Dnešní děti nejsou o nic horší než my, říká pedagog

Se studenty vytvořil projekt Bolestné kameny, představující křížovou cestu trápení současného člověka 
a hlavně končící nadějí (Deník 25. března). Lidé si ji můžou projít v Píseckých horách, poslechnout si příběhy na CD v podání známých herců nebo se o ní dozvědí v rámci putovní výstavy, která tento týden zavítala na krajský úřad do Českých Budějovic. Jan Amos Komenský, jehož narození si dnes připomínáme i jako Mezinárodní den učitelů, by měl ze svého následovníka radost.

Když se neformálně bavíte se studenty, třeba na výletě nebo v hospodě, s jakými trápeními a těžkostmi se nejčastěji svěřují?
Pokud mají studenti ke svému učiteli důvěru, stává se v určité etapě života i jakýmsi jejich zpovědníkem. Vyrůstal jsem v době, kdy kompaktní rodina byla téměř samozřejmostí, ale v současnosti je to přesně naopak. Máme ve škole mnoho dětí, které jsou z neúplných rodin, a je to na nich velmi znát. Dnešní děti nejsou přitom o nic horší, než jsme byli my, ale jsou mnohem více zranitelné a zároveň obnažené vůči tomu, co nabízí současná doba.

Dnes existuje obrovská nabídka, ale nikdo v ní za mladé neudělá selekci. A oni stěží v jejich věku rozliší, co je poškozuje a co ne – a já se jim nedivím. Mnohé studenty nejčastěji bolí rozpadlé rodiny, i když už řeší i partnerské vztahy nebo rozchody. Jenže zatímco z rozchodů jsou schopni nějak se dostat, téma neúplné rodiny nezřídka naplňuje obraz jejich noční můry. V případě neúplnosti a necelistvosti rodiny ji vždy provází nějaký handicap, který musí být i nějak vyrovnán. Tak to bylo u mne, jelikož mi tatínek umřel v mých třinácti.

Čím se tedy odlišují od jiných?
Tyhle děti, pokud tu skutečnost zpracují, což se často velmi turbulentně projeví na jejich prospěchu a přístupu ke studiu, se posléze na jedné straně obrní, dříve vyspějí a jsou navenek schopny vyprofilovat se i v mnohem lepších výkonech než ti, kteří mají cestu jednodušší. Na druhé straně se musí naučit žít se svým handicapem. V mém případě mám, myslím, hodně načteno o výchově. Zároveň si uvědomuji, že až jednou má dcera vyroste a já s ní budu řešit pubertu, kterou jsem jako syn se svým zesnulým tatínkem nemohl prodělat, můžu se v roli rodiče zachovat jako blbec.

Proto jsou pro mě tihle mladí lidé hrdinové. A vždycky, když někde slyším, že se někdo chová tak či onak, hned mě zajímá, proč tomu tak je. Když chce na sebe upozornit, dělá šaška nebo zlobí, tak se sám sebe ptám po příčině. Skvělé je, když potkají učitele, kteří berou výchovné opatření – třeba důtku – až za poslední prostředek, pokud jsou všechny ostatní vyčerpány. Při svém učitelském řemeslu jsem totiž za ty roky došel 
k názoru, že dnešní děti nejsou o nic horší, než jsme byli my. A je na nás, jak jim půjdeme naproti a jak jsme schopni se jim přiblížit.

Se svými studenty se nebojíte cestovat ani do zahraničí a zkušenosti odjinud bývají také pro obě strany hodně inspirující, že?
Když jsem bral před měsícem svoje studenty na exkurzi do Ameriky, navštívili jsme 
i školu v New Yorku. Studenty tu velmi příjemně překvapilo, jak američtí učitelé, a my si z toho děláme někdy legraci, jsou k žákům mnohem blíž než my. U nás jsme často odděleni katedrou, i tou pomyslnou. Učitelé v Americe jsou dětem zároveň vzdělavatelé, do jisté míry i životními terapeuty a autoritami. My bychom tady u nás někdy měli pocit, že ztratíme respekt, když bychom si je připustili blíž, ale není to pravda.

