Po roce 1989 sílil pocit nespravedlivého uspořádání uvnitř Československa zvláště u slovenské politické reprezentace. Navrch měly emoce spíše než zdravý rozum.

První čtvrtina roku 1990 přinesla takzvanou pomlčkovou válku, což byla více válka o spojovník, který ale obě země velmi rozděloval. Federálnímu shromáždění se po tříměsíčních debatách nakonec 29. března podařilo odhlasovat název Československá federativní republika, slovenská verze obsahovala právě zmíněnou pomlčku 
Česko-slovenská federatívna republika. Již první reakce ale ukázaly, že kompromis situaci neuklidní, a tak poslanci zasedli v dubnu znovu. A výsledek? Shoda na názvu, který sice odporoval všem gramatickým pravidlům, ale prošel poslaneckými lavicemi: Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR). Neuplynuly ani tři roky a měnilo se toho víc než pouhý název.

Posledním premiérem společné vlády Čechů a Slováků tehdy v ČSFR byl Jan Stráský. Dnes důchodce, který žije především turistikou, a kterého jsme také v turistické chatě na Libínském Sedle u Prachatic navštívili.

Jan Stráský vstoupil do vrcholové politiky až v červnu 1991, do té doby pracoval ve Státní bance československé. Ve vládě České republiky Petra Pitharta byl místopředsedou. Od té doby byl účasten mnoha politických rozhovorů, které postupně směřovaly k rozdělení Československa.

Od Slováků stále slyšeli, abychom se domlouvali na nějakém jiném uspořádání. „Nešlo v diskusích o to trhnout se hned. Do Evropy jsme ale chtěli tak jako tak odděleně," vzpomíná Jan Stráský. Debaty se točily kolem různých představ, jednou to byla stolička, jindy symbol hvězdičky na vlajce.

Ještě do parlamentních voleb v roce 1992 nebylo jasné, zda se rozdělíme. „Před volbami jsem 
s Klausem jezdil i po Slovensku jako místopředseda ODS v době volební kampaně a společně jsme apelovali na lidi, aby si dobře rozmysleli, koho volit," vzpomíná. Podle něho ani Václav Klaus nebyl zastáncem rozdělení, dlouho se držela česká reprezentace toho, jak to udělat, abychom se nerozcházeli. Jedna armáda, jedna měna, jedna zahraniční politika? Konfederace? Jeden stát a dvě měny v něm? Dvě armády v jednom státě?

„Věděli jsme, že nás čeká ekonomická transformace, k tomu liberalizace cen a přidat si navíc ještě otázky kolem rozdělení státu? To nikdo z nás nechtěl," tvrdí a dodává, že šlo hlavně o to získat čas.

Po volbách se ustavila federální vláda. Jan Stráský už ani neví, jak se dohodlo ustavení poměrů ve vládě, ale faktem je, že 
v poslední společné vládě bylo pět Čechů a pět Slováků. A to 
i přesto, že ministerstev bylo sedmnáct. Premiérem se stal právě on. „Na mně se shodli jako na člověku kompromisu jak Klaus, tak i Mečiar," vrací se k volbě.

Ve federální vládě byly zastoupeny pouze dvě vítězné politické strany, v Čechách zvítězila ve volbách do Sněmovny lidu FS Klausova ODS v koalici 
s KDS (zvolilo ji 34 procent voličů) a na Slovensku pak Mečiarovo HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko), o jehož vítězství rozhodlo také 34 procent voličů).

Po volbách 1992 již nikdo nepochyboval o tom, že společný stát Čechů a Slováků je neudržitelná věc. Léto a setkání Klause a Mečiara ve vile Tugendhat je mezníkem, od této doby se začalo již intenzivně pracovat na rozchodu.

V červenci abdikoval prezident Václav Havel, jeho roli částečně přebírá právě premiér federální vlády Jan Stráský. Havlova abdikace byla reakcí na vyhlášení deklarace SNR o právu slovenského národa na sebeurčení, která fakticky znamenala konec ČSFR. Následně pak SNR schválila 1. září 1992 novou ústavu Slovenské republiky, ta byla přijata jako ústava plně suverénního státu a neuznávala suverenitu ČSFR. Byla přijata 
v rozporu s ústavním zákonem 
o československé federaci.

