Že to bude bezbolestné, to mi popsali pacienti, kteří tady byli přede mnou, ale na výsledek jsem si samozřejmě musel počkat sám do druhého dne.

S prvním „novým“ okem na blízko jsme si porozuměli, když jsem poznal, že už noviny nemusím (nesmím) strkat až k nosu, že je budu dobře číst na vzdálenost předloktí – asi jako je drží normální lidé. Ale oko na dálku, třeba na houby v lese?!

Když jsem ráno rozlepil náplast, ohromil mě nejprve nevídaný jas a detaily místnosti, až mne napadlo, v čí koupelně jsem se to vlastně ocitl. Pak jsem zahlédl člověka v zrcadle (nic moc s těmi vousisky a vráskami) a byl jsem – doma! Vyšel jsem na ulici, která náhle vypadala malá na všechny strany. Najednou jsem pozoroval sýkorky v koruně ořešáku na zahradě, mohl jsem si přečíst, kdo hraje v televizi a kolik to je, když se blížil trolejbus, poznal jsem, kam pojede – ocitl jsem se zkrátka zpátky ve světě, jaký býval, než jsem začal přestávat vidět…

A jak teď nenasyceně koukám po všem možném, vidím v kalendáři, že mne operovali v Den památky obětí komunismu.

Jaká to symbolika! V Lexumu v ten svátek napravovali jeden ze zlých činů bývalého režimu – indoktrinaci několika generací, jejich výchovu ke slepému přijetí předkládané „správné“ pravdy, k čemuž patřilo i „odnáboženštění“, vymýcení víry v Boha, v nadpřirozeno, v zázraky… V Lexumu v ně lidi svými operacemi zase věřit učí.

Ale no tak uber, Majere! Víš přece, že zázrak je - dle Wikipedie - označení mimořádného jevu či události, který není vysvětlitelný vědecky známými přírodními zákony a považuje se za projev zásahu nadpřirozených sil, např. Boha, bohů, svatých, duchů či proroků, ať už samostatně nebo na prosbu lidí – modlitbu! A tohle bylo přece dílo lidí!

Nu ano, vymysleli a vyrobili úžasnou techniku a naučili se ji skvěle ovládat, aby polidštili "hrabání se" v něčem tak choulostivém, jako je oko, ale musím ještě něco dodat.

Tam na sále si tři mladé ženy v operačním týmu během přípravy a zákroku vyprávěly zkušenosti z nějaké jiné oční operace. Jako laik jsem z toho nic nechápal, ale nemohl jsem nevnímat jejich zaujetí věcí samou, problémem. I to na mne působilo jako zázrak.

Setkal jsem se s tím „na vlastní kůži“ i na jiných odděleních – na lékařích, možná ještě nedávno v posluchárnách, bylo vidět, jak je jejich povolání baví, že jim ta práce není lhostejná, že ji jen „nevykonávají“…

Cítím, že tohle je velkou nadějí nás pacientů pro chvíle, kdy by nám snad někdy bylo těžko.