Na dobu dělení státu vzpomíná Jiří Vlach, tehdejší poslanec a místopředseda České národní rady:
Do roku 1990 bylo vcelku jedno, že v naší republice, která byla federací, existují určité asymetrie. Například jsme neměli českou ústavu, existovaly mnohé slovenské a československé instituce a české nikoli (včetně např. KSS a KSČ). Ale nevadilo to, všechno řídil Ústřední výbor KSČ, vláda fungovala jen jako jeho prodloužená ruka, poslanecké sbory měly od KSČ nadiktováno, co odhlasují. KSČ předem schvalovala i texty diskuzních vystoupení poslanců.
Rozdělení federace, k němuž to po revoluci v roce 1989 směřovalo, většina lidí nechtěla. Převažoval názor, že společný stát bude silnější a jeho existence byla spojena
s pozitivními emocemi.
Silné snahy po úplné emancipaci se ale ze strany slovenské reprezentace objevily krátce po prvních svobodných volbách v roce 1990. Začalo to tak zvanou pomlčkovou válkou. Velmi rychle jsem si rozšířil znalost angličtiny
o nové slovíčko: hyphen, tedy pomlčka, vlastně dělící čárka.
Následovala vážná jednání o možných modelech uspořádání státu. Po roce bylo jasné, že máme problém. Slovenská strana měla snahu dělat vše po svém. Například na Slovensku platila daleko měkčí pravidla pro nezaměstnané a přitom bylo vše placeno z federálního rozpočtu, který většinově naplňovala česká ekonomika. Jednou už jsem se neudržel a v televizním diskuzním pořadu, který se jmenoval „Co týden dal", jsem řekl, že bych byl nezaměstnaným na Slovensku, až bych brečel.
Lidi to přivítali, české politické špičky nikoli. Považovaly tehdy za správné neříkat, co všechno Slováci v praxi a během jednání požadují a co negují. Většina české reprezentace totiž věřila, že se podaří udržet společný stát a nechtěla veřejnost „strašit". Slovenská veřejnost se rozpadu federace spíše bála, jejich politická reprezentace šla však ostře za vytvořením svrchovaného Slovenska. A tak se intenzivně hrála hra „Kdo bude viníkem rozdělení".
O dělení kompetencí jednala předsednictva České a Slovenské národní rady například ve Štiříně v říjnu 1991 a v Častej Papierničke v listopadu. Pořád se jednání točila kolem toho, co z našeho pohledu musí a ze slovenského smí zůstat pro oba státy společné. Alespoň měna? Obrana? Zahraniční politika? Slováci ale neustále předkládali podmínky neslučitelné s existencí společného státu, chtěli samostatné zastoupení v OSN, rozhodovat o své emisi bankovek, mít svojí policii, svou sociální a zdravotní politiku za společné peníze atd., atd..
Jednu opravdu velmi emociálně silnou vzpomínku mám právě na Papierničku. Stal jsem se tam přímo „nepřítelem národa". Jednání nevedla a ani nemohla k ničemu vést, protože slovenští partneři měli už zcela jiné představy a zájmy. Ivan Čarnogurský tam za zavřenými dveřmi na rovinu řekl: „Problém je v tom, že vy mluvíte o společném státu a my o spolupráci dvou států." Tím dal najevo, že o společný stát Slováci nestojí. Já jsem už považoval za docela nefér lidem realitu zase zapřít, tak jsem to hlavní v noci po jednání přítomným novinářům řekl. Druhý den všichni mé sdělení dementovali, útočili na mě, že to tak neřekl. Novináři se ptali účastníků, zda to Čarnogurský řekl, všichni má slova popřeli. Jen Jan Kalvoda mé sdělení kompletně potvrdil. Nikdo nechtěl být tím, kdo řekne, jaká situace skutečně je a že společný stát již takřka nepřipadá v úvahu.
