Z této porážky se už Francouzi nikdy nevzpamatovali. O tři roky později pak už oslabený Napoleon podlehl v bitvě u Waterloo britskému polnímu maršálovi Arthuru Wellesleymu, vévodovi z Wellingtonu.

Tím třetím, komu se podařil takový mimořádně výjimečný úspěch, byl jeden z nejlepších českých vojevůdců všech dob – Jihočech – polní maršál kníže Karel Filip 
Schwarzenberg, který fenomenálního Francouze porazil před 200 lety v jednom z nejdůležitějších evropských střetnutí v 19. století v říjnu 1813 v bitvě u Lipska. To byl Napoleonův definitivní konec, protože v příštím roce obsadila spojenecká rusko-rakousko-pruská vojska Paříž, on byl přinucen abdikovat a odejít do vyhnanství na ostrov Elba.

Je třeba připustit, že k výjimečnému úspěchu přispěla maršálu Schwarzenbergovi náhoda. V dubnu 1813 umírá při pronásledování zbytku Napoleonovy „Grande armee" v Prusku ruský vojevůdce maršál Kutuzov. Je totiž velmi pravděpodobné, že jinak by spojeneckým vojskům protinapoleonské koalice velel on. Nyní však volba padla na zakladatele orlické větve rodu neboli sekundogenitury Karla I. Schwarzenberga, oblíbence rakouského císaře Františka I.

Český šlechtic se stal velitelem spojeneckých rusko-rakousko-pruských a švédských vojsk, která se v druhé půlce roku 1813 utkala v rozhodujícím boji s Napoleonovou armádou. Nutno říci, že francouzské jednotky byly 
z velké většiny narychlo zformovány z nezkušených rekrutů, protože většina ostřílených vojáků předtím zahynula při ruském tažení. To byl pro Francouze velký handicap a nelze se tedy divit, že v třídenní bitvě u Lipska ve dnech 16. - 18. října spojenecké oddíly rozdrtily francouzskou armádu, kterou přinutily ustupovat zpátky do Francie.

Na vítězství má velký podíl 
i další vynikající český vojevůdce Jan Josef Radecký 
z Radče, tehdy v hodnosti podmaršálka, který byl náčelníkem Schwarzenbergova štábu a připravil operační plány spojenců, jež definitivně zastavily Napoleonovy výboje. Pak už následovalo triumfální tažení spojenců do Paříže. Francouzský císař byl přinucen abdikovat a odejít do vyhnanství na ostrově Elba. Jeho krátký pokus o obnovení císařství byl už jen pouhým zoufalstvím a zákonitě skončil krachem u belgického Waterloo.

O velkém podílu maršála Karla Schwarzenberga na tomto grandiózním úspěchu není pochyb, už jenom tím, že rázně odmítl amatérské zásahy ruského cara Alexandra I. a některých jeho důstojníků do vojenských plánů. Je pravdou, že velkým pomocníkem mu byl Radecký, který pro spojenecké vojsko připravil skvělou strategii, nicméně všechny klíčové rozkazy musel nakonec jako vrchní velitel podepsat on.

Důležitým momentem pro lipské vítězství, jak připomíná historik Jiří Rak v knize Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii, bylo zřízení polního četnictva v rakouské armádě, které prosadil právě Schwarzenberg. To dávalo pozor na vojáky, aby dodržovali přísný zákaz rabování a celkovou disciplínu. K tomuto razantnímu kroku vedl polního maršála jistě i fakt, že rabující voják nebojuje a to on nemohl potřebovat. Proto tresty pro vojáky, kteří porušili toto nařízení, byly přísné – sto ran holí a stávalo se, že mnozí provinilci takový výprask nepřežili.

Polní maršál Karel Schwar᠆zenberg se ovšem nestal předním důstojníkem rakouské armády pouhou náhodou nebo kvůli svému šlechtickému původu. Vojenský talent prokázal už dříve. Tak například v roce 1805 radil jako viceprezident rakouské dvorské válečné rady svým nadřízeným, aby se spojenecké rakousko-ruské vojsko nepouštělo u Slavkova do bitvy s Napoleonem a počkalo na příchod dalších posil z Ruska. Dějiny se tak mohly odvíjet jinak. To se však nestalo, a tak Schwarzenbergova hvězdná chvíle nastala o osm let později u saského Lipska.

JAN ZIEGLER
Autor je publicista