VYBRAT REGION
Zavřít mapu

K Vánocům jsem dostala kočárek a vozila v něm kotě

Český Rudolec - Na dětství má asi každý z nás nějaké hezké vzpomínky. Ty se s přibývajícími léty nikam nevytrácejí, ale zarůstají do nás a patří pak k místům, k nimž se občas a rádi utíkáme, zrovna právě nyní o svátcích narození Ježíše Krista.

30.12.2014
SDÍLEJ:

Božena Pazourová.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Na vánoční dárky, společné chvíle s rodiči a sourozenci ráda vzpomíná i pětasedmdesátiletá učitelka Božena Pazourová z Českého Rudolce, která se narodila 
v létě 1939 v Prostředním Vydří, odkud se po válce přestěhovala s rodiči do Slavonic.

„V okolí Slavonic žilo především německé obyvatelstvo, ale v roce 1945 po válce byl odsun a přišla tam pak spousta českých rodin. Ta naše byla mezi nimi," vzpomíná Božena Pazourová.

„Když jsem byl malá, měla jsem tři sourozence, bratry Josefa a Zdeňka, kteří už zemřeli, a sestru Marii, která je o 12 let starší. Tatínek se jmenoval Josef Bohuslav, maminka byla Božena.
Bydleli jsme v první chalupě napravo, když se jelo od Mysletic, číslo si už nepamatuji. Když jsme se pak přestěhovali do Slavonic, tatínek naši chaloupku prodal. Stojí tam ale dodnes. Majitel ji opravil, něco přistavěl, občas se u ní zastavím a zvenku se na ni podívám.

Bydleli jsme sice v Prostředním Vydří, ale žádné vydry jsem tam jako malá holka neviděla. Nedaleko bylo hodně navštěvované poutní místo Kostelní Vydří
s klášterním kostelem na kopci a také Zadní Vydří.

Četla jsem, že si někdo pamatuje zážitky třeba už od čtyř roků, ale já vůbec ne. 
V Prostředním Vydří bylo jenom pár chalup kolem silnice. V mém věku jsem tam byla jediná holka a na druhém konci byl stejně starý kluk, což jsem se ale dozvěděla až za kolik let z vyprávění mých rodičů.

Vzpomínám si ale na to, jak jsem v šesti letech jela do Slavonic. Už dřív se tam vydal otec a sestra s jedním bratrem. Když se u nás dělal nábor, přišli za tatínkem a říkali mu: No vidíš, celou válku jsi neměl práci a teď je tam spousta volných stavení. Mamince, která pracovala u sedláka, řekli, jen ať také jde, protože je třeba zajistit dobytek v prázdných staveních. Takže tatínek s mými sourozenci odjel a já zůstala s maminkou doma. Samozřejmě, že jsem chtěla jet také, jenže to nešlo tak rychle. Otci přidělili nebo si vybral dům, kde sice byl dobytek, ale nebyl tam kůň, jenom voli. A s těmi se z Vydří do Slavonic přestěhovat nešlo. Proto čekal, až mu ho půjčí jeho známý, který koně měl. Když se pak měli stěhovat, já to nemohla vydržet a chtěla jsem s nimi také. Maminka mi tedy připravila raneček, naložili mě na fůru a už jsem jela s nimi.

Když jsme přijížděli do Slavonic od Dačic, byla tam křižovatka s obrovskou kulatou kašnou, voda stříkala kolem. U kašny byli ruští vojáci se svými drobnými koníky a spoustou malých vozíků. Tenhle obrázek tryskající kašny a ruských vojáků kolem vidím stále, zůstal mi v paměti dodnes. Byl to asi velký zážitek, že mi napořád utkvěl paměti. Byla jsem malé šestileté děcko z vesnice, které najednou přijelo do města.

Na Vánoce prožité s rodiči ve Slavonicích si pak ale už samozřejmě vzpomínám. Náš Štědrý večer byl stejný jako všude jinde. Měli jsme rybu a bramborový salát jako v jiných rodinách. Dostávali jsme drobné dárečky, ne jako je to dnes. Pak jsme společně chodili na půlnoční do kostela na náměstí. Tenhle zvyk jsme pokaždé dodržovali.

Pamatuji si také na můj první dárek, to jsem chodila snad už ale do druhé nebo třetí třídy. Předtím totiž nebyly peníze. Dostala jsem knížku Pohádky Boženy Němcové a četla ji pořád dokola, až z ní nic nezbylo.

Jak říkám, na dárky a hračky v tu dobu nebylo. Také jsem samozřejmě chtěla mít panenku a kočárek. Jeden menší mi rodiče sehnali, zřejmě už byl po jiném dítěti. Jenže na pannu už nezbylo, takže mou panenkou se stalo ušišmané kotě. Kdykoliv jsem ho do kočárku uložila, vždycky tam klidně zůstalo a spalo. Já jsem pak jezdila s kočárem a místo panenky jsem vozila kotě.
Náš vánoční stromek vypadal úplně jinak, než vypadá dneska. Byly na něm jablíčka a perníčky, visely na něm řetězy, které jsme si udělali z papíru nebo ze slámy. Cukrovinky na něm visely až později, protože na ně hned po válce nebylo.

