité. Stavby byly v dezolátním stavu. Měli nám za ně dát odškodnění, ale strhli si peníze za to, že zbourali naše obytné stavení.

S bratrem Otakarem jsme byli dědici, ale nemohli jsme to prodat. Až jsme sehnali jednoho Rakušana, který to koupil za cenu pozemků. Z původních budov tam zůstala jen stodola a maštal.

Dnes už to mají zase jiní Rakušané. Jednou jsem se tam zašla podívat do dvora, vrata byla vyvalená, a vidím paní, jak seče trávu kosou. Komu pomáháte? ptám se jí. Já jsem majitelka, odpovídá, můj muž je někde na poli. Tak jsme se seznámili. Slovo dalo slovo, pozvali mě do Rakouska a už jsem se u nich byla podívat. Začíná na místě, kde jsme měli hospodářství, znovu něco budovat, doma má přitom 50 hektarů a tady dalších 70. Mají pět dětí, tak jsem zvědavá, co s místem, kde jsem vyrůstala, bude.

Vyprávění zaznamenal Radek Gális