Ve filmu je dobře poznat lažišťská náves, kostel sv. Mikuláše, přilehlý hřbitov, místní chalupy. Štáb nasnímal i okolní přírodu, například skály a louky u osady Dvory nebo okolí vesnice Lštění. Záběry z města vznikly v Prachaticích.
Jako šestiletý žák první třídy se objevil v komparzu místní kluk Zdeněk Harant. Prosvištěl v jednom kratičkém záběru z návsi. „Jedu na kole
a proti mně vyrazí také na kole hlavní hrdina. Křikne na mě: Uhni! Já pak zahýbám doleva z kopečka. Bicykl mi půjčil o čtyři roky starší bratr. Jel jsem na tom kole takzvaně pod štanglí, protože jinak bych na šlapky nedosáhl," vypráví Zdeněk Harant.
close
zoom_in
Záběr musel zopakovat tak třikrát, čtyřikrát. Za jedno odpoledne nakonec dostal honorář deset nebo možná dvacet korun, což bylo něco nevídaného. Peníze utratil za pamlsky.
„Tenkrát ležely na návsi klády. Jsou vidět i ve filmu. Při pauzách jsme na nich my, místní, seděli a záviděli těm klukům z Prahy, že chodí do konzumu a něco si kupují. Říkali jsme si: ti si žijí," svěřil se s dojmy starými přes půl století Zdeněk Harant.
Pro Annu Peckovou, která se ve filmu také mihne na schodech u kostela, je tento film tak trochu dokumentem. „Mnozí místní lidé, kteří si tam maličko zahráli, už nežijí. Třeba moje maminka. V ději obyvatelé vesnice nosí styl oblečení, které už dnes neuvidíte, třeba šátky stažené dozadu," řekla Anna Pecková.
close
zoom_in
V době vzniku snímku jí bylo dvanáct let. Patřila k nejstarším dětským komparzistům. Měla delší, kaštanové vlasy. Při natáčení si užila také hlavního města. Odjela totiž na týden na Barrandov, kde se snímek dokončoval ve studiích. „Bydleli jsme a stravovali se v Praze. Za vše jsem dostala nějaké peníze, ale kolik to bylo, to už nevím," vypráví Anna Pecková.
Dále si vybavuje, že přímo u nich doma bydlel během natáčení osvětlovač. „Myslím, že se jmenoval Leitner. Moji rodiče s ním navázali přátelství. Přijela za ním i jeho paní, která u nás nějaký čas bydlela. Byla velmi milá. Lidé byli na sebe tenkrát více hodní než dnes. Více se družili a více si důvěřovali" míní Anna Pecková, která byla v Lažištích po roce 1989 šestnáct let starostkou.
Bude-li možnost, milý synu, tak ti nahraju!
close
zoom_in
Martina Švehlu si veřejnost pamatuje jako dlouholetého ekonomického redaktora Československé televize nebo jako mluvčího České národní banky. V 60. letech minulého století se objevil dvakrát na plátně jako dětská hvězdička.
Po Vorlíčkově detektivce Případ Lupínek, kde vedl pátrání po ztracených loutkách, dostal roli venkovského kluka Pišty v dramatu Králíci ve vysoké trávě.
Pro Deník napsal Martin Švehla tyto vzpomínky: „Bydleli jsme v Kubově Huti v takových malých chatičkách po čtyřech a odtud jsme vyjížděli na místa natáčení. Nejvíce se samozřejmě natáčelo v Lažišti, dva kilometry od Husince. Uvolnili tam pro nás místní kostelíček a hodně jsme se zdržovali naproti v hospodě," vypráví Martin Švehla.
Vzpomíná si na svéráznou paní hostinskou, ale jméno už si přesně nevybavuje. „Měli jsme ji všichni moc rádi, byla taková od rány, ale jinak moc hodná," řekl někdejší dětský herec.
Utkvěl mu místní rozhlas. Vždy ráno v něm zemědělci hlásili, co bude kdo ten den dělat. „Pamatuji si, že někdo vždycky musel jet pro hnůj do Čabošova. Jiní šli na pole, sváželi seno, ale já jsem vždycky čekal, na koho vyjde ten Čabošov," směje se Martin Švehla. V jeho paměti je dodnes výlet k sirnému jezeru, kde se dalo koupat jako v Mrtvém moři. „Sirná voda nádherně nadnášela, byl to pro nás úplný zázrak," vypráví.
Při natáčení hodně chodil
v ministrantském úboru, což bylo pro něho zvláštní. Nebyl v té době věřící, ale přece jen ho ten úbor zavazoval. „Tak jsem se snažil chovat patřičně důstojně, každého jsem zdravil a moc neběhal," řekl Martin Švehla.
close
zoom_in
On a další dětští herci pobývali na Šumavě od června 1961 a na měsíc jim štáb najal učitelku, která je doučovala. „Na konci školního roku jsme dostali vysvědčení. Ještě ho mám schované. Ta učitelka mi na vysvědčení nechtíc vylila nějaký opalovací olej, tak mi museli dát nové – mám tedy ze čtvrté třídy vysvědčení dvě. Bylo samozřejmě se samými jedničkami," usmívá se Martin Švehla.
Při povídání o filmu mu naskakují další scény: pionýrské šátkování ve škole s Vladimírem Hlavatým, mše svatá, vypouštění rakety na fotbalovém hřišti. „Fotbal jsme hráli i mimo natáčení. Byl tam mladý farář, který kopal s námi a s místními kluky. V jednom momentu na něj některý ten kluk zavolal v zápalu boje: Nahraj, vole! A ten farář udělal kličku, aby oběhl jiného kluka, a při té kličce řekl pro mě nesmrtelnou větu: Bude-li možnost, milý synu!"
