Ti všichni si přejí za českého prezidenta Karla Schwarzenberga, pocházejícího z rodu, který je stovky let spojený s jižními Čechami.

V anketě Katolického týdeníku, křesťansky orientovaném periodika, jste jedním ze dvou hlavních kandidátů na prezidenta. Jak s těmito preferencemi od křesťanů do voleb jdete?
Vesele.

Výsledky středoškolských voleb, které organizuje společnost Člověk v tísni na školách, ukazují, že vás mladí lidé berou a uznávají. Cítíte tedy spíš podporu mladší generace, než té starší?
Cítím podporu obojích, vnímám jedny i druhé. Samozřejmě že mě nebudou podporovat všichni, někteří jsou na mě i naštvaní, ale prozatím všude, kde jsem byl, jsem potkal lidi vůči mě velice vstřícné.

V prezidentské volbě je pár žhavých kandidátů – Miloš Zeman a Jan Fischer, kteří byli kdysi v komunistické straně, zatímco vy nikdy. To, že jste si v životě nezadal s komunisty, je pro vás asi plus, ne?
Já nevím, jestli je ještě dneska  plus, že jsem nebyl členem komunistické strany. Mám v nynější situaci spíš dojem, že je to spíš chyba.

Oba kandidáti patří k favoritům. Proč jdete do soutěže o českého prezidenta z pozice třetího vzadu, ze které zdánlivě nemůžete vyhrát?
Protože je vždycky veselejší bojovat proti velkým soupeřům. Pak to teprve začíná býti zajímavé.

Co si myslíte, že má mít český prezident v současnosti na starosti ? Což třeba stmelovat naší léta rozhádanou společnost?
Ano, s tím souhlasím, protože mám obavy z toho, jak  se česká společnost stále rozděluje. Vidím, že spory mezi tzv. pravicí a levicí už vlastně nejsou jenom spory politické, ale přecházejí do osobní nenávisti, a to je opravdu velmi smutné.

Prezidentů s jihočeskými kořeny jsme v minulosti moc neměli, až na Emila Háchu z Trhových Svinů. Ale na jeho roli za druhé světové války se lidé stále dívají hodně rozporuplně.
Já vám něco řeknu – velice se mu po válce křivdilo. Něco o tom vím, poněvadž můj strýček František ho navštěvoval za války s nejmladším nevlastním bratrem, tomu  bylo tehdá, myslím, 12 let. Odnášel pak od něho zprávy pro Londýn a ty pak strýček František předával zahraničním diplomatům, se kterými měl kontakt.

Dokud byl prezident Emil Hácha zdravý, byl opravdu výborný. Je ale pravda, že pak bohužel onemocněl těžkou sklerózou, a činy poté už mu člověk ani nemůže vytýkat.

Když se stanete českým prezidentem, budete mít asi letní sídlo na svém Orlíku, že?
Asi ne, protože budu  dodržovat tradice Lán. Lány jsou totiž poblíž Prahy a je to místo i praktičtější  a více zařízené pro prezidentování.

Nebojte se, Orlík zůstane stále veřejnosti otevřený jako dosud.

Pocházíte z rodu, který je staletí spojený s jižními Čechy. Máte tak už staletí spoluzodpovědnost za vše, co se tady děje, že?
Mám, ale řekněme, že už je to mnohem menší vliv než dřív. Spíš mám teď větší odpovědnost za jihočeskou oblast orlicko-čimelickou, kterou jsem už ale předal synovi. Sám se teď jako český ministr zahraničí starám o státní záležitosti, ale odpovědnost našeho schwarzenberského rodu vůči našemu státu stále zůstává.

My jsme totiž po staletí byli a stále jsme zodpovědní za osud naší země.

Nedávno jste oslavil 75. narozeniny a to přímo 10. prosince, kdy je mezinárodní Den lidských práv. Vy se přitom už z let exilu dodržováním lidských práv dlouhodobě zabýváte.
Ano, náhodou stanovili ten svátek na moje narozeniny, což je divná shoda okolností.

Je důležité si tento Den lidských práv připomínat a stále podporovat všechny, co se zasazují za ochranu lidských práv a svobod druhých. Tihle lidé obětují pohodlí, kariéru a často riskují bezpečí svoje i svých blízkých, někdy i svůj život.

Většina obránců lidských práv dojde jen malého či žádného uznání, mnozí jsou za svou činnost napadáni, obtěžováni, perzekvováni nebo vězněni. Den lidských práv je tak především připomínkou těchto statečných lidí. Tvrdím, že mají být propuštěni všichni vězni svědomí na celém světě.

Bohudíky, že lidská práva jsou od doby prezidenta Václava Havla integrální součást naší české zahraniční politiky.

Lidská práv byla vždy vaším tématem. Jezdíval jste sem do vlasti i za komunistů jako šéf Helsinského výboru. Jak vzpomínáte na politické vězně, kteří tu byli komunistickou totalitou zavíráni, třeba na básníka Ivana Martina Magora Jirouse?

Jirouse jsem viděl ve věznici Jihlavě, kde ho vedli přes nádvoří k soudu. Díval jsem se shora s okna, přijel jsem tam jako pozorovatel na ten soud a tenkrát jsem ho viděl poprvé, jak ho vedli k soudu. Pak jsem se s ním setkal po listopadu 1989 a od té doby vzniklo naše přátelství, které trvalo až do jeho smrti. Už to je víc než rok, co zemřel, což je hrozné.

I jako ministr zahraničí se zajímáte o dění ve světě. Desítky let aktivně podporujeme Izrael, za jehož samostatnost se hodně angažoval váš poválečný předchůdce Jan Masaryk. V Izraeli je teď zástupcem České republiky vyslanec Tomáš Pojar, bývalý ředitel humanitární a lidsko-právní společnosti Člověk v tísni.

Tomáš Pojar je v Izraeli naším velvyslancem a jsem za to rád. Izrael je naším dlouholetým stálým přítelem a budeme ho nadále podporovat.

Jste jedním z nejvlivnějších ministrů české vlády a patříte mezi ty, které ještě premiér Petr Nečas neodvolal. Čím to je, že váš post je takový stabilní?
Podívejte se, je těžké odvolat šéfa koaliční strany, to by bylo poněkud obtížné.