Studentům se v Americe líbilo, že tamější studenti učitele neoslovují titulem, ale jménem, a není to dehonestace. Jak tvrdil nezapomenutelný budějovický učitel Josef Cepák z Biskupského gymnázia: Když mi děti říkají pane učiteli, je to nejvyšší vyznamenání, kterého se mi může dostat. Vím, že když mi říkají pane učiteli, že ke mně mají důvěru, a když mi v mém případě řeknou i pane Sekyrko, tak přestože jsem ředitelem školy, mně to nijak nevadí.

Dětem se věnujete již od roku 2004, když jste nastoupil na strakonické gymnázium. Co vás přivedlo k rozhodnutí učit?
Původně jsem vlastně pokukoval úplně po jiném povolání. Myslel jsem, že se budu věnovat divadelnímu herectví. Když jsem ale napoprvé nebyl přijat, tak jsem ve své suverenitě ihned přelétl na něco jiného. Šel jsem na Teologickou fakultu Jihočeské univerzity a zároveň jsem začal studovat i Pedagogickou fakultu, protože jsem věděl, že svoje publikum budu mít i jako učitel.

Od roku 2004 jsem pak sedm let učil na gymnáziu ve Strakonicích, což byla úžasná zkušenost a učení mě velmi bavilo. Jenže v závěru učitelského působení jsem si uvědomoval, že jsem se naplnil 
a že ze školství odejdu. Uvědomil jsem si, že systém není schopen ohodnotit vše, co jsem do učení vkládal. Člověk mého typu v něm tak dřív nebo později přestane mít motivaci. Přestože to mí studenti nepoznali, tak jsem přestal na sobě pracovat. Jako učitel jsem sice měl výsledky dál, ale zjistil jsem, že je něco špatně.

Jaký jste nalezl klíč k řešení své učitelské krize?
Můj tehdejší učitel na Teologické fakultě, profesor Martin Weis to hned vypozoroval a říkal mi: Jasně, nejvyšší čas začít doktorát a vědecky se profilovat! Takže jsem začal dělat doktorát, také jsem se předtím stal předsedou České křesťanské akademie, prováděl jsem pro cestovní kanceláře a zapojil se i do činnosti hnutí Amnesty International.

Tohle vše mě sice naplňovalo, ale věděl jsem, že jakmile doktorát dokončím, půjdu dělat něco jiného. Abych měl nad sebou bič a stále se rozvíjel, ale zároveň abych byl také adekvátně hodnocen. Pochopil jsem, že když ze školství odejdu, nikomu nebudu chybět a v systému se hned za mě objeví někdo jiný. Přiznám se, že i v očích mé ženy jsem chtěl přestat vypadat v roli živitele rodiny jako úplný idiot. Mezitím se ale objevila možnost jít do konkurzu na ředitele obchodní akademie, v kterém jsem uspěl. Od té doby jsem ředitelem a snad ještě nějaký čas budu.

Co vám tahle funkce přináší?
V nové roli je výjimečný především ten fakt, že když mám dobrý nápad, tak si ho 
i sám schválím. Je úžasné, že člověk může být najednou přímo v kuchyni, vymýšlet a vidět, jak se všechno posouvá správným směrem. Pracuji s výborným týmem, mám vynikajícího zástupce a dennodenně jsme přítomni různým zázrakům. Říkám, že jsme školou dobré nálady.

Svědčí o tom i náš projekt Bolestné kameny. Sice jsem do něj studenty nejprve navezl, ale role se rychle obrátily 
a oni pak začali pracovně sekýrovat mě: Tohle musí být, tohle zase jinak a lépe! Přiznávám, že jsem nezažil lepší sekýrování než tohle konkrétní ze strany mých studentů. Podařilo se mi je přesvědčit o správnosti projektu a vzbudit v nich zájem, takže ho vzali za svůj.

Na učení mě vždycky bavila tahle interakce. Tím, že jste stále s mladými, nemáte dovoleno, dokonce máte přímo zakázáno, svou mentalitou stárnout. A pokud se vám tohle podaří, tak je jedno, že vám bude třeba padesát. Mladí k vám budou mít důvěru, což vidím i na učitelích v naší škole. Děti jim říkají i soukromé věci týkající se např. partnerských vztahů, a třebaže je mezi nimi generační rozdíl, osobně se jim svěřují.

