Totéž platí i pro ty jihočeské, kteří mají centrálu v areálu policejního školicího střediska v Lišově.

V nedávné době se dařilo policejní feně Waomi a jejímu pánovi Janu Molovi na Jindřichohradecku. Společně se jim podařilo u Nové Bystřice 5. září vypátrat dívku, která se nevrátila ten den ze školy a ukončili tak nekonečné hodiny strachu jejích rodičů, když dívku v pořádku předali.

Za čtrnáct dní se scénář se šťastným koncem zopakoval. Tentokrát šlo o staršího muže po mrtvici, který sám zavolal, že uvízl v močálu, ale nedokázal se odsud dostat a ani nevěděl, kde je. Fenka Waomi dokázala znovu pomoci a kromě toho, že v noci vyčenichala u Strmilova prokřehlého muže, našla mu pak i ztracenou tašku, brýle i peněženku s doklady.

Setkání s policejním psem ale nemusí být pro každého tak radostné jako v obou případech na Jindřichohradecku. Že jsou zuby policejních psů nabroušené, stisk pevný, a že jsou čtyřnozí policisté odhodlaní chytit a nepustit, jsem si v Lišově vyzkoušela na vlastní kůži.

Když se přede mě postaví policista se psem, trochu ve mně hrkne. Čtyřicetikilový pes vybíhá proti mně. Nejvíce se bojím, že mě svou vahou může povalit na zem. Pes, když se prý zakousne do rukávu, už nepustí. Strach o nezakryté části těla přetrvává. Na přemýšlení není moc času, pes je u mě a já mu přeochotně nabízím pravou ruku chráněnou vypolstrovanou tréninkovou bundou. Zabolí to víc, než jsem čekala. Jak kousnutí musí bolet na holém těle? V prokousnuté kůži zločince bych být nechtěla.