Po Hitlerově norimberském projevu 12. září 1938 musely jednotky Stráže obrany státu (SOS) sjednávat pořádek i v jihočeském pohraničí, kde se odehrálo několik incidentů (např. v Cetvinách). Velitelem praporu SOS 11 – České Budějovice byl pplk. Quido Matoušek a působil v politických okresech České Budějovice, Kaplice, Český Krumlov. Mezitím se usilovně pracovalo na výstavbě a zlepšování Hlavního obranného postavení (HOP) čs. branné moci.

Události roku 1938 způsobily velký pohyb obyvatel bývalého Československa.

Chytali je za rukáv

Čechoslováci s lítostí sledují, že 21. září přistupuje Hodžova vláda na požadavky Francie a Velké Británie. Zpráva každého Čecha a většinu Slováků zasáhla nemilosrdně. Podle kronikářských zápisů panovala mezi lidem nejistota, co bude. V Českých Budějovicích se před bránou kasáren shromáždil zástup lidí a provolával slávu armádě. Doslova „chytali důstojníky za rukáv a prosili, aby našli v této situaci východisko".

Dne 22. září padla Hodžova vláda a nastoupila první úřednická vláda gen. Jana Syrového (22. září – 4. října 1938). To bylo tehdejší typické řešení problémů, které poškodilo politické strany v ČSR. Převážná část československého obyvatelstva přijala zprávu o mobilizaci armády s nadšením. Mobilizace proběhla rychle a úspěšně. Byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22.00 hod. Znamenala vstup státu do branné pohotovosti. První záložníci se začali soustřeďovat u svých útvarů ihned . Proto do čtyřiadvaceti hodin byly u většiny vojenských útvarů prezentovány už tři čtvrtiny povolaných záložníků. Mobilizace se dotýkala osmnácti ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále části příslušníků II. zálohy = specialistů.

Milion a čtvrt

Bylo povoláno asi 1,25 milionu mužů do zbraně (včetně těch, kteří byli povoláni před začátkem mobilizace). K dispozici bylo cca 350 tanků, 5000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Československou brannou moc tvořila: I. armáda (11 divizí a 1 brigáda) – velitelství v Kutné Hoře, II. armáda (4 divize) – velitelství v Olomouci, III. armáda (7 divizí) – velitelství v Kremnici, IV. armáda (9 divizí) – velitelství v Brně, Ústřední záloha (9 divizí). V Račicích na Moravě byl štáb Hlavního velitelství s gen. Ludvíkem Krejčím.

Také pro jižní Čechy byla oceněna rychlost nástupu záložníků, která při větších vzdálenostech, díky nefunkční dopravě, zase vázla. Prezentační komise pracovaly rychle. A tak mohli být záložníci poměrně rychle vystrojeni a zařazeni ke svým útvarům. Značné potíže činilo mužstvo německé národnosti, které muselo být jako státně nespolehlivé nasazováno pouze v malých počtech do pracovních útvarů či do podřadných funkcí.

Další související problém byl v nedostatku specialistů, kteří byli z větší části německého původu. Obranný úsek českobudějovického pěšího pluku Mistra Jana Husa (PPL 1) byl chápán důstojníky jako velmi dlouhý, protože se „táhl od Budějovic po Vrcov" (u Borovan). Z valné části byly jednotky umístěny v objektech lehkého opevnění (LO) – tzv. „řopících". Bohužel, zálohy byly jen minimální. Pro HOP bylo přiděleno celkem 450 kulometů vz. 35 a 450 kulometů vz. 26. Tyto zbraně byly po mnichovských událostech vráceny zpět do skladů a vráceny zbrojní službě.

Bunkry československého opevnění vzbuzovaly respekt. Vojáci je museli opustit.

Z osob neslovanských národností, povinných mobilizací, bylo nařízeno postavit pracovní roty k úpravám na HOP. K jejich ostraze bylo také nutno zajistit potřebný počet vojáků. Podle kronikáře nenastoupilo celkem 55 procent osob německé národnosti (asi 1600 z 3000). Tento nedostatek se projevil hlavně u PPL 51, jehož stav byl asi o 30 procent nižší (než u PPL 1). Mužstvo československé národnosti nastoupilo u PPL 1 z 99.25 procenta. Mobilizace vojákům zpočátku dodávala naději, že se budou bránit, posléze „byla však určena pouze k tomu, aby armáda bděla nad prováděním mnichovského rozhodnutí". Smutná bilance.

Ochablost a nezájem

Nálada mužstva PPL 1, zprvu plná nadšení, „někde přecházela v ochablost a nezájem". Dne 30. září se zastřelil velitel náhradní pomocné roty škpt. František Šteif. Důvodem bylo fyzické i duševní zhroucení, nezvládání služebních povinností atd. Nejhorší období však přišlo po Mnichovské dohodě z 29. na 30. září 1938, kterou vláda ČSR a prezident Edvard Beneš, bez účasti parlamentu, přijali. Od 1. října, kdy se muselo „po etapách ustupovat a vydávati bez boje známé kraje, kde bylo často cvičeno a které byly součástí naší milované vlasti".

Začátkem října začaly být 
z armády propouštěny osoby německé národnosti pocházející z odstoupeného území na dovolenou a z činné služby. 
V důsledku tohoto opatření bylo propouštěno mužstvo pracovních rot. Koně ze zabíraného území byli shromažďováni u náhradního praporu a odesíláni na kaplické nádraží. Odstupování území se neobešlo bez bojových srážek se sudetoněmeckými teroristy. Zde se jednalo o čtyři incidenty: 1) u Omlenic, 2) v Českém Krumlově, 3) u Vyššího Brodu, 4) u Chvalšin. Kromě toho docházelo k menším srážkám na bývalé HOP = hlavně v hraničním úseku Český Krumlov.

Od 14. října byli z činné služby u pluku propuštěni aktivní gážisté německé příslušnosti. Dne 17. října se začaly nově postavené útvary vracet zpět do posádky, aby nejstarší záložníci mohli být demobilizováni a útvary rozpuštěny. Od 21. října byly z činné služby propuštěny všechny vojenské osoby německé národnosti včetně těch, které měly trvalý pobyt na pozůstalém čs. území. Na výročí smrti plukovníka J. J. Švece dne 24. října byly na Švehlově náměstí (dnes Senovážném) v Českých Budějovicích u jeho pomníku položeny věnce.

Dodatek autora: Přímých pamětníků pohnutých událostí už mezi námi mnoho nežije. Je mi jasné, že tímto textem jsem se mnoha čtenářům nezavděčil, i když jsem vycházel z obsáhlé literatury, zejména pak z prací Mgr. Petra Kozla, které jsem měl tu čest vést. Proto doporučuji zájemcům internet i další možné zdroje.

Velkým problémem bude stále otázka, zda jsme se měli bránit, či ne. Na toto musím odpovědět, že historie nezná „Co by, kdyby?". 
 Proti jižním Čechám útočila 12. armáda od Lince ve směru na České Budějovice a Tábor v rámci plánu Grün (Zelený). Proti ní stála na levém břehu Vltavy I. armáda a na pravém IV. armáda. Boj by byl pravděpodobně mimořádně tuhý, ale vzhledem k okolnostem by nakonec čs. armáda byla nucena, aby se vyhnula svému úplnému zničení v českých zemích, ustupovat na Slovensko a dále na Podkarpatskou Rus, odkud by asi ustoupila do Rumunska. A nepochybuji o tom, že Adolf Hitler by náš branný odpor využil k tomu, aby jeho vojska pozabíjela co nejvíce Čechů. Kapitulace bez boje se stala strašným mementem, se kterým se muselo obyvatelstvo v českých zemích dlouhodobě vyrovnávat.

Autor: JIŘÍ DVOŘÁK, FILOZOFICKÁ FAKULTA JIHOČES. UNIVERZITY