Po volbách 1992 už bylo vše jasné a následovala náročná jednání o zániku federace, paralelní jednání o desítkách smluv v ČNR a SNR, tvorba a schvalování naší ústavy atd. Vzpomínám také na jednu schůzi po rozpadu státu, která se týkala dělení měny. Jako místopředseda tehdy již poslanecké sněmovny jsem schůzi řídil a bohužel jsem měl ošklivou angínu a musel řízení „usípat" bez mikrofonů. Šlo
o velmi dramatické jednání. Kurz koruny se chvěl, docházelo k odlivu peněz ze Slovenska, museli jsme jednat rychle, ale velmi důvěrně. Na exekutivní úrovni bylo vše skvěle připravené a s dnes nepředstavitelným nulovým únikem informací! Aby se předešlo spekulacím s financemi, bylo
i naše jednání uzavřené, mikrofony vypnuté. Poslanci dostali návrh až na stůl, aby nikdo nemohl informace vynést a zneužít. Povedlo se, nevzpomínám si ani na náznak toho, že by došlo k nějakým machinacím a poškození ekonomiky. Myslím, že to byla pro nás všechny tehdy otázka cti, pracovat ve prospěch své země a nezneužít situace.
On totiž nikdo nevěděl, co s námi
close
zoom_in
Když v roce 1992 po půl roce opouštěl Sněmovnu národů, zůstalo mu jen občanské povolání lékaře. V té době již vedl pražský Sexuologický ústav a na čtyři následující roky se politice zcela vzdálil. Vrátil se do ní v roce 1996, kdy byl zvolený do poslanecké sněmovny.
Sněmovnu národů opouštěli s odstupným několika platů. „Tuším, že jsme si odhlasovali tři. Tenkrát to bylo celkem asi šedesát tisíc, to ještě takové platy nebyly, takže kvůli penězům jsme to nedělali."
Jaroslav Zvěřina vzpomíná, že určitá část politické reprezentace tenkrát zamýšlela, že by odstupující poslanci mohli přejít do prvního Senátu. „On totiž nikdo nevěděl, co s námi. Byli jsme zvolení na celé funkční období, jenže stát zanikl," vypráví Jaroslav Zvěřina.
„Tak si někteří hráli s myšlenkou, že by z nás – federálních poslanců vznikl Senát, neboť ústava pro Českou republiku předepisovala dvoukomorový parlament. Nikdo se ale nikdy ani nepokusil to zrealizovat. Takže takové hlasy, že jsme hlasovali pro rozpad Československa, protože nám slíbili Senát, je hloupost. To nikdy nemělo konkrétní podobu," tvrdí Zvěřina, který má za sebou tři volební období ve Sněmovně a jedno v Evropském parlamentu.
Referendum nechtěl Klaus ani Mečiar
close
zoom_in
Po volbách v červnu 1992 bylo všem jasné, že udržení společného státu nebude možné. Opozice ještě požadovala referendum k rozpadu Československa, ale vítězné strany ODS v koalici s KDS a slovenská HZDS v čele se svými vůdci Klausem a Mečiarem již připravovaly rozluku.
Po volbách v roce 1990 se do Sněmovny lidu Federálního shromáždění dostal i jihočeský poslanec za KSČ Vojtěch Filip. Před tím pracoval jako kádrovák v českobudějovickém podniku Sfinx, byl v komunálních volbách zvolen do zastupitelstva Českých Budějovic. KSČ, přesněji KSČS, byla v době, kdy Vojtěch Filip byl poprvé zvolen do FS, svazkem obou republikových komunistických stran. Poté se rozpadla na dvě samostatné strany. V roce 1991 proto Filip přešel do KSČM. Mandát obhájil i o dva roky později.
„V prvním volebním období jsme z pohledu pozdějšího rozdělení státu zažili pomlčkovou válku a přeměnu názvů naší republiky," vzpomíná. Zažil ve federálu hádky o ekonomickou reformu, o připuštění restitucí, o zákonu o vyvlastnění majetku KSČ. „Do roku devadesát dva nebyla vůbec řeč o rozdělení země. A proč nebylo po volbách referendum? Protože to nechtěl Klaus, ani Mečiar," odpovídá na otázku, kdy vlastně začaly debaty o rozdělení státu.