Tenkrát, když jsme se přestěhovali do Slavonic, tak rodičům říkali, jak prý se mají, když jsme doma čtyři děti. Jenže nakonec v zemědělství nezůstal nikdo z nás, jelikož mladým řekli, že je po válce třeba budovat průmysl. Bratr tedy odešel a stal se horníkem, sestra musela do lehkého průmyslu ve Slavonicích, my zůstali doma jen s mladším bratrem. Rodiče sami hospodářství nemohli zvládnout, tak hned poté, jak se začala zakládat jednotná zemědělská družstva, otec dlouho neváhal a vstoupil do něj.

Abych se ale vrátila zpátky k Vánocům u nás doma. Bratr byl horníkem, a ti tenkrát měli dobré zajištění. Takže když poprvé přijel domů, tak nám přivezl velikou kolekci čokoládových figurek. To bylo něco! Jenže nám bylo líto ty krásné duté figurky sníst, tak jsme si je schovávali ještě další dva roky. A když jsme se pak do nich dali, tak už nebyly moc dobré.

V roce 1953 – 54 rušili devítiletou školní docházku, takže vycházela zároveň devátá a osmá třída. Ve Slavonicích byl textilní závod Slavona, později Otavan, kde pracovala spousta děvčat. Tak jsem si říkala, že půjdu na oděvní průmyslovku, která byla na Moravě snad jediná v Prostějově.

Bohužel jsem se tam ale nedostala. Všude byl totiž velký nával, protože končily dva ročníky zároveň. Já jsem pak chodila do takzvaného JUKu, což byl jednoroční učební kurz. Podruhé už jsem ale na oděvní průmyslovku nešla a zkusila Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol v Jihlavě. Tenkrát se na ni hlásilo také dost děvčat, od nás ze Slavonic asi pět, ale mě vzali.
Po jejím ukončení jsem v roce 1958 nastoupila do dvojtřídky v Bílkově u Dačic, kde jsem ale působila jenom krátce. V pohraničí byl značný přesun obyvatelstva, tak najednou byla spousta dětí v Matějovci, kde původně jednotřídní škola musela otevřít ještě druhou. A protože Matějovec byl deset kilometrů od Slavonic, tak mě tam přeložili, abych mohla dojíždět z domova.

Byly to první až pátá třída, žáky seskupovali vždy podle počtu, aby to vyšlo. Jedna třída měla dva ročníky, druhá třída měla tři. Dvoutřídka tam ale existovala asi jen čtyři roky a pak se z ní stala zase jednotřídní škola. Odstěhovaly se odtud totiž některé rodiny, které tenkrát mívaly dětí víc než dneska, takže ve škole ubylo žáků. Mezitím jsem se vdala, můj manžel byl lesníkem, a přestěhovala jsem se do Českého Rudolce. Když pak můj šéf přešel na jinou školu, zůstala jsem na jednotřídní škole ještě dalších čtrnáct roků.

Protože jsou v jednotřídce děti od první do páté třídy pohromadě, tak ti starší školáci těm mladším samozřejmě hned pověděli, jak je to s Mikulášem a s Ježíškem. Děti se mě proto na to neptaly a já jim to nemusela vysvětlovat.
Těsně před Vánoci jsme s dětmi ve třídě vždycky přistrojili stromeček. Myslím, že je tenhle zvyk na školách dodnes. Děti už věděly, jak to s Ježíškem je, dávaly si mezi sebou malé dárečky. Měli jsme pak vždycky takovou pohodovou hodinu, kdy jsme si zazpívali koledy. Děti psávaly na tabuli přání v duchu: Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu. Pamatuji si, že něco podobného jsme psávali ve škole i my, ale to až když jsem byla ve vyšších ročnících.

Na Vánoce moc ráda vzpomínám. A kde je budu prožívat letos? Mám dvě dcery a střídavě jsem tedy u jedné z nich, další rok zase u druhé. Pak se ale přesuneme k té druhé a strávíme společně jeden sváteční den.

Žádná vánoční přání už s přibývajícím věkem nemívám, jenom aby mi zdraví ještě sloužilo. Ale do nového roku velké přání mám – ještě jednou si chci skočit padákem," usmívá se šibalsky Božena Pazourová. A proč chce bývalá učitelka riskovat dobrodružství v oblacích? To se dočtete příště, jenže to bude až v novém roce. Tak ať se v něm všechna přání splní!

Vyprávění zaznamenal Radek Gális

Autor: Redakce

30.12.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Škoda Octavia první generace.
AUTOMIX.CZ
7

Má vaše škodovka jedno zrcátko menší než druhé? Víte, proč to tak je?

Silnice I/34 splňuje na úseku od Okružní křižovatky v Českých Budějovicích až po lokalitu Na Klaudě nedaleko Lišova základní technické parametry pro zavedení nejvyšší dovolené rychlosti 110 kilometrů v hodině. Komunikace má čtyři jízdní pruhy oddělené upr

Sto desítku do Lišova dovolí řidičům na jaře

Budějovické parkování bude tématem setkání s občany

České Budějovice - Město České Budějovice připravilo na veřejné setkání, v jehož rámci budou občanům odpovězeny nejčastější dotazy týkající se parkování ve městě.

Narozeniny planetária oslaví ohňostrojem

České Budějovice – Budějovická hvězdárna slaví 80. výročí od založení.

Odkup vepřína v Letech stvrdila smlouva

Praha, Lety – Muzeum romské kultury (MRK) ve čtvrtek podepsalo smlouvu s firmou AGPI o odkupu vepřína v Letech u Písku za 450 mil. korun. 

Kam za zábavou a poznáním na Českobudějovicku

České Budějovice - Kam se můžete vypravit za zábavou i poučením na Českobudějovicku

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT