Havel mi potřásl rukou, dal mi pusu a zmizel

Nebyla lhostejná ani zbabělá a zastala se  Václava Havla, Ivana Jirouse a dalších vězňů nespravedlivě odsouzených komunistickým režimem. Přitom tušila, že za to skončí za mřížemi i ona.

Při prvomájovém průvodu v Táboře roku 1989 vytáhla tehdy osmnáctiletá prodavačka z Potravin v Družbě Renata Pánová před hlavní tribunou transparent s žádostí, aby byl propuštěn Václav Havel a další političtí vězni. V noci z 2. na 3. srpna pak vylepovala v Českých Budějovicích letáky, zvoucí na 20. srpen k tichému pochodu – Korzu svobody.

Za trestný čin schvalování trestného činu a přečin proti veřejnému pořádku dostala čtyři měsíce nepodmíněně. Události v listopadu 1989 tak sledovala v kriminále na televizní obrazovce.

Její jméno bylo na seznamu politických vězňů, kteří měli být hned propuštěni. „Trest mi končil 3. prosince, pustili mě o dva dni dříve," vzpomíná Renata Pánová – Soukupová (43) ze Sezimova Ústí, která před zatčením bydlela s rodiči v táborské ulici pojmenované příznačně Politických vězňů.

„Už na základní škole jsem začala poslouchat vysílání Svobodné Evropy. Můj otec Miroslav Pán byl po roce 1968 potrestaný za rozšiřování letáků. Dostal šest nebo osm měsíců, o vězení nemluvil, ale našla jsem doma rozsudek z té doby. Doma se nadávalo na komunisty a na režim. Otec mluvil otevřeně a mně naladil Svobodnou Evropu. Z vysílání jsem se také dozvěděla, že tady u nás existují iniciativy, které se perou za práva lidí a za svobodu v naší zemi.

Kvůli otcově minulosti mě   nepřijali na střední školu a já se dostala jen na obchodní učiliště. Po vyučení jsem se o lidská práva už zajímala víc. Na první manifestaci jsem byla 21. srpna 1988 v Praze, kam jsem pak začala jezdit. Vyhledala jsem si kontakty na Demokratickou iniciativu. Jezdila jsem pak i do Českých Budějovic, protože u nás v Táboře se podpisy pod petice, třeba za propuštění politických vězňů,  sháněly těžce.

Pracovala jsem tenkrát v Potravinách v Družbě. Rozhodla jsem se, že na 1. máje budu veřejně protestovat, neboť mi přišlo, že lidé  v Táboře spí a nikdo se o nic nezajímá. Lidé tu nebyli ochotní podepsat ani Několik vět.

Tak jsem si doma napsala transparent: Dialog – Ne obušky a cely věznic! se jmény  Václava Havla, Ivana Jirouse, Hany Marvanové, Tomáše Dvořáka a Jany Petrové, tedy lidí, kteří byli v té době zavření za postoj proti režimu.

Šla jsem průvodem a střídavě jsem transparent roztahovala a schovávala. Když jsem stála na Leninově náměstí pod tribunou, kde byli funkcionáři, zas jsem ho roztáhla. Trvalo asi jenom třicet vteřin, než mě sebrali a vzali k výslechu na bezpečnost.

Při domovní prohlídce mi pak zabavili různé tiskoviny Charty 77 nebo Demokratické iniciativy a také kopie dopisů šéfredaktorovi Rudého práva i předsedovi vlády Adamcovi. Obvinili mě potom ze schvalování trestného činu.

(Z obžaloby okresní prokurátorky JUDr. Věry Nové:
…Transparent rozvinula přibližně na úrovni hotelu Palcát a nesla ho okolo tribuny až do zadržení orgánů VB, k němuž došlo poblíž hotelu Slovan. K motivu uvedla, že chtěla tak vyjádřit svůj názor, v podstatě nesouhlasí s tím, že činnost Havla, Jirouse, Petrové, Dvořáka a Marvanové byla posouzena jako trestná činnost a že za ní byli odsouzeni…
… z provedených důkazů bylo nepochybně prokázáno, že obviněná využila prvomájové manifestace 1989 v Táboře k tomu, aby veřejně dala najevo sympatie k osobám, které se dopustily trestných činů namířených vesměs proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení a veřejnému pořádku. Svým činem projevila snahu veřejně popřít nezákonnost jejich jednání a ovlivnit názory jiných osob v jejich prospěch. Dopustila se tím trestného činu schvalování trestného činu… Takové jednání je pro společnost nebezpečné…" )

Byla jsem stíhána na svobodě. Tehdy před 21. srpnem na Svobodné Evropě vyzývali lidi, aby ve městech pořádali Korza svobody na protest proti okupaci v roce 1968. Přátelé mi pomohli vytisknout letáky vyzývající k účasti na Korzu svobody v Českých Budějovicích. Tábor byl pro tuhle akci malý, myslela jsem, že v krajském městě se sejde víc lidí.

Jeden známý Josef Rais mě vzal autem do Českých Budějovic, kde jsme vylepovali letáky na různých místech. Na náměstí nás ale sebrala bezpečnost. Vzali mě na výslech, chtěli po mně otisky prstů, ale ty jsem jim odmítla dát, takže došlo i na vymáhání a zastrašování.

