Půvabné městečko Jistebnice nedaleko Tábora využili filmaři už několikrát. Stačí připomenout slavný televizní seriál Třicet případů majora Zemana a epizodu Bestie. Jistebnice si tu „zahrála" pohraniční městečko Trnov. Ve zdejších exteriérech vznikla i část komedie Řeknem si to příští léto s Ondřejem Havelkou a Markétou Fišerovou.

Zhruba před 29 lety zavítal do Jistebnice televizní štáb režiséra Ludvíka Ráži, aby tu natočil televizní film z druhé světové války Čekání na stříbrné zvonky. Městečko posloužilo pro zachycení mezilidských vztahů v době nacistické okupace.

Roli babičky ztělesnila populární herečka Zdena Hadrbolcová, která s Ludvíkem Rážou hodně spolupracovala. „Tento film se dnes už moc nehraje. Zřejmě proto, že se jednalo o zachycení komunistického odboje. Jinak to natáčení bylo docela hezké. Omlouvám se, ale  na Jistebnici si už nevzpomínám. Vím, že jsme bydleli v hotelu a natáčeli jsme stále na jenom místě," řekla Zdena Hadrbolcová, jež babičku hrála v 48 letech.

close Zdena Hadrbolcová hrála babičku. zoom_in Důležité jsou v příběhu děti. Některé dětské představitele pro drobné role si štáb přivezl z Prahy. Patřil k nim například pozdější režisér Radim Špaček. Do hlavních dětských rolí Ráža obsadil tehdy populární dětské herečky Kateřinu Urbancovou a Michaelu Frkalovou. Kromě nich ale bylo potřeba sehnat dostatek malých komparzistů.

Nebylo nic jednoduššího než zajít do místní školy a požádat školáky o pomoc. Jednou z komparzistek ve filmu Čekání na stříbrné zvonky se tak stala Kateřina Pumprová. Bylo jí tehdy asi 12 let.

„Na natáčení jsme se podíleli odhadem jeden až dva dny. Pamatuji se, že na náměstí stály kolotoče a houpačky, a já se měla houpat. Už ani nevím, jestli jsem se houpala sama, nebo s někým," vypráví Kateřina Pumprová, která se z Jistebnice později odstěhovala. Dnes žije s rodinou ve Štěpánovicích na Českobudějovicku.

Utkvělo jí také, že televizní produkce dala dětem nějaké staré kabáty a boty, aby vše vypadalo jako za druhé světové války. „Ten film jsem viděla jen jednou a mám takový dojem, že záběry se mnou tam vůbec nejsou. Zřejmě museli filmaři hodně stříhat a moje záběry padly za oběť. Čekání na stříbrné zvonky v televizi prakticky neběží, je to škoda, moc ráda bych si děj znovu připomněla," dodala.

close Schody ke kostelu. Před 29 lety po nich běžela hlavní hrdinka. zoom_in Děti na natáčení vodil tehdy řadový učitel jistebnické základky a dnes její ředitel Dušan Petržel. „Mojí hlavní vzpomínkou je, že děj se měl odehrávat v zimě, ale počasí na to nebylo, tak si filmaři nastříkali Kostelní ulici umělým sněhem. Pak tudy běžely naše děti," vypráví ředitel základní školy.

Také jemu se i po desítkách let vybavuje řetízkový kolotoč, na kterém se školáci točili. Jistebnice podle něho představovala malé české městečko, kde sídlila německá vojenská posádka. Dodnes vidí typické uniformy. Z výsledné podoby filmu měl ponurý dojem, asi proto, že vyprávěl 
o ponuré době.

Dušan Petržel si také vybavuje, že filmaři umístili maskérnu do přízemí dnešního městského úřadu, do míst, kde byla zasedací místnost. Jednu z dívčích rolí dostala Kateřina Urbancová, která byla v té době dětskou hereckou hvězdou. „Pamatuji si na ni, ta holčička měla nazrzlé vlasy a dnes bych řekl, že trošku vypadala jako Aňa Geislerová," usmál se Dušan Petržel.

Spolu s ním děti při natáčení hlídal jeho kolega Vladimír Mašek, který je dnes v Jistebnici starostou. „Byl jsem u toho asi jeden den, mohlo mi být pětatřicet let. Natáčení se nám samozřejmě líbilo, protože to bylo velké zpestření. Je mi líto, že z toho nemám žádné fotografie. V televizi jsem pak film viděl jen jednou. Záběry jsou pro Jistebnici typické, město je tam dobře poznat. Myslím si, že se nasnímání velmi povedlo," řekl Vladimír Mašek.

