Jihočeský rodák ze Šumavských Hoštic u Vimperka režisér Václav Gajer se v 50. letech několikrát pustil do tématu kolektivizace vesnice. Jeho snímky z té doby uvádí Ústav pro studium totalitních režimů jako příklady ohýbání dějin ve prospěch komunistického režimu.

V roce 1951 natáčí Gajer film Usměvavá zem o dvou vesnicích Darmochleby a Rousov. Ta první je příkladem úspěšného družstevnictví, ta druhá představuje „zaostalost". Vsí Darmochleby se ve filmu staly Čepřovice, které leží 14 kilometrů jihovýchodně od Strakonic.

Tuto pošumavskou vesničku Gajer zřejmě znal, 
z tohoto kraje pocházel. Podle serveru Národního filmového archivu se kromě Čepřovic ve filmu objevují i jihočeské lokace Plástovice a Zliv na Českobudějovicku, Lodhéřov na Jindřichohradecku. Nicméně Čepřovice dominují a jejich statky ve stylu selského baroka jsou ve 62 let starém filmu snadno identifikovatelné.

Záběr z filmu Usměvavá zem.Deníku se podařilo vypátrat pamětnici natáčení, která se ve filmu několikrát objevuje v detailních záběrech. Není pouhou komparzistkou, ale režie ji obsadila do epizodní role. K filmování se jako osmnáctiletá dívka dostala tehdy Marie Černá, dnes Vlková, které bude brzy 82 let.

„Když mi bylo patnáct, maminka mě poslala do Prahy na zkušenou. Domů do Čepřovic jsem se vracela na prázdniny. Tenkrát, když Václav Gajer točil film Usměvavá zem, jsem také přijela domů. Filmaři si mě vybrali a hned jsem šla na pole stavět panáky. Bylo to nahoře nad vesnicí, kde místní lidé říkají U Brda," řekla Marie Vlková.

Ta si vybavuje, že se nenatáčelo jen v obci, ale také v Praze v hostivařských ateliérech a na Barrandově. Pro Marii Vlkovou bylo překvapením, že v ateliéru filmaři postavili 
i kravín. „Do ateliéru přivedli dobytek. Já tam hraji dojičku, která předvádí masáž vemene krávy, aby více dojila. Podle scénáře filmu to byla nějaká metoda ruské vědkyně," směje se Marie Vlková.

Pak také tančila v hospodě na zábavě. Také hostinec postavil filmový architekt v ateliéru. „Tančila jsem s nějakým ostravským hercem, jméno si nepamatuji," vypráví.

Další její scénou je schůze družstevníků, kde sedí vedle slavné herečky Jarmily Kurandové. „Tato scéna vznikla 
v Čepřovicích ve škole, dneska tam sídlí školka. Ve filmu škola představuje kulturní dům," dodala.

Hostinec postavili filmaři v ateliéru. Za okna umístili osvícené velké cedule s namalovanou vesnicí. Jarmila Kurandová nabízí družstevníkům koláče. Marie Vlková tančí vlevo.Na Jarmilu Kurandovou má Marie Vlková hezké vzpomínky. „Radila mi, jak si mám upravit vlasy, aby mi nelezly do očí. Hodně jsem si povídala také s herečkou Zdenou Baldovou, pro niž jsem pekla piškot pokapaný citronem. Nevím proč, ale ona tomu říkala hnětýnky. Zdena Baldová si mě nějak oblíbila, neměla děti a já žila tehdy v Praze. Herečka přišla za mým otcem, že by mě chtěla adoptovat. To víte, že naši nesouhlasili," vzpomíná  Marie Vlková.

Pro ni jako osmnáctiletou dívku bylo velkým zážitkem dostat se na Barrandov. „Kamarádila jsem se s kostymérkou tohoto filmu. Když jsme přijeli na Barrandov, zrovna se tam natáčela Pyšná princezna. Pamatuji si také, že jsem tam potkala běžce Emila Zátopka ve vojenské uniformě, který se přišel na natáčení podívat," vzpomíná Marie Vlková.

Do Čepřovic, odkud pochází, se rodačka neustále vrací. Její dcera Jana Altová ze Strakonic podotkla, že maminka o filmu Usměvavá zem často mluví. „Režisér Gajer už měl film roztočený, když maminka přijela do vesnice 
z Prahy. Potkal ji prý na návsi a hned ji obsadil. Ve filmu se objevuje poprvé asi od jeho poloviny," řekla Jana Altová.

