Sjeli asi devět kilometrů dlouhý úsek Vltavy, který je přes 50 let pod hladinou Orlíku a teď se opět vynořil, takže se dá jet původním korytem. Jako před tím, než se postavily přehrady. „Nejlepší vodácký zážitek letošního roku. Cesta do pravěku hadr. A teče to hezky,“ říká 39letý Martin Vytáček přezdívaný Marvin.

Jeli z Neznašova a pozorovali skalní kapli u Hladné, vynořené bunkry řopíky i Nový mlýn z roku 1718, přestavěný ve 20. letech minulého století na elektrárnu pro protivínský pivovar. Marvin bral hodně emotivně, že sjel Vltavu, o níž si myslel, že je dávno ztracená. „Její vršek mám naježděný hodně, ale od Budějovic to beru jako mrtvou řeku, protože neteče původním korytem, celou dobu je zašpérovaná nejrůznějšími přehradami. Je zážitek vidět ji tak, jak pokračovala z Budějovic: najednou má přítoky Malši a Lužnici, jiný charakter, je relativně velká. Vždycky jsem to vnímal, že nás o to trošku připravili, něco, co nikdy neuvidím,“ říká Marvin.

Parta vodáků sjela asi devět kilometrů dlouhý úsek Vltavy, který je přes 50 let pod hladinou Orlíku a teď se opět vynořil, takže se dá jet původním korytem. Vyráželi z Neznašova.

Ve třech lodích jela parta zhruba dvě hodiny, v šesti stupních nad nulou. Jiří Grauer s sebou vezl knížku Zmizelá Vltava. „Parádní zážitek. Vylezly staré bunkry, vorařské cesty jsou upravené tak, jako kdyby nebyly 50 let zatopené,“ popisuje.

Nadchla je bývalá vodní elektrárna, kde zůstala zachovalá i retardační propust podobná té budějovické u Dlouhého mostu. „Relativně velký jez je zhruba v půli toho úseku. Obrovské vodní dílo, které je celé zachovalé,“ říká Marvin.

Krajina působí, že takto vypadala vždy, až mohl vodák zapomenout, že ji vidí poprvé po 50 letech. „Jak se jede, člověku to tak připadá. Po letním suchu je půlka hladiny zarostlá plevelem, šťovíkem, vylézá kamenná navigace podél vody, ta původní z 19. století, kdy nákladní lodě proti proudu tahali koně,“ říká Marvin. Překvapila ho síla přírody. Jak hladina klesla, tak potůčky, co dřív přitékaly do Orlíku, si najednou opět prořezávají cestu měkkým bahnem. „Je to hezké…“