Jaroslav Marvan se bál plout pod Zvíkovem

Herecká hvězda Jaroslav Marvan, ale i začínající herečka Květa Fialová, trávili léto roku 1952 u Zvíkova na Písecku při natáčení komedie Plavecký mariáš. Film, i když je ideologicky podbarven dobou vzniku, je poctou plavcům –  vorařům. Bez nich by se ostatně ani natáčení neobešlo.

Matěj Štofl ze Zvíkovského Podhradí dělal filmařům poradce, jeho syn Josef s plaveckou partou pak zaskakovali za herce při scénách plavby vorů. Svou roli měl i vnuk Matěje Štofla Jiří.

„Přivezli nás tam ze školy 
z Oslova, naskákali jsme do řeky, ale po pravdě ani nevím, jestli se záběry do konečné verze filmu dostaly," říká šestasedmdesátiletý Jiří Štofl. Poslední z rodu plavců, který ještě plavil dřevo. „Plul jsem pramen na Otavě, ale hlavně na Vltavě z Červené nad  Vltavou do Kamýka nad Vltavou. Tehdy ještě jako malý kluk, učedník," podotýká Jiří Štofl.

Dětskou roli měl i další z kluků z oslovské školy Jiří Matuška ze Zvíkovského Podhradí. „Pamatuju si, jak pro nás do školy do Oslova vždy přijel autokar a vezli nás na natáčení na Svatou Annu. Byli jsme hrozně šťastní hlavně proto, že se nemusíme učit. 
A když ještě zašlo sluníčko, které filmaři potřebovali, tak jsme se mohli jít koupat," vzpomíná Jiří Matuška, kterému bylo tehdy dvanáct let. „Dostali jsme sto korun, což byly velké peníze."

Film se natáčel například
u jezu pod Zvíkovem, u domku pod Svatou Annou (dnes pod hladinou Orlíka), na statku ve Štědroníně, na soutoku Otavy s Lomnicí či na mostě ve Varvažově.

Pamětníci se shodují, že Jaroslav Marvan se sice bál vody, ale partičkou mariáše nikdy nepohrdl. „Jaroslav Marvan často hrál karty 
s mým otcem, ještě s nějakým Lebedou a Emanem Říhou," vzpomínal Josef Štofl v knize Radky Velkové a Jiřího Fröhlicha Plavecké historky. „Když vory plouly, Marvan se bál, tak sem to musel vzít do ruky já se svou partou a ještě dalšími plavci," podotýkal Josef Štofl. „Je to ve filmu vidět, že když je záběr na herce, tak tam vesly jen tak mávají. Otce a ostatní plavce filmaři nalíčili a s vory pak plouli za herce," poznamenává Jiří Štofl.

Maminku hrály 
dvě herečky

Tehdejší politická situace však neovlivnila jen námět filmu, ale i herecké obsazení. Na to vzpomíná herečka Květa Fialová. Ta v té době působila v divadle v Českých Budějovicích a byla to pro ni druhá filmová příležitost.

„Byla jsem moc šťastná, že budu točit se samými známými herci. Mojí  maminkou ve filmu byla paní herečka Jiřina Štěpničková. Pro mě to bylo úplně zázračně, když si se mnou povídala. Druhý den měla volno a poté najednou přijela Marie Brožová, že bude hrát moji maminku. Teprve později jsem se dozvěděla, že Jiřinu Štěpničkou komunisté zavřeli," vzpomíná Květa Fialová.

Jiřina Štěpničková se stala obětí provokace komunistické tajné policie. Soud ji v prosinci 1952 odsoudil na patnáct let vězení. 