Dobový tisk, který se věnuje filmu, je ukázkou jazyka 50. letFilm měl dvě předpremiéry: 
16. 5. 1952 ve Volyni a 17. 5. 
v kině Jas v Českých Budějovicích. Premiéra byla v Praze v kině Baník 5. 6. 1952. V Čepřovicích se film podle kroniky promítal 17. 11. putovním kinem.

Záběr z filmu Usměvavá zem.UKÁZKY Z DOBOVÉHO TISKU:
Rousov a Darmochleby – Dvě vesnice v jižních Čechách. Kulak a hostinský Sahula 
v Rousově štve s cukerinovým úsměvem proti Darmochlebům s největší nenávistí, jaké je jeho vydřidušské kulacké nitro schopno. Získá však jen tři sedláky. Střední rolník se zamyslí nad výhodami, které mu družstvo s pomocí traktorové stanice přináší, nad výhodami společného ustájení dobytka a drůbežárny. Když to všechno uváží, pak nemůže se Sahulou souhlasit, ovšem nahlas se to bojí říct, neboť není radno si Sahulu pohněvat. 
V hospodářství je každou chvíli něco zapotřebí, jednou koně, pak sekačka a Sahula pomůže. Zadarmo ovšem nikdy! V Rousově lidé dřou od slunka do slunka na poli, mladí i staří a pořád to nikam nevede. V Darmochlebech pracují v družstvu III. typu, žijí šťastně a spokojeně, snaží se pracovat dobře a poctivě, protože jsou odměňováni podle vykonané práce. Mají obecní dům, společnou prádelnu, lázně nebo rozhlas. Na jejich polích hučí traktory strojní stanice a krávy ve společné stáji dávají dvakrát tolik co rousovské.

Ministr zemědělství Josef Nepomucký (po premiéře 
v Praze): Naši tvůrčí filmoví pracovníci ukazují, že naše filmové umění je oproštěno od buržoazního nacionalismu, kosmopolitismu a fanatismu. Stává se čím dál více výrazným pomocníkem našeho pracujícího lidu na vesnici, kterým jasně ukazuje radostnou perspektivu socialistické budoucnosti.

Soudruh Strnad z JZD Nišovice řekl: Je to doposud nejlepší film, jaký byl o naší pokrokové vesnici natočen. Jsem přesvědčen, že vykoná své poslání a ukáže, jak lépe se žije tam, kde se buduje socialismus.

Také předseda JZD Čepřovice, soudruh Poláček, se zúčastnil po premiéře diskuze. Hovořil o tom, že u nich se setkávali s podobnými obtížemi při upevňování JZD, jak ukazuje film…

O film projevili velký zájem mladí lidé. Ti nebudou na rozdrobených polích dřít do úpadu jako jejich dědové a otcové, ale budou pracovat na širokých družstevních lánech 
s pomocí strojů, aby se mohlo o naší vlasti říct, že je to usměvavá zem.

Čepřovice lákají filmaře svým selským barokem

Čepřovice v Usměvavé zemi: pohled od kapličky k rybníku a na statek v duchu selského baroka. Náves byla tehdy plná husí.Jihočeské exteriéry půvabné vesnice Čepřovice  na Strakonicku se ve filmech objevily hned několikrát. Kromě Václava Gajera a jeho Usměvavé země z počátku 50. let posloužila například filmařům při předválečném snímku Jan Cimbura (1941, režie František Čáp), komedii Tři chlapi na cestách (1973, režie Oldřich Lipský), dále dětskému filmu s Jiřím Strachem Páni Edisoni (1987, režie Vít Olmer) a z poslední doby je možné jmenovat snímek Karla Janáka Rafťáci (2006). V Čepřovicích vznikla scéna se čtyřkolkou a s pádem dvou hlavních hrdinů do rybníka. Jeden záběr tu pořídil Zdeněk Troška pro své Babovřesky.

Podle starosty Čepřovic Václava Šimka je mezi místními lidmi nejpopulárnější film Tři chlapi na cestách s Lubomírem Lipským. Filmaři si podle něho vesnici vybírají kvůli typické venkovské zástavbě zvané selské baroko. „Je to dílo známého stavitele Jakuba Bursy," řekl starosta Václav Šimek.