Alena Seehuberová a Leopold Hintz z Gymnázia Johannese Heidenhaina v Traunreutu se vydali na šestiměsíční cestu po Jižní Americe dobývat sopky. Na první vulkán Cerro Negro v Nikaragui vysoký 728 metrů a s 23 erupcemi za 160 let jim výstup trval hodinu. Z vrcholu si pak sklouzli na úpatí ve speciálních oblecích takzvaným vulcano boardingem. Druhou sopkou bylo Acatenango (3 976 m ) v Guatemale, což byla „jiná třída“, jak říká Hintz. Cestu jim zkomplikovala Alenina otrava potravinami – z nemocnice ji propustili až den před plánovaným výstupem. Musela užívat antibiotika, ale výpravu nemohli odložit. Pět hodin jim trval výstup do základního tábora, kde přespali a v náročné cestě terénem už bez vegetace pokračovali. Odměna je čekala nahoře, když v noci pozorovali sousední vulkán Fuego, který chrlil nepřetržitě lávu…

Dvojice má za sebou zatím čtyři sopky a v cestě pokračuje.

Santa Ana in El Salvador in 2381 Metern Höhe.

Připomněli nám 175 let kostky cukru

„23. ledna 1843 se stal svět sladším – a pro hospodyně o něco méně nebezpečným,“ předesílá pasovská PNP článek k jubileum vynálezu kostkového cukru.

Do té doby byl cukr dodáván v homolích vysokých až půldruhého metru a paní domu z něj musela porce namáhavě štípat. Paní Juliana Radová v Dačicích si při tom poranila prst a vynadala za to manželovi Jakubu Kryštofu Radovi, od jara 1840 rakouskému řediteli dačické rafinérie cukru. Ten pak vymyslel lis – do 400 čtvercových otvorů desky z mosazi se nasypala navlhčená cukrová moučka, v lisu se stlačila, kostky se vytlačily a dvanáct hodin sušily. Kostka byla na světě… Rad za vynález dostal císařský privileg, „předjezdce“ patentu, od Ferdinanda I. Svou továrnu vybavil šesti lisy a produkoval 1,1 tuny kostkového cukru denně.

Novinka, porcovaný cukr balený do reklamních obalů, se stal oblíbeným průvodcem kávy. „Design balení byl extrémně různý,“ říká v PNP Karin Rädelová (62) ze Seligenstadtu v Hessensku, předsedkyně Německého klubu sběratelů cukru (DZDF). Sama má asi 160 000 kusů, nejstarší ze Světové výstavy v New Yorku z roku 1939.

Pasovský deník se zamýšlí nad škodlivostí cukru a cituje upozornění německého cukerného průmyslu: „Kdo přijímá více kalorií než spotřebuje, tloustne. A je úplně jedno, odkud tyto kalorie pocházejí.“ Soustřeďovat se v diskusích o nadváze na jeden přípravek prý nemá smysl. „Cukr nedělá tlouštku, není žádným rizikovým faktorem civilizačních nemocí,“ říká jeden ze „sedmi faktů o cukru a výživě“.

Producenti cukru, jejichž „primas“ Südzucker má roční obrat 6,5 miliardy eur, jsou ale pod tlakem, a hledají pro zákazníky bdělé zdraví intenzívně náhradní látky. „Pověst bílého zlata je špatná,“ pokračuje list. Německá společnost pro výživu sice míní, že „cukr sám o sobě není nutně škodlivý“, a její mluvčí doplňuje, že zkrátka jako v mnoha jiných případech náleží na dávce. Riziko nadváhy a dukrovky zvyšují zejména sladké limonády. „Podle Světové zdravotnické organizace WHO mají lidé krýt cukrem jen pět procent denní kalorické potřeby, ale v Evropě, Americe a Austrálii jí každý občan statisticky mnohonásobně víc. Zhruba 50 let je v Německu průměrná spotřeba cukru na hlavu asi 34 kilogramů za rok. Kolem 30 000 pěstitelů cukrové řepy v zemi zásobuje dvacet cukrovarů. Ty vyrobily podle posledních čísel celkem asi tři miliony tun cukru. Ten kostkový je jen okrajovým produktem,“ uzavírá PNP.