„Bylo to tóčo," komentuje toto léto a podzim posledního roku společného fungování poslední československý premiér. „Nikdo nevěděl, jak dlouho ještě bude federální uspořádání trvat," vzpomíná. A tehdy začala jednání v blízkosti různých hradů 
a zámků, až to vypadalo, že jsme vytvořili společnou československou cestovní kancelář za krásami českých a slovenských krajů.

A jak taková jednání vypadala? „Sešly se skupiny Klause 
a Mečiara. Hodinu se diskutovalo, pak někdo bouchl do stolu a připadaly dvě varianty. Buď se rozejdou, anebo se najde někdo, kdo je opět dá k jednomu stolu. Někdy to končilo harmonikou 
a zpěvem, Mečiar uměl hezky zpívat, někdy se u stolu bojovalo i víc než deset hodin," vzpomíná Jan Stráský. Klaus byl podle něho mezi posledními, kdo poznali, že se společný stát skutečně zachovat nedá. „Cítil negativa zmenšení trhu a konkurenceschopnosti zboží," dodává na adresu racionálního Klause.

Každopádně se pracovalo na tom, jak si rozdělit majetek, jak předat kompetence z federálních ministerstev na republiková, jak to udělat tam, kde nebyla republiková ministerstva, ale bylo pouze federální. Jakou roli bude hrát Česká národní rada a její poslanci, česká vláda. Situace byla místy až kuriózní. „Například já byl poslancem národní rady, ale do Federálního shromáždění jsem musel chodit také na jednání, protože jsem kromě poslance byl i federální premiér," říká ten, kdo v tu samou chvíli byl ještě místopředsedou ODS, ministrem zahraničního obchodu a navíc ještě zastupujícím prezidentem. Překotná doba.

Ústavní překážkou se stalo nově zvolené Federální shromáždění. Politici ještě měli zažít horký říjen. Tehdy ve „federálu" napoprvé neprošel zákon 
o zániku Československa a zdálo se, že k rozpadu země dojde bez legislativních opor, chaoticky. Na stole byly ústavní zákony 
o způsobu zániku československé federace, zákon o rozdělení kompetencí a dělení majetku. Poslanci Sněmoven lidu a národů se stali nechtěným zbožím. Bylo rozhodnuto: rozpustit. Ale jak? Nikdo z federálních poslanců nechtěl nebýt. Jeden proud úvah byl, že se z nich stane druhá komora národních parlamentů. Ale co nyní, když ještě Senát není ustaven?

A co spor o vlajku? Pamatujete? Nechtěli jsme se vzdát naší trikolóry, Slovákům bylo jasné, že jejich barvou bude červená 
a bílá. „Navrhl jsem, abychom změnili poměr barev," vzpomíná Jan Stráský, „bylo ale jasné, že se nikomu do toho nechce, nakonec Slováci už měli tu svoji, tak jsme to nechali tak." A tak se československá vlajka stala českou a nikdo to už poté nerozporoval.

Předkládání a znovu vracení zákona směřujícího ke konci federace. Musely to být nervy. Ve hře bylo ještě referendum, kterým podmiňovala opozice další postup k rozchodu. Nakonec se podařilo i díky lobbování mezi opozičními poslanci v listopadu 1992 nejtěsnější možnou většinou schválit návrh ústavního zákona o zániku ČSFR.

Blížil se Silvestr 1992 a konec společného státu. Minutu před silvestrovskou půlnocí byla na Bratislavském hradě spuštěna československá státní vlajka, přesně o půlnoci byla na stejném místě vztyčena vlajka Slovenska. U nás beze změn. Pamatujete, jak si v televizi šampaňským připíjejí na rozchod Jan Stráský a budoucí první slovenský prezident Michal Kováč? Novoroční přípitek si Jan Stráský psal sám, nebyl prý ani čas to s kýmkoliv konzultovat. Scéna se předtáčela, v době jejího vysílání o silvestrovské půlnoci ji Jan Stráský sledoval v televizi na Libíně. Že by to bylo tak přelomové, si možná v tu chvíli ani neuvědomoval.

„Tehdy jsme si nebyli tak jistí jako dnes, že to bylo správné rozhodnutí. Myslím, že nyní je to lepší než kdykoliv předtím. Vztahy se Slovenskem jsou korektní. Jediný problém dnes vnímám, že přestáváme slovenštině rozumět," říká poslední předseda vlády společné země Čechů a Slováků po dvaceti letech od rozchodu.