Ten také popisuje, které části města filmaři využili – horní část hlavního náměstí 
a okolí Kostelní ulice. „Vybavuji si, že film se natáčel brzy zjara, panovalo studenější počasí, ale rozhodně nebyl sníh. Naše školní děti vystupovaly 
v komparzu při jakési lidové zábavě nebo pouti. Bylo pro ně zajímavé sledovat, jak se film vlastně dělá. Dodnes vidím, že hlavní hrdinka měla talisman – zvonek. Možná i proto se film jmenuje Čekání na stříbrné zvonky," uzavřel Vladimír Mašek.

Dostali jsme zadarmo cukrovou vatu, vzpomíná komparzista

close Maskérnu pro tento televizní snímek si filmový štáb zřídil v Jistebnici v přízemí této budovy, kde se dnes nachází městský úřad. zoom_in Coby žák třetí třídy si ve filmu Čekání na stříbrné zvonky zahrál také Jiří Kotaška. Rodák z Jistebnice, který dnes žije v Třeboni, získal malou roličku 
v komparzu přímo ve škole.  

„Odehrálo se to všechno někdy na přelomu zimy a jara. Měli jsme zrovna hodinu, když do třídy přišli lidé ze štábu a začali si vytipovávat děti. Já jsem se jim nějak zalíbil, možná proto, že jsem byl zrovna čerstvě ostříhaný," vypráví Jiří Kotaška.

Filmaři si podle něj vybrali víc žáků z několika ročníků. Všichni pak šli na obecní úřad, kde si štáb v jedné z místností zřídil kostymérnu.
„Svůj kostým už si úplně přesně nepamatuji, ale bylo to takové obyčejné klukovské oblečení, které zapadalo do období druhé světové války. Vybavuji si, že jsem měl takovou tu klasickou čepici, jaká bývá k vidění ve starých filmech. A boty mi byly velké, trochu jsem v nich plaval," popisuje Jiří Kotaška.

Natáčelo se ještě ten den přímo na jistebnickém náměstí. Filmaři zde pořídili scénu z pouti, a proto na místě postavili kolotoče, houpačky 
a také stánek s cukrovou vatou. Komparzisté dostali za úkol procházet se mezi atrakcemi. Scéna se několikrát opakovala, než byl režisér Ludvík Ráža spokojen.

„Samotné natáčení bylo poměrně zdlouhavé, neustále jsme čekali, než se něco začne dít. Mohli jsme se ale houpat na těch houpačkách a dokonce jsme dostali zadarmo cukrovou vatu, takže to nebylo zase tak špatné. Všichni jsme se tam té cukrové vaty přejedli," pamatuje Jiří Kotaška.

Po poslední klapce se děti vrátily na obecní úřad, převlékly se zpět do svého civilního oblečení a hned dostaly honorář. „Myslím, že to bylo 52 nebo 58 korun. To bylo vynikající, na tu dobu dost peněz. Už ale vůbec nevím, za co jsem je tenkrát utratil," dodává 
s úsměvem komparzista.

Výsledný film viděl až po několika letech. Poměrně totiž dlouho trvalo, než jej odvysílala televize. „Vyhlížel jsem samozřejmě tu scénu z pouti a zahlédl akorát svoji čepici. Zabrali nás jenom zezadu, jak jdeme mezi atrakcemi s paní učitelkou, která vlastně hrála moji filmovou maminku. Tu jsem poznal podle jejích blond vlasů," doplňuje Jiří Kotaška.

Z celého dne natáčení je podle něj ve filmu nakonec jen pár vteřin. Poznal ale také další záběry na Jistebnici, především zdejší kostelní schody, na nichž v Čekání na stříbrné zvonky leží umělý sníh.

Dětská hvězda 
se stala lékařkou

close Dětská herečka Kateřina Urbancová. zoom_in V době Stříbrných zvonků měla Kateřina Urbancová (dnes Rusinová, na snímku při přednášce) za sebou coby dětská herecká hvězdička pět filmů. Dnes je z ní respektovaná lékařka–anestezioložka, která absolvovala stipendijní pobyt ve Francii.  Publikuje odborné texty o umírání pacientů.


V televizním snímku, o němž píšeme, hrála kamarádku hlavní hrdinky Růžu. Diváci si ji pamatují
z televizní romantické pohádky Berenika (1989), kde účinkovala po boku Jany Preissové či Lukáše Vaculíka.