Na řece se plavil už v šesti letech

K filmu Plavecký mariáš má silný vztah jeden
z posledních žijících jihočeských vorařů Václav Husa, kterému je 83 let. Na filmu totiž spolupracovali jeho otec a strýc. „Pomáhali štábu stavět vory," řekl rodák z Hladné 
u Albrechtic nad Vltavou, který dnes žije v Bechyni. On sám se na natáčení nepodílel, i když by mohl. Bylo mu přes dvacet let. „Byl jsem v době natáčení právě na vojně. Když jsem se v roce 1953 vrátil, pamatuji se, že se film promítal v Písku 
U Tří korun ještě nestříhaný. Nesestříhaná verze se hodně liší od té, kterou známe z televize. Na té původní je krásně vidět, jak herci neumějí pořádně vzít za vesla," směje se Václav Husa.

Ačkoli je film poplatný komunistické době, má ho Václav Husa v oblibě. Zapomenuté řemeslo je podle něho i přes ideové nedostatky ve filmu dobře vidět. Film má rád, protože miluje řeky a jejich proudy. „Řeka plavcům přinášela krev a chleba. Lidé, co dříve žili kolem řek, byli vesměs chudí, ale dali by vám poslední skývu chleba," řekl Václav Husa, který je vorařem skoro od narození.

Poprvé se plavil už v roce 1936, když mu bylo teprve šest let. Na pramen ho vzal jeho strýc Josef. Vorařská tradice 
v rodině sahá až do poloviny 19. století. Pradědeček i dědeček Václava Husy měli zkoušku na vrátného, což je nejdůležitější člověk na pramenu, něco jako kapitán. Třiaosmdesátiletý muž skončil s vorařstvím v roce 1959, šel pak pracovat do Vodohospodářských staveb v Táboře, ale podle jeho tvrzení poslední vory vypluly 12. září 1960. „Na jednom plul jako vrátný můj 
o šestnáct let starší kamarád Josef Štofl ze Zvíkovského Podhradí a na tom druhém Josef Říha z Pazderen u Oslova. Tak to zůstalo napsáno v kronikách. Dva úplně poslední prameny propluly ještě 26. září 1960," řekl Václav Husa.

Ve svém domku v Bechyni má asi metrový model, který ukazuje, jak vypadal vorařský pramen. Na něm zájemcům podrobně vysvětluje, jak se vše vyrábělo a jak vše fungovalo. O jeho vyprávění projevily nedávno zájem rakouská a německá televize.

Cesta do Prahy trvala voru tři dny

Poslední vor plul po Otavě před třiapadesáti lety. Po dokončení orlické přehrady se navždy zavřela plavební cesta a tradice trvající osm století. První zmínky o plavení dřeva po Otavě pocházejí již z 12. století.

Jednotlivé vory se vázaly za sebe do takzvaného pramene, který obsahoval kolem třiatřiceti vorů a dosahoval délky až 190 metrů. Vzhledem k tomu, že se na jezu u Zvíkova platilo mýtné, existují poměrně přesné záznamy o tom, jaký byl na řece provoz. „Od 24. dubna do 24. srpna roku 1548 to bylo 38 pramenů sestavených z 1274 vorů. Většina pramenů ale tehdy proplouvala po Vltavě. Podíl otavského dřeva činil pouhých 16 procenta," píše  Jiří Fröhlich v knize Stará Otava mezi Pískem a Zvíkovem.

Tam, kde bylo koryto řeky 
v hlubokém zářezu, se dřevo  na vaziště, kde plavci vázali vory, dopravovalo tvz. splazy s výškovým rozdílem až 60 metrů od hladiny, ze kterých se spouštěly klády po špici v dřevěných korytech. Odtud jméno Štědronín Plazy.

„Klády  se vázaly k sobě houžvemi, které si plavci připravovali přes zimu máčením a napařováním mladých smrkových kmínků. Pramen měl na předním voru dvě až tři vesla. Další veslo bylo na boku a poslední jako kormidlo na zadní vorové tabuli. 
Z Písku trvala plavcům cesta do Prahy zhruba tři dny, záleželo na stavu vody," uvádí Jiří Fröhlich.