(Z úředního záznamu ze dne 3. 8. 1989:
„Dne 2. 8. 1989 volal ve 23.30 hod. telefonicky neznámý občan, že v prostoru Žižkova náměstí se pohybuje muž společně s mladou dívkou a do schránek u vchodu domů něco dávají, nějaké listiny. Na místo se dostavila hlídka org. VB, která zjistila, že na Žižkově náměstí v prostoru u prodejny Sklo – porcelán v podloubí jde muž v bílých kalhotách a bílé bundě a nese koženou tašku, společně s ním jde dívka ve stáří kolem 17 – 18 let, tato má rovněž u sebe tašku… Jmenovaní byli vyzváni, aby ukázali obsah svých tašek. V tašce Josefa Raise bylo několik kusů papíru formátu  A4 se závadovým obsahem. Oba jmenovaní byli poté předvedeni na stálou služebnu OO VB Čes. Budějovice…"

Nechali mě ve vazbě, byla jsem obviněná a pak měla soud v Táboře.  Kvůli transparentu jsem dostala šest měsíců za schvalování trestného činu. Následoval pak další soud  v Budějovicích.

(Hlavní líčení se konalo dne 18. srpna 1989 u okresního soudu v Českých Budějovicích, předsedou senátu byl JUDr. Zdeněk Melichar, prokurátor JUDr. Jindřiška Kolářová, obhájci: JUDr. Vladimír Papež a JUDr. Josef Krupauer.)

Myslím, že soudci nebyli zaujatí, měli danou žalobu a soudili podle toho, co bylo na papíře. Bylo jasné, že mě musí potrestat. Obhajoval mě doktor Krupauer, kterého mi přidělili, protože jsem svého advokáta neměla. Byl to hodný člověk, který se o mě staral a můj případ ho zajímal.

Po odvolání mi trest snížili na čtyři měsíce a odvezli mě do Všehrd u Chomutova, kde byla I. nápravně výchovná skupina.  Zde jsem si odpykala skoro celý svůj trest.

Když jsem byla zavřená, táta se hodně angažoval za mé propuštění. Posílal dopisy do Svobodné Evropy, kde byl v kontaktu s Lídou Rakušanovou, nebo tady s Mírou Fleischmanem podepsali a poslali petici k soudu v Chomutově za mé propuštění. Byl v kontaktu s lidmi z iniciativy, hlavně s Evou Štolbovou. Když jsem měla soud, tak tihle lidé se ho zúčastnili a potom šli k nám domů. Před domem tehdy stálo policejní auto a určitě měli nějaký odposlech.

Máma to tenkrát měla těžké v práci. Léta uklízela na městském úřadě, kde s ní byli do té doby moc spokojeni, ale sotva mě zavřeli, tak hned že prý jednou špatně umyla okno, jednu zase dveře. Chtěli ji dostat, ale matka se nedala.

Z venku jsem cítila soudržnost a solidaritu. Do vězení mi chodila spousta dopisů a pohledů. Stále si je schovávám. Ozval se i starosta Kostnice, což je partnerské město Tábora. Zlobil se, jak je možné, že mě uvěznili za to, že jsem se zastala Václava Havla, který dostal německou cenu. Projevy solidarity mi přicházely tedy od nás i ze zahraničí.

Trest mi končil 3. prosince, takže jsem 17. listopad a další dny neprožila na svobodě, ale sledovala všechno v kriminále v televizi. Měli jsme obrovskou radost, že se něco děje a že režim padl. Nečekala jsem, že by mě pustili dřív, ale bylo jasné, že mě pustit musí. Pustili mě dva dni předem, prvního prosince. Přijeli si pro mě naši a na bundu mi připnuli trikoloru. Byla jsem šťastná.

Potom jsem ještě pár dní zůstala v Praze. Měla jsem také mluvit z balkonu Svobodného slova na Václavském náměstí, ale nestihla jsem se tam včas dostat. S jedním fotografem jsme tenkrát chodili v plných ulicích. Byl tam velký chaos a najednou jsem uslyšela z amplionu svoje jméno. Byl tam i Václav Havel, který mi potřásl rukou, dal mi pusu a zase někam zmizel. Moc ráda na to vzpomínám a vážím si toho.

Paní Eva Štolbová pro mě měla překvapení. Pozvala mě  do Klicperova divadla, kde pro mě zahrál písničku Ondřej Havelka s Originálním pražským synkopických orchestrem. Chodili jsme pak po pražských divadlech a já lidem vyprávěla svůj příběh. Setkala jsem se např. s Petrem Čepkem a Josefem Abrhámem, byla to krásná setkání.

Můj táta dostal po roce 1968 jen krátký trest, seděl pár měsíců, ale vím, co to s ním udělalo a jak byl nemocný. Proto jsem i já bojovala za propuštění politických vězňů. Politika mě jinak moc nezajímala, po revoluci jsem se ani do dění nezapojovala, zato táta byl místostarostou v Táboře.

Před pár dny jsem dostala v Praze Cenu Václava Bendy za boj o obnovu svobody a demokracii. Setkala jsem se tu s Antonem Tomíkem,  který za komunistů dostal patnáctiletý trest a byl na uranu. Snažil se utéct vykopaným tunelem, ale chytili ho. Teď dostal ocenění, a kdybyste viděli jeho výraz ve tváři, skoro až brečel. Smutné oči, strhaný obličej, ve kterém měl napsané utrpení. Nebylo to ani tak dojemné, jako spíš smutné, když si uvědomíte, že tihle lidé byli odsouzení jen proto, že pocházeli z rodin a prostředí, které se znelíbilo komunistům.

Mezi politickými vězni jsou  i vysokoškoláci, spisovatelé nebo malíři. Vážím si, že mě zařadili mezi ně, a jsem i trošku pyšná, že jsem se tenkrát za ně mohla postavit, zapojila se do akcí za jejich  propuštění a že jsem se tehdy nebála.

Není se za co se stydět."