Pohled na zničené vybavení bytu, výčep připomínající scénu z Titaniku a zahrádku, kde ve výši pasu plavaly mohutné klády a desky zahradních stolů, by vehnal slzy do očí i náhodným svědkům.

Jediná přístupová cesta 
k domku, po které za normálních okolností sviští cyklisté, byla k nerozeznání od koryta řeky. „Sem se dostanete akorát lodí," komentoval z okna 
v prvním patře situaci umělecký knihař a výtvarník Ladislav Hodný.

Stejně jako jeho žena se nesčetněkrát brodil zatopenou částí domu ve snaze zachránit, co se dá. „Spoustu toho budeme muset asi vyhodit, nábytek, spotřebiče, kulečník, to všechno je zničené," lituje navzdory tomu, že se snaží celou situaci brát s humorem a nadhledem.

„To bydlení bylo úplně nové, navíc dělané na zakázku kvůli atypickému prostoru. Snad aspoň něco dostaneme od pojišťovny, když platíme vysokou pojistku," doufá Jana Hodná. Třebaže první noc přečkala 
s manželem v horním patře vytopeného domku, na tu z pondělí na úterý už nepohrdla azylem u syna. „Dnes jsem si musela vzít dovolenou, ale ani zítra bych se neměla jak dostat do práce ve školní družině," vysvětluje z jednoho z posledních suchých stupňů schodiště, na kterém jsou vyskládané věci, které se podařilo zachránit. „Ani oblečení jsem ale nestihla odnést včas, teď ho nahoře suším," krčí Jana Hodná rameny.

Živel se zastavil na prahu jeho domu

Naděje při pohledu na pozvolna klesající hladinu s obavami, aby se neopakovala situace s druhou povodňovou vlnou v roce 2002, se včera mísila v hlavách obyvatel Týna nad Vltavou. Ti, kteří bydlí v těsném sousedství, mohli mluvit o štěstí, pokud jim živel zaplavil pouze zahrady 
a sklepy. Patří mezi ně i Martin Brůna. Spolu se sousedy v pondělí dopoledne sledoval situaci u Vltavy, která se rozlévala přes cyklostezku až k prvním domkům. „Čekáme, co voda udělá dál, teď trochu klesla, ale nemusí to být definitivní," krčili všichni rameny.

Leckdo z ohrožených domů ale v neděli večer nedbal doporučení radnice evakuovat se do bezpečnějších částí města a na velkou vodu čekal doma. „Zůstal jsem tady, večer jsem měl trochu vody i v obytné části, úplně mi ale vyplavila garáž, mám utopený bazén, skalku, 
v zahradě mi plave dříví, které jsem měl hezky srovnané na hranici," sčítal Martin Brůna alespoň ty viditelné škody. Ještě, než potopa přišla, stihl s pomocí dcery vynosit některé věci na půdu a přeparkovat auto na vltavotýnské náměstí.

Podle pamětníků má současná situace sice hodně daleko k povodním v roce 2002, kdy voda sahala o tři metry výš, ale mnohým připomíná již první vlnu katastrofálních povodní. „Skoro jsem nespala, v neděli na několik hodin vypnuli proud, byla jsem nesvá, co přijde. V jednom kuse kontroluju, jestli se voda nedostala do sklepa, jestli nejsou ucpané vpustě dešťové kanalizace, ale zatím fungujeme bez omezení," vysvětluje Kateřina Remišová, školnice v blízké školní budově na Vinařického náměstí. „Nerada bych, aby se opakoval scénář, jako tenkrát," dodává při vzpomínce na dobu, kdy škola fungovala jako krizové středisko.