Když teď o tom víc přemýšlíte, trefil jste se do svého povolání?
Učitelské řemeslo je víc než povolání spíše posláním, protože je spojeno i se závazkem. Dobře vím a uvědomuji si, že když člověk dělá učitele, jak má být, nesmí nikoho morálně zklamat. Jde přece o studenty. Troufám si říct, že jsem jako učitel dělal něco, co mě bavilo, a měl jsem velmi příjemnou zpětnou vazbu. Vždycky myslím na své předchůdce, kteří dříve učili na naší obchodní akademii a které dnes připomíná pamětní deska, nebo na profesory 
z gymnázií, kterými jsem prošel. Tito lidé totiž museli oproti mně tříbit svůj charakter v době nacismu nebo v době komunismu. Pro mě jsou hrdinové, když neselhali, a 
i když třeba někteří selhali, byli to padlí hrdinové, ale stále hrdinové.

Napadlo vás někdy, jak byste se v době totality zachoval vy?
Jsem rád, že nežiji v totalitní době. Učitel je ten, kdo nejen studentům ukazuje cestu a vede je za ruku, ale i ten, který je schopen v určitý moment ukázat jim i příklad. Když vidím události, které se nyní odehrávají třeba na Ukrajině, říkám studentům následující: Může se někdy stát, že i já můžu selhat, a kdyby znovu přišla nějaká totalitní ideologie, je možné, že se raději nechám zotročit, než abych vydal všanc svoji rodinu. A i kdyby taková věc opravdu nastala, nic to ale nemění na tom, co vám dnes říkám jako svobodný člověk o tom, jak se máte chovat a co máte dělat.

Krakovský kardinál Sapieha po válce v jedné ze svých promluv v souvislosti se zatýkáním a vraždami, kterých se na Polácích dopouštěli sovětští osvoboditelé, svým farníkům řekl, že co jim říká o tom, jak mají jednat, jim říká ještě teď, dokud mluví jako svobodný člověk, jelikož může přijít doba, kdy k nim bude mluvit už jako otrok. Před podobnou situaci byli postaveni lidé u nás po roce 1948, z nichž mnozí sklopili hlavu. Kdo z nás má ale právo tohle jednání posuzovat, pokud to sám nezažil na sobě.

Pro příklad nemusíme chodit daleko, vždyť jednou z obětí zločinného komunistického režimu byl i váš otec Oto Sekyrka.
Přiznávám upřímně, že cítím, jak v rodném Písku zažívá příjmení Sekyrka velký respekt, který nezaslouženě pobírám i já, a to kvůli mému otci. Zavřeli ho v jeho 24 letech za třetí odboj, konkrétně za podvracení republiky a vlastizradu. Pomáhal totiž dvěma spolužákům v útěku na Západ, jenže byli prozrazeni a otce při zatčení na útěku mimo jiné i těžce postřelili.

Tatínek byl krásný člověk, který kromě krátké přestávky na amnestii vylezl z kriminálu zcela zničený až po dlouhých čtrnácti a půl letech jako invalida. Jeho šikana ze strany režimu pokračovala až do roku 1989. Otec pak záhy v roce 1990, v 62 letech, na následky věznění a šikany zemřel. Po revoluci nám lidé v Písku říkali, že už můžeme ukazovat prstem na lidi, kteří otce přivedli do kriminálu, týrali jej, po propuštění na něj donášeli a znepříjemňovali celé naší rodině život. My, jeho čtyři synové, všichni nyní působíme ve školství, jsme to ale neudělali. Nežili jsme totiž naštěstí v totalitní době, a nemuseli tak tříbit svůj charakter, jako ho tříbil náš otec.

Ještě víc jsme to možná neudělali proto, že to neudělala naše statečná maminka, která by na to měla největší právo, jelikož jí tento režim za to, že si vzala tatínka, zničil život. Nikdy to těm konkrétním lidem nevlepila, přestože se stala ve svých 45 letech pár měsíců po revoluci vdovou a na krku jí zůstali čtyři kluci.

Myslíte, že byste ve zkoušce charakteru v té době obstál, jako obstál váš otec?
Za sebe můžu pravdivě říct, že kdybych byl vystaven takovému fyzickému a psychickému násilí, stejně jako můj otec, nebyl bych oproti němu možná daleko od toho, že bych se pokálel morálně a možná 
i doslova. Nebo nepokálel? Neumím si na to odpovědět. Mé povolání učitele tedy považuji za svůj určitý závazek. Tím je ve svobodné době učit mladé lidi a možná jim jít také příkladem, aby snáze poznali správnou cestu, kterou by se měli ve svém životě dát.