Atmosféra večera, při kterém lidé s láskou vzpomínali na vašeho otce, vás hodně těšila, že?
My, rodinní příslušníci, jsme večer prožívali zvlášť emotivně. Nestydím se přiznat, že jsme byli s tetičkou 
i bráchou naměkko. Matka se bohužel ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit. Výlet do Strakonic, abych si připomněl otcovy narozeniny, které měl na Vojtěcha 
23. dubna, jsem si udělal rád. Chodil jsem zde do školy, ale už v patnácti jsem zmizel a odešel studovat. Vracím se sem nyní za matkou.
Mám radost, že na tátu pořád všichni vzpomínají, protože v oblasti učitelství hudby a folkloru je vše pomíjející. Někdo tady je, pak zemře, odejde a už není a památka na něj se pomalu vytrácí. Je pro mě úžasné, že stejný vliv, jako měl táta na mě ohledně hudby, na niž mě společně 
s mámou nasměroval, a který také zapříčinil, že nyní diriguji, tak že podobným způsobem ovlivnil i jiné generace a spousty dalších lidí.
Někteří jeho žáci stále hrají a vzpomínají na něj, že jim setkání s ním a s hudbou změnilo život. Je úžasné, že všichni na tátu vzpomínají jako na dobrého člověka a úžasného hudebníka, ale také, že to, čemu zasvětil svůj život, totiž pěstování a šlechtění lidové hudby, že má pořád smysl a lidi stále zajímá.

O tom, že jablko nepadá daleko od stromu, svědčí fakt, že hudbě se věnují i jeho synové.
Máme takovou trochu netradiční rodinnou situaci, protože otec stihl dvě manželství. Mám tři nevlastní bratry, kteří se jmenují po něm Hrubí, a já s mladším bratrem se jmenujeme po matce Spurní. Když se táta
s mámou brali, každý si nechal svoje jméno s tím, že stejně žádné děti už mít nebudou. A když se náhodou nějaké narodí, tak že se budou jmenovat po matce, protože otec prohlásil: Hrubí už jsou tři, tak teď by mohli být nějací Spurní! Sám o tom vždycky hovořil, že ti moji tři starší bratři jsou opus jedna a já s mladším bratrem jsme opus dvě.
Je zajímavé, že vždy jsme na problémy s příjmením naráželi. Už ve škole se mě ptali, proč se jmenuji jinak než otec. Ale ti, co ho znali a znají mě, tak si to dají dohromady. Na koncertě byla zastoupena celá naše rodina, i když někteří z bratrů nemohli přijet. Znovu jsme se tak setkali přes otce, který byl z vesnického prostředí a miloval rodinné sešlosti, svatby a narozeniny, kdy se všichni shromáždili. Já si tady skutečně připadal jako na rodinném shromáždění, což bylo fajn.

Váš otec kdysi vzpomínal, že se narodil stejně jako jeho táta i děda 23. dubna. Nenarodil se někdo z pěti synů také v tenhle den?
Myslím si, že kupodivu nikdo, což by byla taková pěkná tečka. Nositelem jména Vojtěch jsem já, od staršího bratra už také mají kluka Vojtěcha, takže si myslím, že jméno pořád půjde dál stejně jako muzikantská tradice.
Mladší brácha Tomáš založil Pošumavskou dudáckou muziku, jiní zase hrají v různých orchestrech. Nemohli sem přijet na koncert, ale jsem rád, že přijela Domažlická dudácká muzika, která je skvělá.
Otec miloval Chodsko, kam jezdil jako kluk od deseti let. Bylo pro něj celoživotní láskou. Vzal tam i maminku na služební cestu a trávili jsme tam od dětství všechny rodinné dovolené. Jednou ho dokonce v Domažlicích vyfotili v prácheňském kroji, je na snímku s dudami a v čepici. A protože prácheňský kroj není od chodského až tak odlišný, vyšla fotografie i jako pohlednice s tím, že jde
o chodského dudáka. Zvětšenina visela i na hraničním přejezdu Folmava a znovu že jde o chodského dudáka. Otec vždycky humorně dodával, že je chodský dudák, ale ze Strakonic. Když pak tetička přijížděla ze zahraničí přes hranice na Folmavě, celníkovi říkala: Tady na zdi visí můj švagr.

Hudbě se aktivně věnujete i vy, hostujete v Jihočeské filharmonii jako dirigent. Jaká byla vaše cesta k muzice?
Vystudoval jsem konzervatoř a AMU, hned několik různých oborů. Mám pocit, že jsem po otci zdědil svoji mnohostrannost nebo rozbíhání se do různých stylů a oborů. Posléze to vyvrcholilo tím, že jsem vystudoval dirigování, už několik let jako dirigent působím a od letošního září budu šéf dirigentem filharmonie ve Zlíně. Cítím, že dovednosti mám trochu po tátovi, který také komponoval a dirigoval a měl doma partitury, které upravoval.

Byl vám otec vlídným učitelem?
Myslím si, že vždy, když rodiče učí vlastní děti, je to problém. Já jsem tátu zažil jako učitele pouze při hromadném předmětu, když jsem chodil na hudební nauku. Dojížděl jsem na hodiny flétny do Prahy, ale na nauku jsem chodil do hudebky, kde byl otec ředitelem a kde nauku učil. Učitelem byl skvělým a můžu potvrdit, co říkají všichni. Že byl trpělivý, laskavý a nedělal žádný rozdíl mezi mnou a ostatními žáky.

Vojtěch Hrubý vyučoval i na dudy. Hrajete na ně také?
Na dudy nehraji a teď mi to bylo při vzpomínkovém koncertě opravdu líto. Bratr Tomáš se na ně naučil, přestože je pianista. Zvládl pak vystudovat i etnomuzikologii, zatímco já jsem folklorem netknutý. Jsem jen pasivní konzument, ale mám ho rád. Kdysi jsem fungoval v souboru Chorea Bohemica, ale jako flétnista. Na dudy bohužel neumím, ale třeba se to naučím.