K pohybu potřebuje minimálně jednu francouzskou hůl, na delší trasy nebo náročnější akce usedá na vozík. Na svět kolem sebe se dívá s nadhledem člověka, který má poněkud jiné životní hodnoty. „I když zas tak výrazně jiné také ne. Miluju dobré jídlo, chodím do práce, ráda čtu a spím. Stejně jako jiní lidé. Jen mne ale některé drobnosti nechávají 
v klidu. Jako třeba sedm melounů Davida Ratha v krabici od vína. Co neovlivním, neřeším," říká česká paralympijská reprezentantka v plavání Kateřina Lišková (32) 
z Hradce Králové.

V těchto dnech je společně s občanským sdružením pro studium, rehabilitaci a sport bez bariér Kontakt bB na soustředění v letním areálu plaveckého stadionu na Křemelce. „Tři týdny tady na jubilejním 20. soustředění prožije celkem 122 lidí," říká trenér 
a šéf sdružení Jan Nevrkla.

Kateřina trpí vrozenou pohybovou vadou. „Dětská mozková obrna," odpovídá bez trpkosti na otázku, co je příčinou jejího postižení.

Vrcholovému sportu se věnuje od roku 1997, kdy se setkala s Janem Nevrklou. 
V roce 2000 už závodila na paralympiádě v Sydney, kde vybojovala stříbro, poté v roce 2004 Athénách bez medaile 
a v roce 2006 na MS v Durbanu vybojovala bronz. A co ji čeká v nejbližší době? „Každý rok jezdím k moři. Zahřát se, vypnout. Jak nejsem u moře, nežiju," směje se.

Tak tohle už prostě nerozchodím

Plavání bylo pro Kateřinu Liškovou (32) nepřítelem. „Vzhledem k diagnóze, dětská mozková obrna, mi lékaři plavání doporučovali. Takže v rámci rehabilitace jsem musela do vody od malička. Pamatuji si, že mne to ale hrozně nebavilo," vzpomíná česká paralympijská reprezentantka v plavání.

Kdo by to byl řekl, když sedí u stolu s tak úspěšnou sportovkyní. Máte medaile z paralympiády v Sydney 2000 a mistrovství světa světa v Durbanu v roce 2006.
Vidíte, a já si na začátku hledala výmluvy, abych do bazénu nemusela.

K chůzi potřebujete minimálně jednu francouzskou hůl, na větších závodech usedáte na vozík. Ptát se na naději, že jednou bude lépe, je asi zbytečné.
Můj stav je neměnný. Tohle už prostě nerozchodím (smích).

Soustředění se sdružením Kontakt bB ve Strakonicích se zúčastňujete mnoho let. Pokolikáté jste tady letos?
Už počtrnácté. A doufám, že příští rok přijedu znovu. Patnáctka je jako jubileum. Líbí se mi tu. Ale také se tady dalo v době vrcholových tréninků naplavat hodně kilometrů.

Před dvěma lety jste našemu Deníku poskytla informaci, že dokončujete bakalářské studium. Podařilo se?
Hurá, podařilo. Pracuji v knihovně na farmaceutické fakultě UK v Praze, ale na pobočce v Hradci Králové.

Baví vás to?
Vzhledem k tomu, že je to moje první zaměstnání, tak jsem měla velmi idealistické představy, které se ukázaly být poněkud mylné. Beru to ale jako startovní můstek.

Máte bronzovou s a stříbrnou medaili. Kde je máte pověšené?
Doma u rodičů v Novém Městě nad Metují.

Pamatujete si, jaké to tenkrát v Austrálii bylo?
Skvělé, nádherné, úžasné. Pohodoví lidé a vynikající atmosféra. Asi to bylo tím, že se nám tenkrát hodně dařilo.

Letos v květnu jste společně s Vojtěchem Fraňkem vydali prohlášení, kritizující práci Českého paralympijského výboru a fakt, že jste neobdrželi žádná kritéria pro nominaci do Londýna. Kromě toho jste odmítli vstup do České asociace tělesně handicapovaných sportovců pro údajnou spolupráci předsedy asociace s StB. A také jste na nominaci do Londýna rezignovali. Jaký je stav nyní?
Je to běh na dlouhou trať. Když budu mluvit jen za sebe, tak mám svoji cenu jako člověk a není mi jedno, v rámci jaké organizace bych svoji zemi reprezentovala. Myslím, že Vojta to také tak cítí.

Je vám ale jasné, že jste si asi zavřeli cestu navždy?
Navždy? Vždyť tam snad ti samí funkcionáři nebudou. V pondělí se výkonné grémium paralympijského výboru vyjádřilo, že můžeme požádat o to, aby Lišková s Fraňkem do Londýna odjeli, což je absurdní. Do Londýna se odlétá 22. srpna a žádný sportovec se za tak krátkou dobu připravit nedokáže. Je to prázdné gesto, které má zakrýt neexistenci nominačních kritérií.

Na závěr trochu zvesela. Ke Strakonicím vás ale cosi poutá.
Mám tady babičku. Ahoj, babi.